Článek
Po chvíli zkoumání zjišťujeme, že nejde o defekt, jen nám došla nafta. Snažíme se tedy zastavit projíždějící kamiony a vyžebrat palivo, protože k nejbližší pumpě to máme přes sto kilometrů.
Kvůli zdržení s naftou doráží autobus k hranici mezi Zambií a Tanzanií teprve hodinu před půlnocí. Všichni jsme si oddechli, že jsme vůbec dojeli, a po devatenácti hodinách mačkání vycházíme na svěží noční vzduch. Zvenčí nevypadá autobus nejhůř, ale nepříjemně úzké polámané sedačky s prosezenými dolíky, s polstrováním umaštěným a propoceným od tisíců předchozích cestujících a okna, jež buď nejdou otevřít, nebo která nelze zavřít, přiměla mnohé cestující k hlasitému reptání.
S očima ztěžklýma únavou nastupuji do taxíku a teprve když se rozjedeme, cítím, že něco není v pořádku. Kluci, kteří mi nakládali batoh na zadní sedadlo, nastoupili taky, a teď mi dýchají na krk. Chvíli jedeme k celnici, pak ale taxík zatočí na tmavé parkoviště a zabrzdí mezi odstavenými kamiony. „Támhle je Tanzanie. Musíš si vyměnit peníze. Kolik u sebe máš?“ ozve se mi za zády a já začínám zvažovat své možnosti. Zavraždit se mě snad nepokusí. Jenže i kdyby se mi podařilo vystoupit, zůstane v taxíku můj batoh. A tak začínám smlouvat. „V Tanzanii na mě čekají. Peníze nepotřebuji. Zaplatím za taxík a vy mě necháte jít.“ V tu chvíli se cena za pár stovek metrů jízdy vymrští do závratných sfér.
Najednou se nedaleko od nás vynoří ze tmy skupinka lidí, snad opozdilců z mého autobusu. Rychle otevřu dveře a vyskočím z auta. Podávám klukům hrst drobných bankovek a doslova křičím: „Tady jsou peníze za taxík a teď mi dejte moje věci.“ Lidé se k nám otočí. Kluci to vzdají.
Noční celnice je plná lidí. Zařazuji se do fronty před ordinací, kde mají cestující projít vyšetřením kvůli aktuální epidemii cholery. Úslužný lékař mě bere za ruku a vede dovnitř. Aniž by mi alespoň změřil teplotu, za chvíli mi podává potvrzení, že netrpím cholerou, covidem, tyfem ani ebolou.
Udržet si místo v afrických frontách se mi nikdy nedaří, nemám ostré lokty a nedokážu se přiučit drobným fintám, jak postupně zlepšovat svou pozici, a tak se při čekání na pasovou kontrolu postupně dostávám čím dál víc ke konci řady. Náhle vypuká hádka mezi Tanzanci a cestujícími z Demokratické republiky Kongo, kteří předbíhání ani neskrývají.
„Vy nejste žádný turista,“ říká kategoricky celník po důkladném pročtení razítek v mém pasu. „Trávíte v Africe víc času než v Evropě. Požádejte si o pracovní vízum. Anebo se vraťte domů,“ říká s přísným výrazem. Po půlhodině ho zkouším obměkčit znovu. „Když jste tak často v Tanzanii, určitě umíte trochu svahilsky,“ říká s mírným úsměvem a mně svítá naděje. „Jistě víte, co je to hela,“ dodává. Naivně mávám padesátidolarovou bankovkou, kterou mám připravenou na zaplacení víza. „Ano, správně, tohle je hela,“ opakuje hovorový výraz pro „peníze“ teď už veselý celník. „Až vyřídíme formality, přinesete mi hela a já vás nechám projít,“ říká si otevřeně o úplatek.
Když propukne další pře mezi Tanzánci a Konžany, nechám si u vzdálené přepážky orazítkovat pas, narazím si klobouk a rychle projdu kolem úplatného celníka, jenž mě v tom zmatku nestihne zastavit. Jsou tři hodiny po půlnoci, je zima a prší. Na prvním kruhovém objezdu se skupinka boda boda, taxikářů s motorkami (1), choulí v kabátech a pláštěnkách na lavicích s hrnky horkého čaje. „Radši zůstaň s námi, než pojede první autobus. Noční hranice není přátelská ani k místním, natož bezpečná pro tebe,“ říká motorkář s kulichem na hlavě, a já s vděčností přijímám hrnek a pozvání na kus řeči.
Další čtení od stejného autora:
