Článek
Jenže za chvíli vyjde duha, z oblaků zůstanou na obloze jen bílé šmouhy, a znovu praží slunce.
Snad málokde na zemi lze pozorovat tolik odstínů zelené barvy jako na Pembě. V kopcovité krajině střídají pole rýže a manioku palmové plantáže, louky se svěží zelenou trávou se prolínají se zbytky původního deštného lesa a háji hřebíčkovce, jehož sušící se plody voní po všech vesnicích a ze všech stavení. Mělké pobřežní vody zarůstají houštiny mangrovů.
„Seženu ti pivo, ale počítej s přirážkou za riziko,“ zašeptá Daniel, obézní Jihoafričan, jenž provozuje v přístavu Mkoani jediný hotel pro turisty. „Alkohol je na ostrově zakázaný,“ vysvětluje. Pemba je mladší sestrou ostrova Ungudža ze souostroví Zanzibar, jehož jméno je hitem cestovních kanceláří. Ungudžu proslavily bělostné písčité pláže a průzračné moře, a stala se atrakcí. Ročně sem přijede více než šest set tisíc turistů – třetina populace celého souostroví. Na pobřeží už prakticky neexistuje místo, kde by nestál hotel, restaurace, bar nebo klub. Nebylo tomu tak ale vždy. Ještě v roce 1985 navštívilo Ungudžu necelých dvacet tisíc turistů, kteří se zde setkali s konzervativní svahilskou kulturou a hlubokou vírou v Boha. Právě taková je dodnes Pemba (1).
„Na severu ostrova nenajdeš žádný hotel,“ říká rozhodně Said, rybář z vesnice Tumbe. „Hotely jsou místy hříchu. Jsou dobré leda k tomu, aby se tam svůdníci skrývali s vdanými ženami nebo lákali neprovdané dívky. Jedno horší než druhé. Turisté sem žádní nejezdí,“ dodává.
A tak sedím v přijímacím pokoji u stařešiny Chamise, o kterém mi řekli, že má velký dům a rád si přivydělá. Usadili mě do hlubokého křesla s háčkovanou dečkou na opěradle, pročetli si můj pas a začali se vyptávat: „Odkud pocházíš? Co chceš dělat na našem ostrově? Víš, jak se chovat podle zákonů islámu?“ Chamisův dům stojí nedaleko pláže a do každého pokoje vedou z terasy samostatné dveře. Když mi dají klíč, je postel čistě povlečená, na ní ručník a mýdlo, jako bych byl v hotelu, v rohu místnosti doutná kadidelnice na osvěžení vzduchu a vypuzení komárů.
Před soumrakem se muži vykoupou, obléknou do čistých kaftanů kanzu, na hlavu si nasadí bohatě vyšívané kofie, a vyrazí do mešity. Se západem slunce začne čtvrtá denní modlitba. Vesnice v tu chvíli vypadá jak po vymření. Avšak jen co začnou lidé vycházet z mešit, otevřou se na ulicích stánky s datlovým džusem, polévkou urodžo, ovocem, sušenými mořskými mlži, čerstvě smaženými hranolky a grilovanými špízy. Na ostrově nehraje hudba, noční ticho ruší jen hovory lidí. Najedí se, poklábosí u zázvorového čaje, a vydají se znovu do mešity na noční modlitbu. V devět večer je ve vesnicích i městech Pemby zas jak po vymření, tentokrát až do rána, než se svítáním začne první ranní modlitba.
Pláže Pemby si v ničem nezadají s těmi na Ungudže. Jiné jsou jen v tom, že na nich za celý den potkám sotva deset lidí, většinou rybářů. Z palmových listů nařezaných nožem si ve stínu stromů vytvořím pohodlnou rohož a v mořském vánku poslouchám celý den zpěvy ptáků. V širokých zálivech Pemby nedělá oceán velké vlny, průzračná voda jen mírně houpá, všude kolem hustý zelený les.
Večer je pivo řádně vychlazené. Stojí pětkrát víc než v kterémkoliv z místních barů a třikrát víc než v podniku pro turisty. Z terasy Danielova hotelu je ale tak krásný výhled na slunce zapadající do oceánu, že to za to stojí. „Musel jsem přijmout islám, jinak by mi neprodali půdu. Stejně jim ale můj hotel vadí,“ vzdychá Daniel. Muži teď prý zahálejí a okukují turistky. „Možná tu budu muset zavřít,“ dělá si starosti. „Nechceme dopadnout jak na Ungudže,“ odvětí na to stařešina Chamis. „Máme rádi naše tradice i rytmus života a peníze od turistů nám za změny nestojí,“ dodává pevně a nepřipouští pochyby, že Pemba si svá zanzibarská tajemství ještě nějakou dobu uhlídá.
Další čtení od stejného autora:
Více informací:
- Zanzibar Tourism Statistics (Office of the Cheif Government Statisticial Zanzibar)
