Článek
Soupisy lidu obecně
Za první moderní sčítání lidu se považuje sčítání z roku 1869.
I předtím ovšem byly sestavovány „státní“ soupisy lidu. Za první lze považovat soupis poddaných podle víry z roku 1651, roku 1702 bylo v souvislosti se zavedením solního monopolu provedeno úřední sčítání obyvatelstva Čech a od vlády Marie Terezie byla soupisů obyvatel provedena celá řada až po ono první moderní sčítání v roce 1869.
Větší zájem než stát měly o své poddané jednotlivé vrchnosti. Arnošt z Valdštejna to vyjádřil lapidárně: „Abych věděl, jak moji poddaní přibývají nebo ubývají,“ měly být na jeho panstvích sestavovány soupisy lidu. To píše ve své instrukci z roku 1689, ale nebyl zdaleka prvním.
Snad prvním pokynem ke každoročnímu sestavování soupisů lidu je instrukce rady Starého Města pražského z roku 1661, ve které je dokonce náčrt formuláře, co má takový soupis obsahovat: podle jednotlivých vesnic měl uvést jména rodičů i dětí, věk všech členů domácnosti a u dětí i to, co dělají a kde se nacházejí („u otce“, „doma“, „v službě u…“, „utekl“, „jest na vojně“ a podobně).
Tato instrukce ovšem myslela jen na úplné rodiny. V čele úplné rodiny stál vždy muž, označený v soupisu jménem i příjmením. Žena byla psána jen křestním jménem s dovětkem „žena jeho“. Příjmení ženy nebylo třeba uvádět, protože bylo samozřejmě stejné jako manželovo, ovšem již z oné poznámky „žena jeho“ je cítit podřízené postavení ženy v úplné rodině.
Na co ovšem tato instrukce nemyslela, byly rodiny neúplné. I v případě ovdovění je ze soupisů lidu zřejmý rozdílný náhled na vdovce a vdovu. Ukážeme si to na konkrétním prameni.
Soupisy lidu panství Česká Kamenice
Tím konkrétním pramenem jsou unikátně dochované soupisy lidu severočeského panství Česká Kamenice. S výjimkou několika let se dochovaly od roku 1669, kdy byly zřízeny v rámci byrokratických reforem hraběte Kinského, až do roku 1848, kdy patrimoniální správa zanikla.
Jak tedy byla psána jména v případě úplných rodin, vdovců a vdov v těchto soupisech lidu?
17. století
Úplná rodina
Úplné rodiny byly psány stejně jako ve zmíněné instrukci Starého Města z roku 1661.

Eschlerovi, 1675.
Georg(e) Eschler - rychtář, Dorothea, „jeho žena - sein Weib“ a děti (Kinder) David(t), Georg(e) a Dorothea; všichni s uvedením svého věku (který není příliš spolehlivý).
Neúplná rodina - vdovec

Vdovec Knape, 1675.
V případě muže-vdovce je situace jednoduchá - byl psán svým celým jménem s poznámkou "vdovec":
„Michel Knape, vdovec“ (W jako Witwer - vdovec), s dětmi Christoffem, Georgem, Barbarou a Elisabeth.
Neúplná rodina - vdova
Z dnešního pohledu by byl zápis obdobný jako u vdovce: bylo by uvedeno jméno a příjmení ženy s poznámkou, že se jedná o vdovu.
Ne tak tehdy!
Na rozdíl od vdovců se totiž u vdov uvádělo i jméno zesnulého manžela, aby bylo jasné, komu vlastně vdova „patřila“:

Vdova Löselová, 1675.
Takže vdova Barbara Löselová je psána jako „Georg Löselin Barabara W“ neboli „vdova (W jako Witwe - vdova) po Georgovi Barbara Löselová (Löselin)“, s dětmi Georgem a Elisabeth.
Sirotci
Alespoň u sirotků mužského i ženského pohlaví panovala rovnost - v obou případech byl sirotek psán se jménem zesnulého otce (nikoli ale matky):

Sirotci, 1675.
V prvním řádku je jméno Anny Eschlerové, dcery zesnulého Johanna/Hanse: „Hans Eschlers Weise Anna, ist in Lande, ist Jung von hier wegkomen“, neboli: „Anna, sirotek po Hansi Eschlerovi, chodí zemí (doslova „je v zemi“, myšleno kdesi v Čechách), odešla odsud v mládí“.
A ve druhém stejně psaný sirotek (to ale na rozdíl od Anny zdůrazněno není) mužského pohlaví: „Lorentz Vaters George, ist in Kriege, man weiss nicht, wo er ist“, neboli: „Georg, sirotek po Lorenzi Vaterovi, je ve válce, neví se, kde je“.
18. století
Tak byla tedy psána jména žen v různých sociálních postaveních od poloviny 17. až do začátku 18. století.
Tehdy bylo psaní ženských jmen trochu pozměněno. V případě úplné rodiny zůstalo stejné, tedy jen křestní jméno s poznámkou „jeho žena“.
V případě vdovského stavu pak bylo obráceno pořadí křestních jmen vdovy a zesnulého manžela, takže výše uvedená vdova Barbara Löselová by již nebyla psána (vzhledem k věku v roce 1675 samozřejmě mezitím zemřela) jako „Georg Löselin Barbara“, ale jako „Barbara Georg Löselin“.
Aspoň se křestní jméno vdovy dostalo do popředí, i když stále bylo uváděno i jméno zesnulého manžela…
Zde je zápis rodiny vdovy Dorothey Vatterové z roku 1731 psaný již novým způsobem:

