Hlavní obsah
Cestování

Pobřeží Amalfitana, Capri a Procida: tři turistické perly Kampánie

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Matěj Kačaba

Italské městečko Positano je tou nejlepší pozvánkou na návštěvu Amalfitánského pobřeží.

Poznávat svět na vlastní pěst mohou i starší občané s minimálním jazykovým vybavením.

Článek

Jestliže metropolí jihoitalské Kampánie je Neapol, nabízí se při návštěvě tohoto italského regionu prvotně velebit neapolské pamětihodnosti a památky v duchu rčení: „Vidět Neapol a zemřít.“ Při nedávné návštěvě Neapole a jejího okolí se naše výprava čtyř důchodců s minimálním jazykovým vybavením přesvědčila, že kampánská metropole má skutečně co nabídnout. Ale ještě více jsme byli nadšeni návštěvou blízkých ostrovů a zejména pak nedalekého Amalfitánského pobřeží.

Praktické rady nejen pro návštěvu Neapole a Kampánie

Přicestovat do Neapole lze autem po vlastní ose. Nejkratší a nejrychlejší varianta měří z Prahy 1500 km a je nutno kromě české dálniční známky počítat s koupí rakouské známky a placením dálničních poplatků v Itálii. Autobusem se lze dopravit do Neapole se dvěma přestupy, a to v Mnichově a Římě, za více jak 24 hodin, přičemž člověk musí být připraven na nepohodlí nočního cestování autobusem. Navíc jízdenka vyjde dráž než letenka. Případné využití železnice nabízí rovněž poněkud zdlouhavé a kostrbaté možnosti. My jsme zvolili cestu letadlem. A to s ohledem na dobu trvání letu, tj. necelé dvě hodiny, s nízkonákladovkou Ryanair, přičemž na základě předpovědi počasí (před odletem 8. října 2024 teplota v Neapoli 23 °C a teplota moře 24 °C) jsme všichni měli pouze malé palubní zavazadlo.

Jak jsme se již však poněkolikáté přesvědčili, neměl by cestující riskovat a měl by dbát při odbavení do letadla na dodržení rozměrů malého palubního zavazadla 40 × 25 × 20 cm. Na letišti v Praze jsme u brány zaregistrovali odhalení jednoho cestujícího s nadměrným palubním zavazadlem a při návratu z Neapole během jedné minuty hned dvou. Pokud pak takto odhalený cestující nenacpe své palubní zavazadlo do kontrolní schránky s výše uvedenými rozměry, naúčtuje si Ryanair částku 70 €, což je násobně více než 20 € za dokoupení většího palubního zavazadla (55 × 40 × 20 cm). Cestující snažící se pronést přes odbavení nadměrné zavazadlo by tedy měl být připraven na nouzové řešení, resp. na zaplacení částky 70 €. Tj. vědět, co si může na sebe do letadla ještě navléknout nebo co případně může přemístit do vyhovujícího zavazadla spolucestujícího či co by mohl při odbavení ze svého zavazadla vyhodit.

Když už byla nastolena otázka dodatečných poplatků při odbavení, problémem může být i kabelka nebo ledvinka, obzvláště pokud jsou větší. Kabelka vnímaná jako další palubní zavazadlo byla při odletu z Prahy kamenem úrazu pro další cestující. Pravděpodobně rovněž s ohledem na vytaženou platební kartu za 70 €. Osobně peněženky a doklady nosím při cestě do ciziny kvůli kapsářům v ledvince, kterou jsem při odbavení připraven po přesunutí peněženek a dokladů do kapes nacpat do malého palubního zavazadla. Avšak normálně ji při odbavení schovávám na břiše pod bundou. Prostě si vytvořím z ledvinky panděro. A vím, že při případném nouzovém opuštění letadla budu mít to nejdůležitější stále při sobě.

V souvislosti se zvolenou leteckou přepravou jsme následně s ohledem na plánovaný desetidenní program řešili způsob dopravy po Itálii. Ze tří možností: za prvé půjčit si auto pro čtyři osoby na celou dobu pobytu, tzn. včetně Neapole, za druhé půjčit si auto pouze pro cestování mimo Neapol a za třetí využívat italské hromadné prostředky, jsme po zvážení všech okolností zvolili tu poslední možnost. Tím jsme se vyhnuli případnému nevyhovujícímu stavu půjčeného vozidla. Při pobytu na Korfu to byla špatná spojka. S ohledem na informace od známých jsme se zároveň vyhnuli i tomu, že údajně v některých italských destinacích si místní přivydělávají tím, že skáčou pod auta z půjčoven, u kterých předpokládají, že je řídí vyděšení a movití cizinci.

Současně jsme se vyhnuli i divokému stylu dopravy zejména pak v Neapoli, ale i komplikovanému způsobu jízdy nesčetnými serpentýnami na Amalfitánském pobřeží, kdy především velké autobusy a kamiony si musí do prudkých a nepřehledných zatáček nadjet do protisměru. Zejména pak odpadly neskutečné starosti s parkováním v přeplněných městech a obcích s úzkými ulicemi a uličkami. Já jako potencionální řidič jsem se kromě případného stresu, že půjčené vozidlo nepojede kvůli prokluzující spojce do kopce, vyhnul i zastavování u různých vyhlídek, ale i přemýšlení, že si během jízdy nemůžu za 3,50 až 7 € dát pivo.

Zvolený způsob dopravy ovlivnil i výběr ubytování prováděný přes booking nebo airbnb. Pro čtyřdenní pobyt v Neapoli po příletu byla výchozím kritériem snaha ubytovat se v blízkosti historického centra, avšak mimo nebezpečné oblasti jako jsou: Scampia (severně za letištěm – nejnebezpečnější evropská čtvrť), Forcella, San Giovanni a Teduccio, Barra, Španělská čtvrť, Centro Direzionale di Napoli (hned vedle hlavního nádraží Napoli Centrale) a Rione Traiano. Samozřejmě v Neapoli existují i zcela bezpečné čtvrti, ale v nich je ubytování podstatně dražší. V použitém zdroji „Neapolské čtvrti, kterým se vyhnout – průvodce 2024“ je však uveden i odkaz na levná bezpečná ubytování. Pro přespání před odletem s časným odchodem na letištní autobus bylo vybráno ubytování co nejblíže zastávky dopravce Alibus u hlavního nádraží, odkud pendluje autobus mezi centrem a letištěm, přičemž jízdenka stojí 5 € a platí se v autobusu. Jinak jízdenky neapolského MHD stály 1,5 € a kupují se předem v prodejních automatech, resp. v prodejnách tabáku či různých blízkých barech a kavárnách. Jízdenku do autobusu bylo možno zakoupit s příplatkem 0,50 € i u řidiče.

V každém případě významným výběrovým kritériem ubytování bývá jejich hodnocení s ohledem na počet hodnocení a slovní obsah jednotlivých hodnocení. Nejlépe nad 9 bodů z deseti při počtu hodnotících větším jak sto, avšak staticky zajímavá jsou již hodnocení od více jak deseti či dvaceti hodnotících. Takto jsme postupovali nejen při výběru ubytování v Neapoli, ale i při hledání noclehu pro pětidenní pobyt na Amalfitanském pobřeží. Zde byla ve hře zejména nabídka v samotném Amalfi a dále pak v městečkách Praiano a Positano. V tomto případě byla dalším kritériem vzdálenost nejbližší zastávky autobusové linky mezi Sorentem a Amalfi.

Konečný výběr Positana ovlivnila i skutečnost, že místní přístav byl zvolen jako výchozí bod pro návštěvu ostrova Capri. Po několika hodinách porovnávání jsme nakonec vybrali penzion La Casa dello Chef. Necelých 100 m od zastávky meziměstského autobusu společnosti Sita, byť po schodech strmě nahoru ke kostelu Chiesa Nuova. Hodnocení od předchozích ubytovaných špičkové, přičemž cena byla v porovnání s ostatními možnostmi velice, velice příznivá. Zvolený penzion pak předčil veškerá naše očekávání. Je tvořen dvěma interiérově propojenými domy s kuchyní, jídelnou a dolním obyvákem v přízemí. V patře je další obyvák s balkonkem poskytující výhled na moře a umožňující přespání dvou osob, sociálka a dvě ložnice. Nedaleko několik obchodů, restaurací a pivnice s lahodným točeným pivem za 4,5 € půllitr. Co by si našinec mohl více přát. A ty schody jsou v Positanu všude a lze se jím povětšinou vyhnout pomoci místní autobusové linky. My jsme se jim však nevyhýbali.

