Článek
Článek je hezký, ale z mého pohledu trošku jednostranný, kdy ukazuje na vliv rodičů, ale co okolí? To se nepočítá?
Nejsou všechny děti stejné jako rodiče, já jsem vydala článek o Zuzce, která kvůli mamince musela do dětského domova a nakonec matka odešla od rodiny a už se nikdy neviděli. Já osobně mám také zkušenost s nějakým alkoholem v rodině, když jsem byla malá. Do školy jsem opilá nikdy nepřišla a nakonec nepiju ani dnes. Mám velkou rodinu a ač jsem nikdy neměla tolik lásky a pochopení, musela jsem se starat místo matky o rodinu, myslím že moje rodina netrpí a vše je v pevném základu rodiny. Čím to je, že děti dělají to co rodiče. Ať je to alkohol, cigarety , možná drogy. Nakonec znám i takové rodiny, kde nikdo nepije, rodina je velmi lukrativní a na první pohled by nikdo neřekl, že se jejich syn pokusil o sebevraždu a tři roky bral drogy. Dcera mojí kamarádky byla vychovávaná velmi dobře s láskou a pozorností, stejně spadla do škatulky „anorektička“ a musela se léčit, úspěšně se vyléčila.
Můj názor je a vždy bude, že to není jen v rukách rodičů, ty mají možná největší podíl, ale taky v rukách okolí. Kolikrát jsem slyšela od okolí říkat:
Nejez to, budeš tlustá.
Jsou mu tři to už může, dej mu trošku piva, vždyť je to zdravé na trávení.
Prosím tě, klidně si mně sedni na klín, kouř z cigarety ti neublíží a budu ho foukat na druhou stranu.
Po té marihuaně mi je tak skvěle, nic mě nebolí a mám dobrou náladu.
Až půjdeš z hospody, vem si prášek na bolest, uvidíš, že tě ráno nebude bolet hlava.
Prosím tě, dej ji tu rtěnku, když ji chce. Vždyť už je to velká sedmiletá slečna ta se musí líbit klukům.
Prosím tě nepij tu vodu, dej si radši džus.
Tady máš peníze, běž si něco koupit, to je jedno co.
A takových vět je milion. Zbytečných a nevýchovných.
Opět je to vždy o tom, jaký základ má rodina. Někdy, když ty děti rostou jako stromy v lese a nikdo si jich nevšímá, mají tendenci dělat věci, aby si jich někdo všimnul. Je to takové volání o pomoc. To samé platí, když žijí v bohaté rodině, mají všechno a stejně jim něco chybí a tak na to půjdou zase cestou naschválů. Těžko říct, co děti vede k tomu činu. Někdy se zdá být vše v pořádku, jak ze strany rodiny tak i okolí, ale zase první láska, první špatná známka, první odmítnutí, první prohra na závodech, první sex. Vše ovlivňuje jedince. A myslíte si, že je dítě v pohodě a ono se zhroutí. Možná víc mluvit a naslouchat. Výchova má být taková, aby byli mantinely jasně dané, ale taky prostor na názor obou stran je velmi důležité. Nemít přehnané nároky na dítě. Projevy pocitů jsou normální a věty typu:
Kluci se netulí to pak nejsou chlapi.
Chlapi přece nepláčou.
Nesmíš holce ukázat, že ji máš rád, ona pak přijde sama, když ji budeš přehlížet.
Když ti kluk nebude kupovat vše, co chceš, tak tě nemá rád, přece za něj nebudeš platit.
Dostaneš pětku a bude teda zle.
Když nevyhraješ, budu dost zklamaný.
Tak to dělá z dětí pak velmi křehké jedince, když nemůžou projevit city a nebo neuspět. Úspěch je vrcholem schodiště neúspěchů. A nakonec poslouchají jen co smí a nesmí. Všichni osoby se musí podívat na to, jak se s dětmi baví. Příbuzní co přinášejí hlášky, které mě osobně vytáčejí, nebo rady do života, jak stoprocentně musí jednat s dívkou nebo chlapcem, když ho chtějí za partnera.
My se doma nehádáme. Snažím se problém, když nějaký je, vyřešit bez přítomnosti dětí. Takže náš puberťák zkouší mít vznětlivou povahu asi proto, že ji mají ve třídě skoro všechny kluci. A tak to prostě je. Dcera mi přijde ze školy a povídá „Mami já dnes s tebou NEKA.“ COŽE? „Mami, to teď máme všichni ve škole, neboj zítra s tebou budu KA.“
Takže jediné, co bych k tomu závěrem řekla, je jeden smutný příběh, kdy bylo, díky selhání matky, dítě vychované skoro školou, ale nakonec se vzpamatoval otec.
Vzor dětí mají být rodiče a škola děti nevychová. Myslím, že jeden příběh bude stačit na ukázku, že někdy školství vychová dítě víc než rodiče. Před lety navštěvovala školku jedna holčička (zde ji budeme říkat Káťa). Káťa byla pětiletá. Měla maminku i tatínka, kteří byli rozvedeni. Maminka měla ještě mladší dítě a chodili každý den pěšky do školky. Asi by do školky nechodili, ale je už předškolák, tak musí. Káťa měla základní věci, měla jídlo (ale asi ne domácí, ani nevěděla kolikrát co, to jí doma). Měla kde spát, ale její postel jsem neviděla. Měla pár hraček, ale spíš si nehrála. Chodila velmi málo oblékaná. Věci, jako kostýmy nebo sukénky vůbec neznala.
Spoustu věcí nevěděla. Neuměla barvy, nevěděla, jak voní jahoda a spoustu potravin ochutnala až ve školce. Jak se sedí u stolu, čím se jí, že se myjí ruce před jídlem, spí se v pyžamu a další obyčejné věci, které každý rodič učí své děti.
Poprvé co uviděla hračky se rozbrečela. Domů chodit nechtěla a ve školce poznala co je to život šťastného dítěte. Naučila se spoustu věcí a „vychovávali“ ji vlastně učitelky. Takhle to s ní šlo až do školy, sama se neuměla naučit a paní vychovatelka ji pomáhala s úkoly. V rámci družiny se přihlásila i na kroužky, které se neplatili. Matka Káťi nechtěla dceru dávat nikam, ale učitelka ji přesvědčila, aby Káťu nechala rozvíjet.
Její matka se nikdy neusmála, neprojevila žádný cit k dceři, pohlazení možná i pohlavek by byl projev zájmu o Káťu. Nic z toho se nestalo. Čím byla Káťa starší, tím víc chtěla z rodiny pryč. Měla však starost o svého mladšího bratra.
Vše se zvrtlo, když se otci podařilo dostat děti do své péče a Káťa se k otci odstěhovala. Bála se, že se jí po matce bude stýskat, ale nestýskalo. Na matku rychle zapomněla a ve „výchově“ už nemusela škola zastupovat místo rodičů. Otec se dal do pořádku a s jeho novou přítelkyni děti vychovali v šťastné jedince. Káťa je na střední škole a bráška navštěvuje školu. Matka pro ně neexistuje a ani se od rozhodnutí soudu neviděli.
