Článek
V předchozích dvou článcích jsem dal pozornost kmenům Markomanů (zde) a Kvádů (zde), jež po století vládly naší vlasti. Dnes je čas na probrání posledních germánských kmenů, jež se v 5. a 6. století prohnaly naší vlastí. Většina z nich tu dlouho nevydržela, ale některé z nich zanechaly příběhy, které si zaslouží pozornost.
Měnící se vládci
Začátek 5. století po Kristu byl pro naši vlast časem neustávajících změn, kdy se začala střídat skupina nových vládců, z nichž málokterý vydržel dlouho. Markomané a Kvádové, jež byli hlavními hráči v předchozích stoletích, buď odtáhli do dalekých krajů, nebo byli podrobeni přicházející mocností z východu. Hunská říše zabrala prakticky všechna území na východ od římských hranic a naše vlast nebyla výjimkou. Přímý vliv Hunů u nás byl pravděpodobně minimální, ale následky jejich vlády měly prudce změnit celou historii Evropy a to včetně osudů naší vlasti.
Hunský král Attila měl svůj národ přivést k vrcholu moci a to i za pomocí mnoha podrobených germánských kmenů. Je tak dost možné, že zbytky Kvádů a Markomanů bojovali po boku Hunů proti západořímské říši, ale jejich přímou účast nelze doložit. V této době se tyto zbytky navíc znovu začaly zahrnovat pod širší kmenovou skupinu Svébů, což dále komplikuje historické záznamy a naše ponětí o jejich akcích. Smrt hunského krále Attily měla být signálem pro až absurdně rychlý kolaps jeho říše, jejímž neslavným finálem měla být roku 454 po Kristu bitva u Nenda, kde Attilovi synové podlehli germánské koalici, ve které hráli roli také Svébové.
Konec Hunů však nevedl k opětovnému vzestupu všech jim podřízených kmenů a osud Svébů toho byl dobrým příkladem. Zatímco jejich bratranci, jež odpochodovali na západ, dokázali v moderním Španělsku vytvořit mocné království, středoevropští Svébové velmi rychle kompletně zmizeli z historických záznamů a byli integrováni do okolních germánských kmenů. To byla velmi významná událost už kvůli tomu, že jak Markomané, tak Kvádové patřili původem právě ke Svébům a s touto kmenovou konfederací tak bylo pevně spojeno téměř celé germánské období našich dějin. Do našich zemí se tak mohli začít přesouvat zcela nové skupiny.
I zde hrála velkou roli moc Hunů, pod kterými do střední Evropy začaly migrovat dříve východogermánské kmeny, jako byly Skirové, Rugiové a Herulové. Právě druhé dvě tyto skupiny měly mít významný vliv i na naše území. Obě se usídlily v okolí Dunaje, ale jejich moc začala rychle sahat čím dál více na sever a obzvlášť Herulové měli pod svou kontrolou velkou část jižní Moravy. V této době, kolem roku 465, také naposledy slyšíme o větší akci Svébů, jež proklíli při útočné výpravě až k Jaderskému moři, než byli zničeni armádou gótských žoldnéřů Říma. Jejich moc v regionu tak byla kompletně zlomena.
O historii nově příchozích národů mnoho nevíme, ale jejich hlavní činností byl boj právě proti migrujícím Gótům, kteří se rychle stali protivníkem všech regionálních kmenů. Koalice Rugiů, Herulů a několika dalších kmenů však utrpěla sérii porážek, ze kterých se nikdy plně nezotavila. Situaci trochu zlepšil fakt, že se nejprve Skirové a později i samotní Gótové rozhodli odejít do Itálie, ale toto uklidnění nemělo být pro Rugie a Heruly dostatečné. Ze severu totiž přicházela nová vojenská hrozba, jež měla v úmyslu podrobit si všechny své možné rivaly a stvořit novou regionální sílu. Na scénu vstoupili Langobardi.
Langobardi přicházejí
Původ našich posledních germánských vládců musíme hledat v severním Německu, kde je kolem roku 10 po Kristu poprvé potkali římské legie. Dle langobardských legend se do této oblasti přesunuli z moderní Skandinávie a své jméno, většinou překládáno jako dlouhovousý, prý získali po válečném triumfu, který jim nadělil země kolem moderního města Hamburk. Na rozdíl od mnoha kmenů, jež v následujících stoletích změnily či ztratily svou identitu, jsou Langobardi překvapivě stálou součástí historie, ve které sice před rokem 500 hráli většinou sekundární roli, ale nikdy z ní plně nezmizeli.
S českými zeměmi měli Langobardi své první zkušenosti už během Markomanských válek z konce 2. století, kdy se menší skupiny jejich válečníků připojily ke koalici germánských kmenů, které vyzvaly plnou moc Říma k sérii bitev a válek. Další století obsahují občasné zmínky o tomto kmeni, ale až příchod Hunů začíná jejich cestu do naší vlasti. Máme sice zmínky o střetech mezi horskými válečníky a usedlými Langobardy, ve kterých dle kmenových legend padl jeden z jejich králů, ale není jasné, zda si Hunové národ plně podrobili, či proti němu pouze provedli sérii nájezdů. Byl to však kolaps jejich říše po porážce Attilových synů, jež spustil nové kolo stěhování národů, ke kterému se tentokrát přidali i samotní Langobardi.