Takže z praktických rad již pouze několik doporučení a upozornění. Podle statistiky Numbeo 2024 patří samotná Neapol co se týče zločinnosti na 6. místo v Evropě s indexem kriminality 62,58 a indexem bezpečnosti 37,48. ČR se v tomto žebříčku pohybuje v lepší společnosti: 114. Brno s indexem kriminality 25,36 a 118. Praha s 24,62. Platí, že v některých neapolských čtvrtích nevychází po 22 hodině ani místní. My jsme byli ubytovaní v historickém centru na ulici Via Benedetto Croce, která tvoří s ulicemi Via Domenico Capitelli a Via San Biango dei Librai jednu z hlavních turistických promenád, a tak jsme se z nočních vycházek vraceli z rušných ulic i po 22 hodině.

Turisticky navštěvované části města, jakož i veřejná doprava jsou však centrem pozornosti i místních kapsářů a jejich gangů. Kabelky se doporučuje nosit směrem ke zdi, tzn. ne směrem k vozovce. Nechtějte se tak přesvědčit, jak jsou zloději na skútrech šikovní při strhnutí kabelky z vašeho ramene za jízdy a vůbec nestojí za to se nechat vláčet s bráněnou kabelkou za skútrem po zemi. Kabelka je totiž pro zloděje kořist představující svým potencionálním obsahem jejich obživu. Peníze rozdělit a při placení používat peněženku s malým finančním obsahem. Raději se vyhýbat obchodním transakcím s pouličními prodejci, kteří jeden den nabízí deštníky a druhý den pak sluneční brýle. To podle počasí. Mohou být volavkami pro kapsářské gangy. V souvislosti s tím je nutno mít na paměti, že Neapol patří mezi města s největším počtem kapesních krádeží. Tam ale patří i podstatně bezpečnější Praha.

Vidět Neapol a užít si pobyt

Při dodržení rad a předběžné opatrnosti není tedy žádný důvod v Neapoli umřít nebo se nechat okrást. Přestože italská metropole Řím nabízí více památek a pamětihodností, lze si užít i pobyt v Neapoli. Propagační šot na neapolském letišti začíná přípravou pizzy. Právě Neapol je spojována se vznikem italské pizzy, byť obdobné jídlo si připravovali lidé již v období neolitu a následně pak ve starověkém Egyptě. Právě od Egypťanů pak přípravu převzali Římané. Neapolská pizza je označována za královnu tohoto tradičního pokrmu. Při návštěvě Neapole doporučujeme navštívit vyhlášenou pizzerii L'Antica Pizzeria da Michele na Via Cesare Sersale.

Co se týče samotné Neapole propagační šot pak nabízí pohled na osvětlené město z moře se sopkou Vesuv v pozadí. Pohled z Neapolského zálivu ukazuje kampánskou metropoli v celé její kráse. My jsme měli možnost pozorovat večerní neapolskou kulisu přes záliv při cestě do Sorenta. Určitě podmanivé kouzlo mají noční procházky po turistických promenádách s mnoha obchůdky a restauracemi, popřípadě i s pouličními hudebníky či zpěváky.

Ucelený přehled památek a pamětihodností lze získat na v turistických průvodcích nebo na wikipedii, popřípadě z map. Tištěné jsou k dispozici v „ičkách“ (informacích), přičemž my si vždy před cestou stahujeme offline mapy do mobilu, ve kterém jsme měli k dispozici mj. i turistickou mapu celé Kampánie, ale pomoci kurzoru jsme mohli sledovat místo našeho pobytu, resp. lze na něm vyhledat zvolené místo či zadat konkrétní trasu.

Jenom kostelů jsou v Neapoli více jak čtyři stovky. Mnohé jsme při pěší cestě kolem navštívili. Počínaje nedalekou bazilikou Bazilica di San Giovanni dei Pappacoda přes kostely Santa Chiara (svatá Klára) a Gesu Nuovo až po hlavní svatostánek Basilica di San Francesco di Paola na Piazza del Plebiscito. Do něj jsme se vzhledem ke složité návštěvní době podívali až na třetí pokus při návratu do Neapole. Svým provedením nám tak trochu připomínal římský Pantheon.

