Článek
Milý deníčku,
to byl zase den.
Po probdělé noci (zoubky… netřeba komentovat) jsme s mužem oba vstali s opuchlýma očima a šli si každý svou cestou. Muž na židli plnit povinnosti pracovního homeofficu, já pro nočník zdokonalovat dovednosti našeho ročního syna. Hovínko, plínka, obléčo, snídaňka, zabalit přebalovací tašku a svačinu a konečně po dvou hodinách jedeme do zdejšího klubíku pohrát si s dětičkami a popovídat si se stejně unavenými matkami. Uf, nezdá se to, ale v klubíku to taky pro nás mámy odpočinek není. Po hodině běhání za našimi ratolestmi jsme všechny zpocené až na zádech. Pak rychle domů, protože ten oběd se sám neuvaří. Štěstí mi dnes přálo a dítě usnulo na celých 40 min. včetně cesty autem. Takže dnes má oběd nejen dítě, ale rychle upečenou nepříliš zdravou baštu ze zmrzlého polotovaru máme i my rodiče.
Muž už se stihl nechat od rána vytočit kolegy a vystresovat šéfem. Já se klepu hlavně proto, že jsem se od rána ani jednou nenapila, za to jsem do sebe kopla celou čokoládu a studený silný kafe z rána. Že už mám dnes za sebou 9. kojení, a to je teprve poledne, o tom ani nemluvím.
Po obědě, už jsme s mužem oba bez energie a štěkáme po sobě. Oba se snažíme dělat svou „práci“ na maximum a odvádět co nejlepší výsledky, což nás často stojí víc než moc. Odpoledne už to neubíhá, během hlídání syna se snažím dělat hospodyňku a uklidit, co jde.
Je večer. Teď jsme konečně uspali dítě. Já jdu padnout do postele, protože za necelé 2 hodiny zase kojím, muž opět sedá s počítači, protože ani za 10 hodin práce nestihl všechno, co bylo třeba. Dáváme si pusu, omlouváme se za dnešní hádky, objímáme se.
To rodičovství je náročnější, než jsem si představovala.
Dobrou.
