Článek
Otázkou zůstává, kde přesně skrývá to vzácné, co se hledá – kvalitní učitel, který perfektně ovládá svůj předmět výuky a zároveň zná didaktické zásady a umí k tomu všemu zaujmout většinu žáků natolik, že zájem netrvá jen po dobu pětačtyřiceti minut, ale přiměje žáky k hloubání o dané tématice i po vyučování.
Se současným trendem profesionalizace učitelů nelze jinak než souhlasit. To, že učitel musí být vzdělán vysokoškolsky, je neoddiskutovatelné. Jsou však tito učitelé, kteří vystudují pedagogickou fakultu, opravdu odborníky ve svém oboru? Ovšem, záleží na konkrétním vyučovaném předmětu. Přesto jsou zde přírodovědné a technické předměty, které se nelze naučit jen teoreticky nebo poté, co student párkrát během studia vkročí do laboratoře a něco pod vedením vyučujícího změří či zkoumá. To přece nemůže stačit k tomu, aby mohl odborný předmět vyučovat, jelikož nemá dostatečnou praxi ani zkušenosti.
Naproti tomu stojí odborníci z praxe, kteří opravdu perfektně prakticky ovládají svůj obor, ale vzhledem k tomu, že oni tomu rozumí, nechápou, že žáci o jejich „umění“ jaksi nestojí. A proč tomu tak je? Oni totiž v zápalu výuky a chrlení množství informací, které naprosto všechny považují za důležité, zahltí nebožáky žáky natolik, že ti pak nejeví vůbec žádný zájem o obor, neboť jsou znechuceni přemírou látky. Místo toho, aby si od odborníka vzali to nejdůležitější, nepamatují si díky množství informací vůbec nic. Neznamená tedy někdy méně více?
A zde narážíme na ten základní problém. Kdo je lepším učitelem, který umí naučit? Ten, kdo sám umí, nebo ten, který tolik neumí, ale ví, jak učit. Optimální by bylo skloubit vše v jednu osobu. A to by mělo být předmětem výchovy nových učitelů. Zde stojíme před otázkou, proč by jeden člověk – učitel měl ovládat úplně vše. Pochopitelně pro provázanost a nový trend projektového vyučování je přímo nutné, aby učitel byl schopen pružně navázat ze svého vyučovaného předmětu na jiný předmět. Ale je toto vůbec v lidských silách? Jak dlouho by takto schopný učitel měl studovat, aby toho dosáhl? V praxi je zcela obvyklé, že všichni učí všechno. Otázkou zůstává, jak to zvládají, v jaké kvalitě. Pochopitelně něco jiného je náhlé suplování za kolegu. To by mělo být však spíše výjimkou, kdy žáci pak tuto hodinu považují za jakési zpestření. Pravdou však je, že běžně učitelé vyučují předmět, který nikdy nestudovali a kupodivu se jej odváží učit.
Zde se opět dostáváme k jádru věci: kdo je kvalitním učitelem? Spíše než na vyučovací proces následný by se měl klást důraz na to, jakým způsobem jsou vyučováni budoucí učitelé. Bylo by nanejvýš ideální, kdyby tato inteligence národa dokázala umět to, co umí odborníci z praxe. To znamená, že již během studia by bylo vhodné, kdyby studenti pedagogických fakult nebyli zahlceni množstvím předmětů za jeden kredit, ale mohli se v klidu zaměřit na hloubání ve svém oboru a skutečně neodcházet do praxe se strachem, co ty děti doopravdy naučím a jestli budu znát odpovědi na jejich otázky. Největším neštěstím je, když učitel je jen o tři kapitoly dál než žáci. A na to by se mělo myslet předem. Dnešní žáci mají mnohem lepší přístup k informacím a dokáží již sami posoudit, jak na tom učitel se svými znalostmi vlastně je.
Literatura:
SKALKOVÁ, Jarmila. Obecná didaktika. Vyd.2. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-1821-7.
SLAVÍK, Jan, JANÍK, Tomáš. Kvalita výuky: Obsahově zaměřený přístup ke studiu procesů vyučování a učení. Pedagogika 2012/3, s. 262–286.
