Článek
Technologie, která proměnila náš svět
Generace Z (obecně lidé narození přibližně mezi lety 1997 a 2012) vyrůstala v prostředí, kde už textové zprávy, sociální sítě, messengerové aplikace a hlasové poznámky byly běžnou součástí každodenní komunikace. Už od útlého věku si zvykli, že komunikace nemusí probíhat za běhu, v reálném čase, ale může být asynchronní — člověk si rozmyslí, co napíše, případně zprávu upraví, než ji pošle.
Telefonní hovor naopak vyžaduje okamžitou odpověď, reaktivitu, reálný čas bez možnosti „zastavit“ nebo přemýšlet o každé další větě. Přechod od textové komunikace k hovoru představuje skok z režimu, kdy má člověk kontrolu nad svým vyjádřením, do režimu, kdy je vystaven tlaku okamžitě reagovat.
Navíc moderní uživatelská rozhraní často zviditelňují psaní zpráv, zatímco volání je skryté jako volba „navíc“. Tím vzniká implicitní bariéra — pro volání musí člověk „navíc“ vykročit.
Úzkost, výkon a obava z hodnocení
Telefonování je v jádru sociální interakcí bez vizuální opory. V hovoru téměř chybí řeč těla, mimika či gesta, které by mohly komunikaci odlehčit nebo doplnit. Pro lidi z generace Z, kteří jsou navyklí používat emodži, reakce, vizuály a komplexní neverbální vrstvy, to může být citelný deficit — hovor někdy působí „ploše“ a emocionálně méně bezpečně.
Mnozí mladí lidé mají také vyšší citlivost na sociální úzkost — obavy z toho, jak budou znít, jestli zazní trapně, jestli odpověď přijde v náhodném tichu, jestli neudělají chybu. To vše zvyšuje výkonové napětí. Telefonní hovor může být vnímán jako zkouška nebo test — bez možnosti „vymazat“ průběh hovoru.
V některých případech se mluví dokonce o telefobii – strachu či úzkosti spojené se samotným činem volání či přijímání hovoru.
Nepředvídatelnost a ztráta kontroly
Volání přichází často náhle: telefon zazvoní, nevíme, kdo volá, jaký tón zvolí druhá strana, které téma otevře první. To vše může být pociťováno jako invaze do osobního prostoru. Generace Z cení možnost volby, hranice a prostoru pro „rozmyšlení“.
Mnozí mladí lidé proto mají telefon nastaven na „nerušit“ nebo ignorují neznámá čísla — to slouží jako ochrana proti stresu a nechtěným situacím.
Zmínky o tom, že velká část mladých lidí necítí hovor jako efektivní formu komunikace, podporují i průzkumy, podle nichž jen menšina považuje telefonování za dobré využití času.
Menší praxe, menší zkušenost
Starší generace volaly častěji — telefon byl dlouhou dobu hlavním prostředkem komunikace ve vztazích, v práci, pro domluvy. Generace Z naopak nezažila dobu, kdy volání byla téměř nutností — a tím pádem mají méně natrénovanou „telefonnou dovednost“.
Pro ně je hovor méně obvyklý scénář, takže může být pro mnohé stresující — ne proto, že by neměli kapacitu, ale protože nemají zkušenost, rutinu a jistotu v tom, jak vést hovor plynule a bez zadrhávání.
Efektivita, multitasking a preference pro psaní
Textové zprávy, chat, hlasové poznámky nebo e-mail umožňují dílčí multitasking — člověk může psát, přemýšlet, přerušit, pokračovat. Hovory to nedovolují — vyžadují plnou pozornost. V prostředí, ve kterém mladí lidé zvyknou být ve více úlohách najednou, je hovor vnímán jako energeticky náročnější.
Navíc pro psaní lze použít návrhy, kontroly, škrty, editace. U hovoru není možnost „vymazat“ nebo „upravit vyslovenou větu“.
Dopady do osobního i pracovního života
V osobních vztazích může vyhýbání se telefonování vést ke zploštělé konverzaci — mnohá citlivá nebo komplikovaná témata se raději řeší textem nebo se vůbec nemluví. To může zvyšovat šance na nedorozumění, konflikty nebo pocit emoční vzdálenosti.
V pracovním prostředí tento trend naráží na očekávání spontánní dostupnosti, rychlé reakce, telefonických schůzek či domluv. Pokud mladí lidé odmítají volat nebo volání ignorují, může to být vnímáno jako neprofesionální postoj či nedostatečná sociální kompetence.
Ve vzdělávacím prostředí se některé školy dokonce pokoušejí vyučovat „telefonickou komunikaci“ mladším ročníkům, jako způsob, jak překonat tento nově se objevující komunikační deficit.
Jak můžeme pochopit jejich pohled?
Přestože to může vypadat jako „lenost“ nebo „neslušnost“, je důležité vnímat, že za tímto chováním stojí hlubší proměny: proměny digitální kultury, citlivost na psychické hranice, strach z výkonu, nedostatek tréninku, a změněné očekávání ohledně autonomie a kontroly.
Generace Z nechce „nemluvit“ — spíše hledá způsoby komunikace, které ji nevyčerpávají, neohrožují její rovnováhu, dovolí jí určit tempo, připravit zprávu, volit slova opatrně, mít prostor dýchat.
Co to znamená pro nás, kteří s nimi komunikujeme
Pokud chcete komunikovat s generací Z, bude fungovat:
- Poslat SMS: „Můžu ti zavolat?“ — to dává volbu a připravuje na hovor.
- Použít hlasovou zprávu nebo podcastový formát, který lze přehrát později.
- Pokud musíte volat, předem navrhnout termín hovoru, dát orientační délku, téma hovoru — eliminovat prvek překvapení.
- V pracovním prostředí respektovat preference: nabídnout i písemné alternativy, nevyžadovat automaticky telefonování jako první řešení.
Telefonování jako takové nezmizí, ale mění svůj status. Pro generaci Z je volání často příliš náročné — psychicky, výkonově, narušující jejich potřebu kontroly. A místo toho volí způsoby, které více odpovídají jejich tempu, stylu a citlivosti.
Pokud chceme komunikovat napříč generacemi, musí se obě strany přizpůsobit — zavolat, pokud to druhý snese, nebo nabídnout alternativu. Nejde o rezignaci na hlas, ale o přetvoření slova v čase, který je přijatelný, s respektem ke komfortu i citlivosti.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Telephone_phobia
https://www.psychologytoday.com/gb/blog/un-numb/202405/why-gen-zers-keep-their-phones-on-do-not-disturb
https://www.newsweek.com/how-phone-anxiety-divides-generations-1898877
https://theweek.com/culture-life/telephobia-why-young-people-are-being-taught-how-to-make-phone-calls