Migrace tohoto kmene měla ze začátku za cíl Dunaj, kde porazili Heruly a Rugie, kterým rychle zabrali všechna území a pravděpodobně je postupně integrovali do svých řad. Langobardi tak vytvořili malý, ale velmi obranyschopný stát, který zabíral dnešní severní Rakousko, jižní Moravu a západní oblasti Slovenska a později také Maďarska. Langobardi zanechali poměrně hodně artefaktů, které se dají najít především na Moravě a zahrnují hlavně pohřební předměty z hrobů velkých válečníků a aristokratů. Mnoho těchto hrobek bylo už bohužel v minulosti vykradeno, ale stále se v nich dají odhalit cenné nálezy.
Svého vrcholu dosáhla langobardská moc ve Střední Evropě za vlády krále Wacha (vládl cca v letech 515 až 539), který se dostal k moci pomocí vraždy svého vlastního strýce, což byl mezi Langobardy poměrně standardní způsob pro získání královského trůnu. Pomocí sňatkové politiky, častých zrad a vojenské expanze dokázal rozšířit svou říši na velkou část dnešních Čech a pro svůj lid dokázal zajistit roli středoevropské mocnosti, jež si dokázala poradit se všemi známými rivaly. Skutečným problémem se však měli stát nově přicházející skupiny z východu. Především to byli kočovní Avaři, ale čím dál více začínali na východní germánská teritoria tlačit také nově příchozí Slované.
Wacho pravděpodobně zemřel z přirozených důvodů, ale jeho jediný syn měl být jen pár let po nástupu na trůn zavražděn a uzurpován mocným šlechticem Audoinem. Jeho vláda měla přinést klíčovou změnu langobardské historie a této akci předcházela rostoucí tendence mnoha mladých válečníků sloužit jako žoldnéři v cizích armádách. Mnoho z nich se tak účastnilo série vojenských kampaní, jež byly v první polovině 6. století vedeny císařem Justiniánem a které měly za cíl znovu dobýt západní římské provincie. Langobardi především bojovali po boku Římanů v Itálii, kde pomohli zničit tamní království Ostrogótů. Při pohledu na bohatý a krásný region jim však do hlavy vstoupily také nové ambice.
Germáni do Itálie, Slované do Čech
Král Audoin musel ve své domovině čím dál více čelit novým rivalům z východu, ale také svým lokálním germánským rivalům, jež využili jejich zaneprázdněnost k vlastním ziskům. Langobardské síly nemohly porazit tolik nepřátel a Audoin se tak rozhodl pokusit se o vychytralou taktiku a spojil se s Avary proti svým germánským rivalům. Avaři však překvapivě rychle triumfovali a začali znovu a ještě více tlačit na králova území. Audoin tak musel začít uvažovat o daleko drastičtějším plánu, ke kterému ho začali ponoukat navrátivší se žoldnéři z jihu. Co takhle opustit starou vlast a přestěhovat se do překrásné a příznivé Itálie?
Langobardské území v Itálii v době smrti krále Audoina
Těmto myšlenkám silně napomáhal fakt, že Itálie byla těžce vylidněna válkami a morovými ranami, které jí v předchozím století mnohokrát zasáhly. Centrum římské říše přežilo její pád v 5. století poměrně dobře, ale Justinianovy kampaně tuto pokračující sílu definitivně zničily. Velká města byla vylidněna a jen špatně opevněná, římské síly byly příliš zaneprázdněny východními válkami proti Persii a čas se tak zdál ideální pro velkolepou migraci, jež by Langobardům zajistila ideální domovinu. I zdecimované ruiny staré Itálie byly přeci jen daleko velkolepější než většina jejich existujícího území.
A tak začal kolem roku 568 po Kristu definitivní konec germánské vlády nad našimi zeměmi. Langobardi se rychle přesunuli pod Audoinovým vedením na jih a jejich území si rozdělili Avaři a jejich vazalské slovanské kmeny, které do sebe rychle integrovaly zbývající Germány v Čechách a na Moravě. Postupu dlouhovousých válečníků prakticky nic nebránilo a malé římské posádky se často vzdaly bez boje, jelikož byly kompletně přečíslené. Prvním cílem útoku se stal region kolem moderního Milána, jež dodnes nese po Langobardech své jméno. Nová Lombardie se rychle měla stát středem království, které si během následujících století podmanilo většinu moderní Itálie.
Sám král Audoin však tuto expanzi vedl jen pár let. Král byl roku 572 zavražděn, podobně jako jeho předchůdce. Tento typický osud langobardských králů byl však kvůli Audoinově významu doplněn několika legendami. Podle té nejpopulárnější to byl čin zorganizován jeho manželkou Rosamund, jejíhož otce Audoin o pár let dříve zavraždil. Rosamund si pak král vynutil za ženu a dokonce jí nařídil pít víno z lebky jejího zavražděného otce. Za to mu v den vraždy schovala meč, aby se nemohl bránit svým vrahům. Tento příběh je pravděpodobně pouze legendou, ale smrt Audoina, posledního germánského krále naší vlasti, je jistá. Germánská éra definitivně skončila a nastal čas Slovanů.
Zdroje a další četba:
Christie, Neil: The Lombards: The Ancient Longobards (The Peoples of Europe), Wiley-Blackwell, 1999, 292 s. ISBN: 978-0631211976
Dobiáš, Josef. Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1964. 475, [i] s.
Droberjar, Eduard. Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 456 s. ISBN 80-7277-106-X.
