Co je ukryto v apokryfních evangeliích

Obsah apokryfních evangelií není žádné tajemství, které by se ukrývalo před zraky dřívějších i dnešních čtenářů. Ti, kteří nejsou obeznámeni s duchovním směrem zvaným gnosticismus, mohou snadno tápat a trvat na jakési propojenosti s kanonickými evangelii a jejich pozdní formou, jakou je Mariino evangelium či Tomášovo evangelium.

Nicméně, je to scestná myšlenka. Jedná se o samostatný myšlenkový proud.

Apokryfní evangelia vznikla až po kanonických evangeliích. Na rozdíl od těch biblických vychází z jiných duchovních předpokladů. Psali je gnostici, což byli lidé, kteří si mysleli o světě něco úplně jiného než křesťané.

Pro tehdejší křesťany tedy nebyl důvod se těmito „evangelii“ seriózně zabývat. Zdá se, že i dnes je třeba si ujasnit, jaký je rozdíl mezi gnózí a křesťanstvím.

Gnostikové především trvali na tom, že hmotný svět je zlý a zkažený, že jediná forma pravé duchovnosti musí být odhmotněná a že se v podstatě není třeba v této věci spoléhat na Ježíše Krista jakožto spasitele.

Někteří gnostici šli dokonce tak daleko, že tvrdili, že samotný Spasitel musí být spasen. Tím, že se ocitl v hmotném světě, usadila se na něm jistá materiální špína či zlo, ze kterého musí být vykoupen.

Spisy gnostiků tedy rozhodně nemohou být stavěny vedle původních evangelií. Napsali je jiní lidé než bibličtí pisatelé. Jedni mluví lidově řečeno o voze a druzí o koze, v principu tedy každý o něčem úplně jiném.

Zní to učeně, ale účelem gnóze není žádná filozofie či samochvála prostřednictvím přístupu k tajným informacím, jak se domnívá řada nejen mých čtenářů. Je to naopak čistokrevná snaha o dosažení spásy. Tedy jedná se o čistě duchovní akt.

A zde již se samotní novozákonní pisatelé vymezují vůči „falešné gnózi“. Například v dopisech Timoteovi:

Gnostické spisy se ostře vymezují proti pojmům, které najdeme v Novém či Starém zákoně. Tak například Filipovo evangelium říká:

Pro gnostiky je zároveň kosmos světem plným špatnosti. Právě hmotná část světa je vnímána gnostiky jako vysoce problematická. Gnostická interpretace vznikla v některých případech zkresleným přenosem íránského zoroastrismu, který staví do kontrastu dobro a zlo, nikoliv ve smyslu hmoty versus ducha, ale dobrých versus špatných skutků.

V již rozvinuté podobě pozdně gnostického typu je svět představován jako had zakusující se do vlastního ocasu. Abychom pochopili, jak daleko od sebe se nalézají myšlenkové světy těch, kteří sepsali níže citovaná evangelia od těch, kteří sestavili ta kanonická, je třeba trochu zabrousit do světa gnostických myšlenek. Několik z nich pro ilustraci uvádím:

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že se u gnostického přístupu jedná o naprosto oddělenou a od křesťanství izolovanou exegezi (systém výkladu). Čím? Přeci spirituálními východisky. Ti, kterým však chybí duchovní čich, pak pletou dohromady Bibli a gnózi včetně té „falešné“, jako když kočička se psem dělala dort.

V některých případech se u pseudognostických spisů (ne všechny jsou autentické) jedná o pouhý dozvuk původních spisů Nového zákona. A to je jasné v případě zmínek o stavu člověka podobajícího se spánku, kdy je apel na jeho probuzení do nové reality. Apoštol Pavel se tímto tématem zabýval poměrně často, následující gnostické ohlasy tedy pouze navazují vnější podobou na jeho spisy. Gnostikové očividně velmi dobře znali Bibli, její obě části jak Starý, tak Nový zákon. Není divu, protože ve většině případů jejich spisy následovaly až po těch, které se dostaly do samotné Bible.

Někteří gnostikové však měli vlastní pojetí duchovna, jako byl třeba Ježíšův současník Šimon Magus, který bývá považován za samotného původce gnostické nauky. Ten však neměl potřebu se zabývat vysvětlováním a šířením své nauky. Skutečný gnostik své tajemství nerozdává hrstmi pocestným. Žije gnózí a ví, že je nepřetlumočitelná.

