Článek
Při čtení starých knih člověk narazí na řadu přísloví a pořekadel. Některá jsou přejatá z bible, některá z jiných jazyků, některá jsou naše domácí.
Jejich původ řešit nebudeme a povíme si, jaký je nejstarší doklad některých dodnes používaných přísloví, jaká byla podoba některých dnešních přísloví v minulosti a v závěru na několik pořekadel, které se již nepoužívají.
Začneme dvěma příslovími citovanými v úvodu.
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá
To je velmi staré přísloví přejaté z latiny. V ní mělo několik podob, třeba „Qui fodit foveam, incidet in eam“ (kdo jámu kopá, sám do ní spadne).
Do češtiny bylo přísloví přejato velmi brzy a používáme ho již nejméně 700 let.
Zřejmě poprvé se objevuje ve staročeském překladu Alexandreis, eposu o Alexandru Velikém. Překlad vznikl někdy na přelomu 13. a 14. století a přísloví v něm zní takto: „Tak, jakž oněm vzkopal jámu, tak tudiež upadl v ňu samú.“
Přísloví se používalo i na Moravě. Ctibor Tovačovský z Cimburka (asi 1438-1494), moravský zemský hejtman, nejvyšší český kancléř a významný právník, přísloví v roce 1467 zapsal takto: „Neb často druh druhu kopá jámu a potom v ní sám upadá.“
A o 150 let později, v roce 1619, sekretář panství Roudnice nad Labem Blažej Albín z Wiesenberku komentoval zabavení majetku svého pána Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic: „A sami do tý jámy, kterou mu kopají, tam se dostati musejí.“
Kdo s čím zachází, tím také schází
Blažej Albín měl pravdu. Povstalci „se dostali do své jámy“ a Blažejův pán Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic komentoval následnou konfiskaci statků po Bílé Hoře ve svém deníku lapidárně: „Kdo s čím zachází, s tím také schází“.
Starší doklad tohoto přísloví se mi najít nepodařilo, ale v češtině podobné přísloví existovalo jistě již ve 14. století ve „vojenské“ podobě: „Kto mečem bojuje, ot mečie scházie.“
Tichá voda břehy mele
I toto přísloví bylo do češtiny přejato už ve středověku z latiny. Zřejmě poprvé se v české verzi objevuje ve 14. století v překladu římského historika Catona staršího: „… o nich příslovie řiekají, žeť voda tichá podrývá břehy“.
Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše
Další velmi staré přísloví, i když v různých odměnách. Do češtiny bylo přejato z Ezopových bajek; první staročeský překlad těchto bajek je dochován z 14. století a v roce 1488 byly vydány tiskem v novém překladu.
Tehdy toto přísloví znělo ale trochu jinak: „Platnějšíť jest vrabec v hrsti nežli sto řeřábóv na lúce“.
Střechu místo louky snad jako první použil spisovatel a tiskař Daniel Adam z Veleslavína v roce 1579: „Lepší vrabec v hrsti než čáp na střeše“. Jan Amos Komenský o něco později zaměnil čápa za vránu: „Lepší vrabec v ruce než vrána na střeše“. Jinde Komenský použil variantu: „Lepší vrabec v hrsti než na střeše pět“.
Takže v těchto variantách už je střecha, ale pořád ne holub. Ten se objevuje v dalším století, ale zas ne na střeše, ale na stromě: „Lepší vrabec v hubě než holub na dubě“.
Takže v 18. století máme v jednom přísloví vrabce i holuba, ale vrabec není v hrsti, ale v hubě, a holub není na střeše, ale na dubu. Podle přesněji nedatovaných dokladů se ale už v 18. století v lidové podobě používala i podoba s vrabcem v hrsti a holubem na střeše. Krajové rozdíly ovšem trvají dodnes, jak to bývá i u jiných přísloví.
Nechval dne před večerem
I toto je staré latinské přísloví, jistě ho použil Vergilius v 1. století před naším letopočtem.
Do češtiny se v této podobě dostal až v moderní době, ale podobná rčení v jiné formulaci se v češtině používala jistě již ve 14. století. Krátce po roce 1374 byla do češtiny přeložena latinská kronika Přibíka Pulkavy z Radenína. A rčení „nechval dne před večerem“ se v překladu objevuje v podobě: „Nechval, kmotře, hodóv, až z nich pojedeš se ctí domóv.“
Nevím, nechtělo-li přísloví varovat také před přílišnou konzumací alkoholu…
Takových rčení existovalo v češtině mnoho. Jedno rýmované ze 16. století zní:
Pivo mnohými hází na zeď i na stěnu,
mnohdykrát porazí do bláta i ženu.
Nos poražen, i také čelo -
trp to pro pivo, milé tělo!
Pivo se objevuje i v obdobě přísloví „Jak si kdo ustele, tak si lehne“:
„Pij pivo, jakéhos sobě navařil“; tak psal Jan Amos Komenský.
Z ničeho nic nebude
Nechtěl jsem do nadpisu tohoto přísloví dávat dnešní lidovou variantu „z hov.. bič neupleteš“.
Jak stará je tato expresivní podoba, se mi zjistit nepodařilo, ale vyšší vrstvy přísloví vyjadřovaly kulantněji. Třeba opisem "z bláta muškát nebude"; tuto podobu použil jeden český šlechtic, pán ze Šternberka, na počátku 16. století.
Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá
Některá přísloví jsou překvapivě mladá. Toto dnes běžné přísloví se v češtině používá až od začátku 19. století, kdy jej do češtiny z ruštiny „uvedl“ Jaromír Čelakovský. Odkdy bylo používáno v ruštině, nevím…
Epilog
Na závěr si uvedeme ještě několik starých pořekadel. O ženách a manželství a také o Němcích.
O ženách a manželství
Jedno z nejstarších pořekadel, nepěkně se vyjadřující o ženách, je staré již tři a půl tisíce let:
V Ugaritu, kdysi mocném městském státu na území dnešní Sýrie, byly nalezeny zbytky knihovny, které obsahují fragmenty babylónských literárních děl. Fragmenty pocházejí snad z doby kolem roku 1350 př. n. l. a jedno z přísloví zní: „Neprozraď své ženě, kde máš uložený měšec.“
Staré české pořekadlo z 15. století určené ženichům znělo: „Stavěti manželství na kráse dívky, je jako dům svůj na písku zakládati.“
A varování Mikuláše Dačického z Heslova z počátku 17. století starým ženichům, chtivých mladých žen: „Starému muži mladá žena - smrt hotová.“
A ještě stará česká pořekadla o Němcích
Na přelomu 15. a 16. století je doloženo pořekadlo: „Kterýkoli Němec jest, každý jest zrádce.“
Ale již o padesát let dříve za Jiříka z Poděbrad, v roce 1450, psali Pražené v listu proti Oldřichovi z Rožmberka, že se vždy „spojoval s Němci, nepřáteli netoliko pána správce (myšleno Jiřího z Poděbrad – pozn.), ale i všeho království našeho úhlavními.“
A další trochu mladší pořekadlo znělo: „Štír, had a žába… Němec, žid a hovno, to všechno sobě rovno.“
I Češi ale byli u jiných národů na „pranýři“. Latinské rýmování z 15. století tvrdilo, že „český mnich stojí za hovno“. Nebylo ale jen o našich mniších: stejným hodnocením autor „poctil“ také „polský most, švábskou jeptišku, rýnský šat, bavorskou štědrost, rakouskou cudnost, uherskou víru a italský půst“.
Zdroje
FLAJŠHANS, Václav: Česká přísloví, Díl První, Část 1 a 2, Praha 1911 a 1913.
DAČICKÝ Z HESLOVA, Mikuláš, PETRŮ, Eduard, ed. a PRAŽÁK, Emil, ed. Prostopravda; Paměti. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955.
RYANTOVÁ, Marie, Polyxena z Lobkovic. Obdivovaná i nenáviděná první dáma království. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 2016.
Ezopovy bajky. Katonova dvojverší. Rada otce synovi, Praha 1999.
Člověk českého středověku, Praha 2002.
BRANDL, Vincenc. Předmluva k edici Knihy Tovačovské. Brno 1868.