Kromě řady podmanivých uliček, náměstíček a zákoutí jsme samozřejmě navštívili i neapolský přístav se zakotvenými námořními loděmi pro suchozemce s nevídanými rozměry. Dále jsme nakoukli do Castel Nuovo, obchodní galerie Umberto a do divadla Teatro di San Carlo. Zde se mj. chystali i na Janáčkovu operu Liška Bystrouška. Při všech neapolských procházkách nás pak provázel místní idol božský Diego Maradona. Zejména pak na prodávaných tričkách. V současné době se místnímu fotbalovému klubu opět daří, neboť aktuálně vede italskou ligu.

Pompeje a jejich odkaz dnešní době

Třetí den neapolského pobytu jsme věnovali návštěvě nedalekých starověkých Pompejí. Ty jsou od roku 1997 zapsány na seznam UNESCO. I pompejské vykopávky lze shlédnout na propagačním letištním šotu. Opět s Vesuvem v pozadí. Právě mohutná vrstva vulkanických produktů nedaleké sopky Vesuv (popel, pemza a pyroklastický sediment) dokonale zakonzervovala budovy a předměty, což návštěvníkům umožňuje poznat život ve starořímském městě. Pompeje jsou jediné starověké město, jehož topografie nebyla změněna. V každém případě starořímské pompejské památky nabízí pohled na život v 1. století našeho letopočtu včetně všudypřítomné erotiky.

Vlak do Pompejí jezdí z menšího nádraží označovaného jako Garibaldi a spadajícího do neapolského megaterminálu na Piazza Garibaldi, který dále zahrnuje sousední nádraží Napoli Centrale, stanice metra Linky 1 a Linky 2, zmíněnou zastávku letištního autobusu Alibus, stanoviště některých meziměstských autobusů (např. Flixbus) na parkovišti mezi budovami nádražími Garibaldi a Neapol Centrale, jakož i různé zastávky autobusů MHD. Nádraží Garibaldi je pak propojeno s nádražím Napoli Centrale chodbou (obchodní galerií) s odbočkami k oběma stanicím metra a veřejnými toaletami za 1 € u hlavního nádraží. I takové informace jsou pro pobyt v cizím městě velmi důležité.

Přes Pompeje jezdí z Neapole vlakový spoj do Sorenta. Zrychleným vlakem trvá cesta z neapolského nádraží Garibaldi na výstupní stanici Pompei Scavi (Villa dei Misteri) zhruba 40 minut. Trasu a zejména místo výstupu jsme sledovali pomoci navigace v mobilu, avšak lze se řídit i tím, že na této stanici vystupují davy lidí. Jinak platí, že líná huba, holé neštěstí a je potřeba se zeptat. Ošemetné by však mohlo být spoléhat na tištěný jízdní řád, který vám poskytnou v nádražních informacích. Ten obsahuje pouze stěžejní stanice, což jsem přes jazykovou bariéru vysvětloval při návratu do Neapole pomoci navigace v mobilu americkým turistům jedoucím do Pompejí ze Sorenta, kteří si mysleli, že mají již příští zastávku vystupovat, přičemž stanice Pompei Scavi byla ve skutečnosti v ten okamžik až čtvrtá zastávka.

Lístky na vstup do areálu starověkých Pompejí jsme si zakoupili za 20 € přímo na stanici. Byly zde o 2 € dražší než u vstupní brány, ale bez čekání v dlouhé frontě. S přehledem historie Pompejí a detailním průběhem jejich zkázy se lze opět seznámit v turistických průvodcích nebo na wikipedii. Na prohlídku Pompejí by si člověk měl vyčlenit minimálně pět až šest hodin a po vstupu přes Porta Marina by neměl vynechat následující památky: Basilica, Foro di Pompei, Foro Triangolare, Teatro Grande, Teatro Piccolo, Terme Stabiane, Casa di Giulio Polibio, Amfiteátr, expozici v obvodové chodbě kolem plochy Natatio (plocha po plaveckém bazénu) hned vedle amfiteátru obsahující i kopie zkamenělin obětí pompejské tragédie, Casa del Fauno a Casa dei Vetii. Největší nával byl u objektu Lupanare Grande, kde stála dlouhá fronta, aby po vstupu do objektu shlédla fresky se starořímskou Kamasutrou. Jinak doslovný překlad slova lupanare je bordel. Fresky s erotickým námětem lze však spatřit i v dalších objektech. Např. kromě již zmíněného Casa dei Vetii v předměstských lázních Terme Suburbane.