Již Iústínos a Eirénaios (křesťanští apologeti a teologové) Šimona považovali za praotce gnóze. Od jeho žáka Menandra, rovněž Samařana, převzali symbol hada se dvěma jazyky a dvěma hlavami.

Jisté gnostické znaky vykazuje samotné biblické Janovo evangelium (proto není nazýváno synoptickým), ovšem svým pojetím vychází naopak z gnostického protipólu. Slovo, ergo Ježíš, je představován jako ten, kdo stvořil svět v pozitivním aktu, který je naopak podle gnostiků dílem zlého demiurga-boha.

Tomášovo evangelium vychází z čisté dichotomie mezi hmotným a spirituálním světem. A podle toho také probíhají dialogy Ježíše s jeho takzvaným duchovním dvojčetem Tomášem:

Dá se dokonce říci, že Tomášovo evangelium je v tomto případě jen chabou napodobeninou originálních synoptických evangelií včetně evangelia podle Jana.

Některá „nová“ či jinak protoevangelia jsou psaná v jakémsi bezčasí, Ježíš se v nich zjevuje odnikud a pak zase mizí kamsi do dáli. Ta neautentická uvádějí pouze jakási mlhavá vyjádření, která do Ježíšových úst náhodně vkládají tehdejší pseudognostikové. Zřejmě se jednalo o lidi, kteří se chtěli přiživit na popularitě křesťanství, a tak „splácali“ platonismus, zoroastrismus a evangelia v jednu velkou rodnou hroudu spirituálních dezinformací.

Právě tento spis zpopularizoval myšlenku, že měl Ježíš manželku. Hlavně je to jakýsi nesourodý spis plný pseudomystických výroků, jako je tento:

Pokud mají jednotlivá biblická evangelia společný jakýsi dějový soulad či vnitřní harmonii, dá se o těch zde uvedených říct, že jsou rozháraná, a jsou v podstatě antynomem původních evangelijních spisů. Tímto se dají poměrně snadno charakterizovat a není divu, že raná církev se jimi do hloubky nezabývala a rozhodně se neobtěžovala jejich zařazováním do biblického kánonu. Argument, že obsahovaly nějaké tajné kódy či informace, které byly tehdejší církvi nebezpečné, je bohapustý výmysl. O gnostických a pseudognostických představách o světě si tehdy cvrlikali všichni vrabci na střeše.

U Marie se přízvisko Magdalská nepoužívá, takže není jisté, že „evangelium“ pojednává o této „historické“ postavě. Každopádně je zde tato žena chápána jako esoterický zdroj informací o Ježíši Kristu vzhledem k jejímu údajně intimnímu vztahu se Spasitelem.

Text je opětovně poměrně nesouvislý. V jeho obsahu se vypráví, jak učedníci kladou Ježíši po jeho vzkříšení otázky a on jim na ně odpovídá. Ježíš je vysílá k veřejnému kázání, oni se cítí nehodni tohoto úkolu, až do chvíle, kdy zasáhne Marie, která je povzbudí a dá jim k tomu sílu.

Dále ji (ne Krista) žádají, aby jim prozradila nějaké duchovní pikantnosti, které ji Kristus svěřil, vzhledem k tomu, že ji miloval víc než všechny ostatní (zde je evangelium antonymem evangelia Janova, který byl nejoblíbenějším Ježíšovým učedníkem). Marie pochopitelně na jejich otázky odpovídá v matoucích gnostických pojmech.

Obecně jsou pseudognostická evangelia neslučitelná s duchem, obsahem a stylem těch biblických. Tvrdí-li někdo, že se dají použít jako doplněk či rovnou výklad těch novozákonních, je zjevné, že se v duchovních spisech ani ve srovnávací metodologii textů nevyzná.

Zdroje:

Richard Bauckham. Jesus: A Very Short Introduction 2011. OUP.

Nicola Denzey. Introduction to „Gnosticism“ Ancient Voices, Christian Worlds. 2013. Oxford.

Simon Gathercole. The Apocryphal Gospels. 2021. Penguin.

Upozornění pro čtenáře:

V článku je používán termín gnostický versus pseudognostický. I v případě gnostiků se jednalo o takzvané autentické výroky či učení versus jeho deformaci či přímo dezinformaci, která sloužila k uspokojení bulvárně chtivých čtenářů, kteří se sápali na duchovno jako vosa na bonbón, ale nebyli schopni mu porozumět, i kdyby se před nimi zjevil rovnou samotný Pán Ježíš.