Článek
Tiché Československo sedmdesátých let
Sedmdesátá léta byla v Československu prezentována jako období stability a pořádku. Noviny přinášely obrazy spokojené společnosti, kde se kriminalita objevovala jen výjimečně a spíše v obecné, neškodné podobě. Ve skutečnosti se ale za tímto obrazem odehrávaly příběhy, o kterých se veřejně nemluvilo. Mezi ně patří i raná kapitola života Ladislava Hojera, muže, který se stal jedním z nejznámějších sériových vrahů. Než začal vraždit, působil v pražských ulicích a tramvajích jako neviditelný útočník, který vnášel do každodenní dopravy strach.
Nenápadný mladík a první útoky
Hojer byl zvenku nenápadný. Narodil se roku 1958 a vyrůstal v prostředí, které nijak nevybočovalo z šedi normalizační společnosti. Okolí ho vnímalo jako spíše tichého, obyčejného člověka. Za touto maskou se však skrývaly temné impulzy, které začaly nabývat konkrétní podoby už v jeho mládí. Pražské tramvaje se pro něj staly ideálním místem. Byly přeplněné, lidé namačkaní těsně u sebe a anonymita davu poskytovala dokonalé krytí. Hojer v této situaci vyhledával ženy, osahával je a obtěžoval, často systematicky a opakovaně. Pro oběti to byl šok, pro něj první krok k pocitu moci.
Mlčení a nečinnost policie
Jen málo žen našlo odvahu útok nahlásit. Některé se styděly, jiné nevěřily, že by policie jejich stížnost brala vážně. Orgány činné v trestním řízení tehdy věnovaly hlavní pozornost politickým prohřeškům a opoziční činnosti, zatímco sexuální obtěžování bylo často bagatelizováno. Pokud se nějaký případ k policii dostal, skončil většinou bez jasného výsledku. Útočník byl rychlý, uměl splynout s davem a svědectví obětí bývala nejasná. Hojer tak získával jistotu, že se mu nic nestane, a postupně si dovoloval víc.
Některé ženy později vypověděly, že měly dojem, jako by je někdo sledoval už předtím, než nastoupily do vozu. Hojer si zjevně oběti vybíral, plánoval útoky a čekal na správný okamžik. To ukazuje, že už v té době fungoval spíše jako lovec než náhodný agresor. Tramvajové útoky tak nebyly jen nahodilým chováním, ale cílenou přípravou na budoucí eskalaci.
Most k vražedným činům
Psychologové dnes poukazují na to, že právě podobné počáteční projevy mohou být signálem mnohem vážnější hrozby. Pro Hojera byly tramvajové útoky jakýmsi tréninkem, během kterého si testoval hranice. Z doteků a obtěžování se brzy stal fyzický nátlak a později brutální násilí. Není náhodou, že jeho vraždy v osmdesátých letech nesly stejné rysy – cílený výběr obětí, sadistické prvky a pocit uspokojení z dominance.
Praha mezi strachem a nevědomostí
Pro ženy, které v té době dojížděly do práce nebo škol, byl strach reálný, i když nepojmenovaný. Útok mohl přijít kdykoliv, ale nikdo neznal pachatelovu tvář. Oficiální tisk mlčel, rodiny obětí mnohdy radily dcerám, ať se raději neozývají, a atmosféra studu a obviňování obětí byla všudypřítomná. Z této směsi nevědomosti, mlčení a beztrestnosti mohl vyrůst jeden z nejhorších zločinců československé historie. Teprve po jeho dopadení na začátku osmdesátých let se začalo ukazovat, že první stopy vedly už do sedmdesátých let a do přeplněných vozů pražských tramvají.