Ostrov Procida láká barevným koloritem svých staveb

Procida je nejmenší ze tří ostrovů nacházejících se v Neapolském zálivu. Vyrazili jsme na něj z neapolského přístavu první lodí v den odjezdu do Positana. Ještě před přistáním v místním přístavu se stejnojmenným názvem Procida nás uchvátila mozaika barevných domů poskládaných na svahu nad přístavem. Při cestě k pevnosti na Terra Murata jsme zjistili, že jižní svah ostrova v lokalitě Coricella je ozdoben ještě pestřejší mozaikou. Traduje se, že kolorit různobarevných domů a domků vytvořili místní rybáři, aby při návratu z moře již z dálky rozpoznali své domy.

Po prohlídce pevnosti, která má za sebou historii královského paláce, vojenské školy, ale i obávaného vězení pro doživotně odsouzené, došlo i na první koupání na místní pláži s černým pískem. Posléze jsme se v přístavu Coricella oddali v místní restauraci kulinářským zážitkům. Pravdou je, že jsme zde měli mj. nejchutnější pizzu Diavola a nejlepší tradiční italský dezert Tiramisu po celou dobu našeho pobytu.

Ostrov Procida je po právu díky své pestrobarevné kulise vyhledáván i filmaři. Točila se zde Kleopatra s Elizabeth Taylor a dále filmy Pošták, Talentovaný pan Ripley a další. Právě díky filmařům se pestrobarevná mozaika ostrova dostala do podvědomí turistům. Konají se zde i různé festivaly. A tak není divu, že v roce 2022 se ostrovu Procida dostalo titulu Hlavní město italské kultury.

Amalfitánské pobřeží poskytuje celou řadu zážitků a překvapení

Amalfitánské pobřeží neboli Amalfitana (italsky Costiera Amalfitána) byla rovněž v roce 1997 zapsána na seznam UNESCO. Zdejší region nabízí návštěvníkům plno zážitků a překvapení. Pro nás byla výhra v loterii již volba ubytování v městečku Positano. To patří mezi skvosty zdejšího kraje. Zcela po právu je rovněž jako poslední zachyceno na letištním propagačním šotu.

Jestliže Positáno na pět dní tvořilo náš přechodný domov, mohli jsme do sytosti vychutnávat jeho báječnou atmosféru včetně koupání v moři v polovině října a návštěv místních restaurací, přičemž ubytování v okrajové části města nám poskytovalo klid pro noční spánek. Samozřejmě Positano tvořilo i východisko pro naše výlety po Amalfitánském pobřeží. Tím, že se přímořské městečko Positano rozkládá na území s velmi vysokým převýšením, a to od 0 m n. m až po 1444 m n.m., lze absolvovat i několik náročných horských túr po svazích a vrcholech pohoří Lattari.

Tu nejznámější po Stezce bohů (Sentiero degli Dei), vedoucí z Bomerana do Nocelle (místní část Positana) a oscilující kolem nadmořské výšky 600 m n.m., absolvovala i naše výprava, a to opačným směrem z Nocelle, kam jsme dojeli místním autobusem. Cesta má již horský charakter a vyplatí se jít ve vhodné obuvi. Tím jednak člověk snižuje riziko úrazu, ale zároveň se vyhne i opovržlivým pohledům místních turistů. Cesta nad prudkými skalnatými útesy, resp. v některých úsecích i pod nimi poskytuje nádherné výhledy na Amalfitánské pobřeží. Zhruba v polovině cesty je označena odbočka k blízké jeskyni, kterou „privatizoval“ místní občan a prodává zde občerstvení.

Z Bomerana jsme se autobusem přemístili do Amalfi. Zde jsme byli rádi, že jsme se ubytovali v Positanu, jelikož nás tohle městečko tak trochu zklamalo. A to nejen neochotou obsluhy v místní kavárně při pokusu ochutnat místní specialitu v podobě citronového dezertu. Nakonec jsme se i zde vykoupali v moři. Potom jsme se museli postavit do dlouhé fronty na autobus do Sorenta se zastávkou mj. i Positanu. Díky posílenému spoji jsme pak absolvovali večerní jízdu autobusem četnými serpentýnami doprovázenou neustálým troubením, čímž řidič autobusu dával protijedoucím vozidlům za nepřehlednou zatáčkou signál, že si do této zatáčky bude nadjíždět. Jelikož jsme další den věnovali cestě na ostrov Capri, do Amalfi coby přestupní stanice jsme se vrátili za dva dny při cestě do městečka Ravello.

