Článek
Milý deníčku,
zase se mi to stalo. Zase jsem dostala k Vánocům knihu, ale pozor, ne jednu, ale rovnou tři. Já, která jsem moc nečetla, ani když jsem byla „svobodná“ (myšleno bezdětná), natož abych četla teď, když jsem mámou ročního dítěte.
Na čtení vážně nemám čas. Tedy ano, čtu knížky prakticky každý den. Taková ta dětská leporela, která mají dohromady tak pět vět. Hlavně Šípkovou Růženku. Ta je bůh ví proč synova oblíbená a dožaduje se jejího přečtení několikrát za den. (A ne, neuspává ho to. To jen maminka by si ráda na Růženku občas zahrála a vyspala se, i kdyby ne sto let, klidně by stačilo sto minut v jednom kuse.)
Ale já dostala tři knihy, dospělácké, jen pro sebe, pro vlastní přečtení. Zábavně vypadající povídky, které bych si vážně chtěla přečíst. No co, řekla jsem si, že přece dárek nepřijde vniveč a já si prostě ten čas na čtení udělám.
A světe div se, hned první den jsem si během dětského odpoledního (v synově případě předvečerního) spánku čas udělala a přečetla jsem celou jednu kapitolu! Četla bych i dál, ale malej šéfík se probudil dřív, než zahradník stihl odhalit vraha.
Záhy po probuzení mi došlo, jak to, že jsem najednou měla tolik času. Hladový syn se hned začal shánět po své večeři. Po té, kterou běžně vařím právě během odpoledního (předvečerního) spánku.
No, matka roku ze mě holt nebude. Ale co, kvůli občasné večeři formou koupeného příkrmu ve skleničce, se svět taky nezboří.
Tak snad se ke druhé kapitole dostanu dřív, než zase za rok.