Vatterovi, 1731.
45letá Dorothea Vatterová, vdova po Tobiasovi, se svým křestním jménem na prvním místě: „Dorothea Tobias Vatterin“, s dětmi Marií Elisabeth, Georgem, Dorotheou Elisabeth, Antonem, Annou Elisabeth a Tobiasem.
A o pár let později nastal závan nové doby - vdova je uváděna již jen svým jménem!
Jako příklad si představíme Schebelovi.
V roce 1731 (tedy stejném roce, kdy bylo ještě u vdov uváděno jméno zesnulého manžela; viz výše Dorothea Vatterová ve stejném roce) byl Christian Schebel ještě naživu, a tak je v soupisu lidu dle zvyku uveden křestním jménem i příjmením, zatímco žena Dorothea jen křestním jménem s poznámkou „jeho žena“.

Schebelovi, 1731.
Tedy: 47letý Christian Schebel, 38letá Dorothea, „sein Weib - jeho žena“ a děti Anna Elisabeth, Maria Elisabeth, Elisabeth, Anton a čtvrtletní Mariannel (což je domácí podoba jména Maria Anna).
Christian v roce 1733 zemřel a v soupisu lidu v lednu 1734 je Dorothea označena jen jako „Dorothea Schebelová, vdova (Wittib, tehdejší podoba slova Witwe - vdova)“, aniž by autor soupisu uváděl, že je vdovou po Christianovi (mezitím zemřely i nejmladší děti Anton a Mariannel).

Schebelovi, 1734.
Psal jsem o „závanu nové doby“ v podobě psaní ženských jmen. Nevál dlouho!
V druhé polovině století nastala další změna… Stále Vám ještě dlužím to, co je obsaženo v nadpisu tohoto článku, takže:
Když žena přišla nejen o muže, ale i o své jméno
Žili byli Hackelovi, Balthasar se ženou Annou Marií a čtyřmi dcerami.
Jak to bylo vždy: Balthasar Hackel psán na prvním místě, 72 let, „starý hospodář - alter Würth“ (tedy výměnkář), na druhém místě Anna Maria „jeho žena - das Weib“, 59 let, poté čtyři dcery Maria, Anna Elisabeth, Dorothea Elisabeth a Maria Elisabeth.

Hackelovi, 1757.
Balthasar zemřel právě v roce 1757, takže v soupisu lidu z ledna 1758 je již Anna Maria psána jako… BALTHASAR HACKELOVÁ (Hackelin). Po křestním jménu ani památky…

Hackelovi, 1758.
První řádek Balthasar Hackelová (Hackelin), 60 let, vdova (Wittibin). Aspoň dcerám křestní jména zůstala.
Pro kontrolu, že i ostatní vdovy tak byly nově psány - pod Hackelovými jsou Wiedentovi. Tedy „Anton Widentová, 29 (let), vdova (Wittibin)“ s dětmi, ještě rok předtím byla psána jako…

Wiedentovi, 1757.
Jako… „Maria Elisabeth Wiedentová, 28 (let - Jahr), Wittibin (vdova)“.
Ale zpět k Anně Marii neboli „Balthasar“ Hackelové. Svého vlastního křestního jména v soupisech lidu se nedočkala až do své smrti - zemřela v roce 1776 a i tehdy byla psána jako „Balthasar Hackelová - Hackelin“.

„Balthasar Hackelová, 1777.“
Zápis zní: „Innweib: Balthasar Hackelin, 79, ale Würthin, gestorben“, neboli: „Podruhyně (nájemnice) Balthasar Hackelin, 79 let, stará hospodářka (tedy výměnkářka), zemřela“.
Epilog
Tento způsob psaní ženských jmen pak vydržel již jen několik let do poloviny 80. let 18. století. Tehdy dostaly ženy i vdovy své vlastní jméno i příjmení a tak tomu již zůstalo.
Zdroje
SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, soupisy lidu 1669-1848 (digitalizáty).
KALOUSEK, Josef: Řády selské a instrukce hospodářské 1627-1698, Archiv český XXIII, Praha 1906.