Článek
„… Nejspíš tam někoho zabili,“ popisuje děsivý zážitek Sikudhani, vysoká štíhlá žena kolem sedmdesátky, s pronikavýma očima a vlasy zahalenými šátkem, ve skromném domku na okraji Dar es Salaamu. Ona i její dcery dorazily domů až pozdě v noci. Tentokrát se jim půdu obsadit nepodařilo.
Zástup lidí, již nemají pozemek ani úspory, přestože celý život tvrdě pracují, dosahuje téměř poloviny populace Afriky. Do chudých domácností se rodí stále další děti a jediná sociální podpora, již mnohé vlády mladým matkám nabízejí, jsou bezplatné sítě proti komárům. Lidé si tak musejí pomoci sami.
Desítky nemajetných se týdny domlouvají, plánují, vzájemně se poznávají. Vychází najevo, kdo je vůdce. Přidávají se další a hledají vhodný prostor. A pak přijde den, kdy se dá všechno do pohybu. Stovky lidí vezmou mačety a motyky, vyrazí na domluvené místo – a obsadí půdu. Často jde o státní les, dost daleko od města, než aby mohla přijet policie.
„Vezmi tolik, kolik zvládneš obdělat“ – to je jediné pravidlo, kterými se všichni řídí. Porážejí kmeny, vypalují keře, vyvracejí pařezy. Pod kořeny prastarých stromů, jež se nechtějí snadno vzdát, zakládají ohně, aby je umořili. Cílem všech je urovnat terén a na mýtinách co nejdřív vybudovat příbytky, vymezit cesty, proměnit místo k nepoznání, jako by zde lidé žili odnepaměti. Kdo nepostaví do určeného dne dům, o zabranou půdu přijde. Každý týden se osadníci scházejí a radí se, co počít dál.
Když po mnoha měsících nebo i letech konečně dorazí policie, najde na místě vesnici, z domů vycházejí matky s malými dětmi a naříkají: „Bydlíme tu odjakživa. Nepatří nám nic než tenhle kousek hlíny. Nemáme kam jít.“ Pokud s policií přijedou média, stanou se plačící matky hvězdami zpráv s vyhlídkou, že zabranou půdu udrží. Všechno se ale může zvrátit v mnohem větší drama.
Sikudhani obsazovala půdu poprvé, když jí bylo přes čtyřicet a vychovávala šest dětí. Její muž byl mohutný, odvážný a lidé mu věřili: stal se jedním z vůdců hnutí. Pár měsíců poté, co postavili dům, přijela policie poprvé. „Věřili jsme, že nemáme co ztratit. Rozhodli jsme se bojovat,“ vzpomíná Sikudhani. Lidé skončili pomlácení a krvaví. Pár týdnů byl klid, ale policie útočila pořád znovu a nebrala ohledy. Mnoho sousedů si dodnes nese jizvy a šrámy, skončili se zmrzačenou rukou či chromou nohou, jiný přišel o oko. Někteří zápas o půdu nepřežili.
Po měsících bojů následovaly roky soudů, kdy se sousedé skládali na právníky. Ukázalo se, že vláda prodala pozemky investiční firmě, a ta nechce přijít o zisk. Mezitím se na zabranou půdu stěhovali stále další lidé. Nuzné chatrče uprostřed lesa, bez vody a elektřiny, daleko od silnice, se pozvolna měnily v obstojné domy a k osadě se přiblížilo město. Najednou tu žily stovky rodin s dětmi, vznikly obchody a restaurace, z lesa už moc nezůstalo. Jak všechny ty lidi vyhnat? Kam by šli? Osadníků se zastali nejdřív novináři, pak soudci. Vláda i firma spor raději vzdaly.
Na okrajích afrických metropolí se odehrává bezpočet záborů půdy. Z venkova se do měst valí statisíce chudých lidí za lepším osudem. Nemají nic, jen naději a vůli. Touha po vlastním domově postupně sílí a kolem čtyřicítky člověku dojde, že musí jednat, než mu začne ubývat sil. Bytů a domů je málo, nájmy drahé, rozvoj měst nikdo pořádně neplánuje. Možná až šest z deseti obyvatel tanzanských velkoměst žije na svévolně obsazeném pozemku – to jsou miliony lidí.
Sikudhani teď myslí hlavně na své čtyři dcery. Jsou už dospělé, všechny mají děti, ale našetřit na pozemek se jim nejspíš do smrti nepodaří. A tak se všechny občas přidají k nějakému hnutí a zkusí štěstí. „Příště musíme být opatrnější,“ slibuje žena, ale v jejích očích hrají ohníčky a moc jí nevěřím. „Jde o naše děti, o naši budoucnost. Musíme bojovat,“ řekne nakonec odhodlaně.
Více informací:
- Dle metodiky Světové banky jsou za extrémně chudé považováni lidé s příjmem nižším než 3 dolary na den – v roce 2022 do této kategorie patřilo 38 % obyvatel Afriky. Podle oxfordské metodiky MPI žije v chudobě 47 % obyvatel Afriky – jde o téměř 600 milionů lidí. Přestože v Tanzanii žije v extrémní chudobě „jen“ asi 8 % lidí, v absolutních číslech je region východní Afriky domovem zhruba poloviny chudých obyvatel kontinentu. Chudobou a problémy s přístupem k vodě, kvalitním potravinám a vzdělání je v Tanzanii podle různých odhadů ohrožena zhruba polovina populace. Více: Understanding Poverty in Africa (Oxford Poverty & Human Development Initiative, 2020)
- Patrně největší současná kauza vyhnání nelegálních obyvatel z domovů se odehrála v nigerijském Lagosu. V lednu 2026 tam vláda zlikvidovala obří spontánně vzniklé předměstí Makoko, obývané asi 300 tisíci lidmi a označované za největší plovoucí slum na světě. Více: ‘They told us to leave. They didn’t tell us where to go’: the demolitions destroying homes and lives in Lagos (The Guardian, 26. 1. 2026).
- Obsazování půdy je v Tanzanii celostátní fenomén, postihuje však především předměstí metropolí, jejichž počet obyvatel neustále rychle roste. Více: Urban Squatting and Informal Settlements: Where Policy Is Falling Short(Uchumi360, 15. 12. 2025)
