Článek
Na terase domu s plochou střechou a velkými okny s ozdobnými mřížemi se shromáždila policie, starosta, právník, tchýně, pár kamarádů a sousedů.
„On je moje životní štěstí,“ říkala kamarádka Radka z Jihlavy ještě rok po svatbě s Rašídem, svou láskou ze Zanzibaru, na níž jsem byl za svědka. Postavili vilu, měli velké plány. Když Radka odjela na rok zpátky do Jihlavy, posílala peníze: na manžela, na jeho dítě z dřívějšího vztahu, na tchýni. A když se vrátila do Tangy, nestačila se divit.
Beach boy, to je lovec žen. Člověk se jím nenarodí, ale když se jím jednou stane, stěží dokáže přestat. Než potkal Radku, přespával Rašíd na pláži a neměl než pantofle a dvě trička. Najednou si pořídil motorku, začal střídat oblečení a zvát kamarády na pivo. „Ten to někam dotáhnul,“ říkali si o něm, a každý s ním chtěl být zadobře.
„Utekl zpátky na Zanzibar s nějakou rajdou odvedle,“ říká bez obalu Radčina tanzanská tchýně, jen co se posadíme v kanceláři soukromého právníka. Dřevěné regály přistavené k oprýskaným stěnám jsou až po strop zarovnány lejstry naskládanými v papírových deskách. Stovky zaprášených soudních případů, sepsaných snad na stroji nebo rukou. Na velkém pracovním stole není žádný počítač.
Dítě ani tchýně nedostali z peněz, které Radka každý měsíc posílala, ani šilink, a tak je teď Rašídova máma řádně dopálená, a místo, aby hájila svého syna, pomáhá podvedené nevěstě. „U svatby odpřisáhnul, že naše manželství bude monogamní. Monogamní!“ ukazuje Radka právníkovi svůj hlavní trumf. Podle muslimského práva by totiž Rašíd na svahilském pobřeží mohl mít klidně čtyři ženy, a nikoho by to nepohoršilo. „Chci svou vilu a pak rozvod,“ uzavírá Radka.
V Tanze se o tom nejspíš šuškalo, ale celou pravdu se dařilo dlouho tutlat. Jen pár ulic od bílé vily září nová omítka stavení s podloubím a špičatou střechou. „Tenhle dům postavil pro tu rajdu. Teď už to vím najisto: nedávno se jim narodilo dítě,“ říká nasupeně tchýně. Právě tady končily peníze, jež Radka posílala, a co z ní zvládnul Rašíd za celé roky vyloudit.
Na druhý den baví nazlobená tchýně v křiklavých květovaných šatech příběhem o nevěrníkovi a rajdě sousedy, pasažéry městského autobusu dala dala i hosty v restauraci. Vypráví, všemožně se pitvoří, živě gestikuluje, mění hlasy. Je to divadelní představení, které má v kultuře ústního podání svůj význam, neboť drby se rychle šíří, a jedině dobrým příběhem je možné získat podporu společenství vesnice. Teď už budou znát Radčinu verzi událostí úplně všichni.
Tenhle příběh není ojedinělý. Na plážích Afriky se každý rok osudově zamilují stovky, možná tisíce žen, zpravidla do mnohem mladších svalnatých mužů bez stálého zaměstnání. Z Evropy pak posílají peníze, často se zadluží, a mnohdy o všechno přijdou. Jenže láska trvá jen tak dlouho, dokud prší dolary, a někdy nepomůže ani to. Stárnoucí tělo se brzy okouká a dříve nebo později se vynoří mladá místní krasavice, s níž beach boy začne žít paralelní vztah (1).
„Puká mi srdce. Pošli peníze, můj žal uhasí jen alkohol,“ odpovídá Rašíd na esemesku Radky, která dává dohromady vybydlenou vilu a připravuje rozvod. „Jsi dobrá žena, tohle si nezasloužíš,“ litují sousedé Radku, ale zároveň i Rašída. „On za to nemůže, vždyť ho očarovala!“ věří upřímně. Pobřeží východní Afriky sice ovládá islám, ve svém nitru však lidé hluboce věří v sílu přírody, zázraky a zaklínání. Copak by místní povaleč mohl z vlastní vůle opustit evropskou ženu s vilou a znovu se uvrhnout do chudoby? Musí to být mocné kouzlo, shodnou se všichni. Příběh lásky a zrady tak získává nadpřirozený rozměr a v kavárnách a hospodách Tangy se bude určitě ještě dlouho vyprávět.
Další informace:
1) Sexuální turistice bílých žen do pobřežních států Afriky se věnuje řada dokumentárních filmů (například The British Grannies Preying On Gambian Men: Granbia, Only Human, YouTube, 7. 7. 2023) i nevládních organizací (například The African Sex Worker Alliance (ASWA). Téma zpracovává řada románů a filmů – v českém prostředí například spisovatelka Hana Hindráková v knize Nebe nad Zanzibarem.