V Ravellu jsme byli na rozdíl od Amalfi navýsost spokojeni a uchváceni místními památkami a městským koloritem. Nejprve jsme navštívili objekt Villa Rufolo s nádhernými zahradami a interiéry včetně vyhlídky z místní věže a zejména pak výhledy směrem k moři, a to za důchodcovskou slevu 6 € (65 +). V tomto objektu bylo poučné i dokumentární video o Ravello. V něm jsme se i přes jazykovou barieru dozvěděli, proč k tomuto italskému městečku měli vztah americký dramatik Tenessee Wiliams (Sestup Orferův, Tramvaj do stanice Touha, Kočka na rozpálené plechové střeše) a proč zde žil přes 30 let americký spisovatel Gore Vidal. Oba se jako američtí vojáci zúčastnili osvobození tohoto italského městečka.

Prohlédli jsme si několik místních kostelů. Kouzelné byly i místní uličky, keramické dílny a prodejny specifické keramiky, jakož i prohlídka zahrad u objektu Villa Cimbrone. Poprvé v životě jsme v místní restauraci ochutnali pinsu. Podle dostupných informací se jedná o starší sestru dnešní pizzy. A souhlasíme s tím, že pinsa je chutnější než pizza. Určitý zádrhel nás čekal při zpáteční cestě do Amalfi, a to díky přetlaku cestujících nad přepravní kapacitou. To jsme nakonec vyřešili tak, že jsme se vmáčkli za 7 € na osobu do malého autobusu místo cesty pravidelnou linkou za 1,5 €. I pro cestu do Positana jsme zvolili dražší variantu – lodí. Kvůli výhledům na kouzelné Amalfitánské pobřeží.

Ostrov Capri patří mezi skvosty Neapolské oblasti

Na ostrov Capri jsme připluli výletní lodí z Positana do přístavu Marina Grande. Zde jsme si z nabídky jet další lodí k nedaleké Modré jeskyni a tu si i prohlédnout zevnitř nebo absolvovat vyhlídkovou plavbu kolem celého ostrova vybrali za 23 € tu druhou variantu, a tak jsme z naší lodi viděli pouze vstupní otvor do Modré jeskyně a zejména pak dlouhou frontu zájemců o prohlídku tohoto turistické zajímavosti.

I při naší plavbě kolem ostrova jsme viděli několik jeskyní, resp. jsme do nich i vpluli, a to včetně Bílé jeskyně (Grotta Bianco). Nejen nás velmi zaujal skalní útvar Faraglione di Terra a pohledy strmé útesy, jakož i ostrovní městečka. Po návratu jsme odjeli místním autobusem do městečka Anacapri. Zde po jeho prohlídce nakonec došlo na speciální citronový dezert, o který jsme předtím byli ochuzeni v Amalfi. Po Anacapri jsme pak navštívili samotné městečko Capri, odkud jsme se vrátili do přístavu. Zde opět došlo na koupání v moři, byť pláž byla po našem návratu již ve stínu.

I když jsme nestihli vše, výlet Neapole a jejího okolí nás všechny nadchl. A na Modrou jeskyni, Vesuv či ostrov Ischia s termálními prameny či další zajímavosti jihoitalské Kampánie dojde třeba někdy příště. I touto cestou jsme opět dokladovali, že i věkové starší turisté s minimálním jazykovým vybavením se mohou na vlastní pěst pustit do světa a tam si svůj pobyt plnými doušky užít. Takže závěrem již poslední radu na obdobné cesty, o které byla naše generace kvůli železné oponě po dlouhá léta jaksi ošizena. Ve chvíli, kdy se vydáte na vlastní pěst na poznávací cestu, nepřepočítávejte na koruny. Prostě a jednoduše hoďte za hlavu, že v daný okamžik si koupíte třetinkové pivo za 6 € a prostě si do sytosti svůj pobyt užívejte.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz