Přece jsme taky lidi. Sousedé z bosenské Zenice se brání globální ocelárně

Vyhlíží od rodinných domů přes muslimský hřbitov s řadami štíhlých náhrobních kamenů směrem k prastaré koksárně vypouštějící komíny a škvírami ve střeše jedovatě namodralá a nažloutlá oblaka kouře. Alma Alič je jednou z obyvatel, již se odmítli smířit s osudem a nikdy nepřestali klást nepříjemné otázky. Po letech marného stěžování jich zůstala jen hrstka.

Když jsem já sám přijel v roce 2014 poprvé do Zenice, málem jsem se zadusil. V motelu jsem nezavřel balkonové dveře a uprostřed noci jsem se probudil s řezáním v krku, slzícíma očima, pachutí železa na jazyku a ukrutnou bolestí hlavy způsobenou chemickým smradem. Nedošlo k žádné průmyslové havárii, to se jen po půlnoci otočil vítr a zavál od továrních komínů na město.

Bosenská Zenica byla průmyslovým centrem už od konce devatenáctého století. Industriální peklo však rozpoutal teprve koncern ArcelorMittal v roce 2004. Prakticky stejné příběhy se odehrály nebo stále odehrávají v polských Katovicích, kazachstánském Temirtau, ukrajinském Kryvém Rihu nebo naší Ostravě. Globální koncern koupí za pár šupů rozpadající se továrnu s technologií začátku dvacátého století, nevloží do ní ani vindru, zvýší výrobu na maximum a chrlí tuny levné oceli. Život v okolí továrny se stane nesnesitelným, ale lidi trpící v oblacích toxického dýmu jako by nikdo neviděl.

Nebe nad Zenicí, nový dokumentární film Nanny Frank Møller a Zlatka Pranjiče, mapuje sedm let bojů obyvatel za spravedlnost. Sousedů s rakovinou už bylo nesnesitelně mnoho a úřady se příliš dlouho tvářily, že se vlastně nic neděje. Do toho přišel plán, jak vyžilé koksárně namísto opravy prodloužit životnost. Půjčka Evropské banky pro obnovu a rozvoj ji měla napojit na městskou teplárnu (1).

„Zacházejí s námi jako s podřadnými bytostmi. Přitom se dožadujeme úplně normálních věcí. Aby se dodržovaly zákony, aby nikdo netrávil naše děti. My tady v Bosně přece máme stejnou hodnotu jako lidi na Západě,“ říká ve filmu Igda Lemešová, manželka profesora technické univerzity v Zenici, který se rozhodnul trávit volný čas bojem za čistý vzduch a důstojný život.

Samir Lemeš není hlavním hrdinou, spíš lídrem nevelké skupiny občanského odboje proti ocelářské korporaci a zkorumpovaným úřadům. Založí nevládní organizaci Eko Forum, prostuduje stovky stran zákonů, technických dokumentací a evropských směrnic, a pustí se do právní bitvy. Podaří se mu dokázat, že zastaralá koksárna neměla vůbec dostat povolení k provozu a Evropská banka na ni nikdy neměla schválit půjčku. Do toho naštvaní obyvatelé Zenice nasbírají podpisy pod petici a donutí ministerstvo životního prostředí – po dvaceti letech marných žádostí – poprvé změřit míru znečištění.

Ukáže se, že koncentrace jedovatých uhlovodíků v řece Bosně převyšuje povolené hodnoty devět set desetkrát a úrovně benzenu v ovzduší dvě stě padesát čtyřikrát. Šokující čísla jasně vysvětlují vysoké počty nemocných a mrtvých a také to, proč v Zenici mají pětileté děti běžně těžkou cukrovku.

Když začne Eko Forum odebírat vzorky krve a chce dokázat, že ocelárna poškodila genetický kód obyvatel města, ArcelorMittal se zalekne právních a finančních následků a raději nenáviděnou koksárnu zavře. Film má tak vedle silného lidského příběhu také prvky učebnice občanského aktivismu. Ukazuje, že vytrvalostí, vědeckými argumenty, mobilizací místní komunity a právními kroky lze nakonec přinutit k dodržování zákona i mocnou globální korporaci.

Ze všech zemí Evropy umírá podle Světové zdravotnické organizace právě v Bosně vůbec nejvíce lidí v důsledku života v trvale znečištěném ovzduší. Zenica je i po uzavření koksárny stále jedním z nejvíce postižených měst, a tak Eko Forum čeká ještě spousta práce. Teď, když se po dvaceti letech konečně ukázalo světlo na konci komína, dodá snad zavřená koksárna i úspěch dokumentu na filmových festivalech obyvatelům Zenice novou sílu k dalšímu zápasu o své zdraví i životy (2).

Další články stejného autora

V proudech divoké Neretvy

Blahopřeji, Maido!

Tři setkání v Bosně

Více informací: