Článek
Gertruda Steinová tvrdí, že peníze jsou jediná věc, která rozlišuje mezi člověkem a zvířetem. Nemá pravdu, opice taky platí, třebas že banánem. Víte vůbec odkud se vzaly peníze, které máte v kapse?
Rozdílné vnímání peněz a jejich podoby mezi kulturami dnes a v dávnověku
Peníze jsou nejvšednější věc, kterou máte v kapse. Všednější, než hřebínek nebo kapesník. Máte pocit, že dnes lidé jdou jen po penězích? Nenechte se zmýlit, negativní fascinace penězi má daleko starší zhoubné kořeny. Aphra Behn, surinamský básník ze 17. století, napsal: „Peníze mluví jazykem, kterému rozumí všechny národy.“ Ve stejné době si japonský spisovatel Sikaku Ihara povzdechl: „Původ a rodová linie dnes neznamená nic, jediné, co tady něco znamená, jsou prachy.“ Není pravda, že to platilo pro všechny kultury. Třeba pro Dogony v Africe peníze moc neznamenaly tehdy a neznamenají pro ně něco významného ani dnes, rozhodně pro ně představují daleko méně než třeba pro New Yorčany, kteří s nimi musejí zacházet na denní bázi, a v porovnání s Dogony to hraničí s obsesí. Dogoni si spíše cení jiných věcí. Dogonská žena v Mali použije peníze tak jednou za týden na trhu a dále se jimi vůbec nezabývá. Dogoni mají ve svém centru kulturu, kulturu masek, ceremoniálních tanců a vůbec umění. Pro Američana je umění pouze prostředkem k dalším penězům a podle toho také často vypadá.
Další kultury, které se penězi v současném slova smyslu nezabývaly, jsou třeba Aztékové. V jejich středu života a kultury panovaly lidské oběti. Pokud Aztéci potřebovali někomu zaplatit, činili tak prostřednictvím kakaových bobů. Jejich ekonomický systém nebyl tržní, ale spíše bychom dnes řekli, že sloužil státní administrativě. Ekonomika Aztéků, stejně jako Egypťanů a Číňanů, byla kontrolovaná a vytvářená státem. Tak nevím, čemu se dnes divíte třeba u Číny u jejich komunismu. To je tisíciletí stará věc. Nevymyslel ji pro ně Lenin nebo Marx ani jim to nenatlačil Stalin. Takoví prostě jsou už tisíciletí.
Výhoda u peněz, které používali Aztékové, byla ta, že z kakaových bobů mohli udělat osvěžující kakaový nápoj. Vy si ze svých peněz můžete, když ztratí svou hodnotu, udělat víte co. Třeba kovový slitek nebo z papírových bankovek krátký a smutný ohýnek. A z virtuálních peněz? Ani to ne. Není tedy divu, že v Jižní Americe hodnota peněz stoupá a klesá rovnou podle plotu. Jihoameričané totiž peníze zrovna nemilují, je to pro ně v současnosti nutné zlo. Nedivte se tedy Argentině, že tam lítá inflace jako na EKG, žádné poučky z USA situaci nevyřeší, protože Jižní Amerika na penězích nejede, i když se tak tváří. Věřit tomu potřebují hlavně naivní investoři.
Španělé se vrhli na zlato Aztéků a kvůli tomu rozpoutali krvavou lázeň, zatímco Aztékové vůbec nechápali, o co těm Španělům jde, jakou úchylku že to mají. Zlato je sice blyštivý kov, hodí se však jen na omezené množství technologických produktů, a tím jeho reálná hodnota končí. Jeho váha začíná a končí v evropských hlavách, které jsou poněkud omezené a na svou omezenost často naráží jako do betonové zdi.
Řada dalších kultur, včetně evropských, platily solí. Od toho anglický výraz pro výplatu: salary. Odvozeno z latinského sal, jak jistě tušíte, výrazu pro sůl. Římští vojáci dostávali výplatu v soli, a pak měli pěkně osolený život. Za sůl směňovali další výrobky. Latinské slovo pro peníze pecunia souvisí s výrazem pecunarius, který znamená doslova bohatý v dobytku. Směna věcí za dobytek se na evropském území děla odedávna a donedávna. Anglické slovo cattle, výraz pro dobytek, je ze stejného latinského jazykového základu jako capital. A už tu máme britský Marxův kapitál.
Peníze jsou tak efemérní věc jako vzduch: někde dojdou a jinde se objeví
Peníze mohou zmizet snadno, stejně jako se mohou snadno objevit. To, že je hodnota peněz značně pochybná, se projevilo relativně nedávno za režimu Nicolae Ceausescua, rumunského rádoby diktátora. Ten kompletně znehodnotil místní měnu vůči okolnímu světu, zato trval na domácí výrobě úplně všeho. Rumunům pak odměřoval dávky čehokoliv, co potřebovali k životu. Skutečnou měnou se nakonec projevily cigarety značky Kent, kterými se dalo zaplatit za vše, za jídlo, za elektroniku, za sex a za alkohol. Očividně ty nejnutnější komodity v Rumunsku.
Zlatý standard na světě: první použití zlatých mincí
První použití zlatých mincí můžeme datovat do doby lýdského krále Kréseuse, to je do 6. století př. n. l., a od něj převzali mechanismus placení zlatými mincemi tehdejší Peršané. Kréseus původně používal elektrum - přirozenou slitinu zlata a stříbra, vzhledem k tomu, že již přišel sám do hotového, narodil se do enormně bohaté společnosti lýdských obchodníků (jejich zdrojem bohatství byly luxusní parfémy a kosmetika), kterou Řekové přezdívali společností vemlouvavých hadů. Tento král se hodlal ještě více předvést a nechal udělat mince z pravého zlata. Svou pozici a pozici těchto peněz si chtěli Lýďané pojistit, a tak si bohatě zaplatili věštce v Delfách, kteří je měli poté za povinnost duchovně ochraňovat, respektive ochraňovat jejich majetek. Není tedy divu, že boháči celého světa se dnes obracejí k věštcům a karetním věštkyním v odkazu na již vybledlou Delfskou slávu, která už dnes nemá žádný význam. Praví věštci však stále existují. Jako věštkyně vám všem boháčům předpovídám brzký krach, věrna historickému mystickému odkazu z Delf.
Ostatně Delfané si z Kréseuse totálně vystřelili. Když se tázal orákula, jakou šanci má proti Peršanům, sdělilo mu, že pokud je napadne, tak velká říše skončí. Netušil však, že je míněna ta jeho. Kréseus špatně dopadl a zemřel potupně sebevraždou v 39 letech před postupujícími perskými jednotkami. Nic mu nepomohlo, že své bohatství primárně směřoval do developerů - stavění budovních komplexů a do rozšiřování armády. Připomíná vám jeho strategie něco?
Řekové a rozmach peněžního systému
Peršané však nebyli schopni plně využít výhodu flexibility měnového systému. Byla to totiž přísně hiearchicky postavená společnost. Oproti nim Atéňané se svou aristokratickou demokracií se ihned Kréseusova vynálezu chopili. Začali pilně vyrábět mince ze stříbra a používat je pro mezinárodní obchod. Hlavní ale bylo to, že Atéňané měli mezi sebou Solona. Takový muž tehdy Peršanům chyběl. Geniální politický a ekonomický stratég, kterého svého času konzultoval i Kréseus, který se však po svém dotazu na to, kdo je nejšťastnější muž na světě, při odpovědi, která nepřekvapivě nezahrnovala jeho a jeho peníze, sbalil a zklamaně odešel. Udělal chybu, historie se mohla odehrát úplně jinak. Nemusel skončit špatně, ale pozdě bycha honiti. Pro Kréseuse.
Solon zrušil pro Atéňany dluhy a veškeré exekuce na majetek. Společnost se tak mohla restartovat a začít takzvaně od píky. Když dva dělají totéž, není to však ani omylem totéž. Ostatní politici, kteří se snažili imitovat to, co udělal Solon se svým restartem, úspěšní nebyli. Poučení spočívá v tom, že nestačí prostě jen mít peníze nebo pracovat s penězi, musíte taky mít geniální hlavu, a tu si ze čtení příruček na téma, jak si vydělat peníze, nevyrobíte. Středobodem klasického antického řeckého světa nebyl palác panovníka, ale trh. Solon totiž omezil aristokratické preference vládců a celkově upgradoval řeckou společnost. Bohužel i Řekům došla původní intelektuální energie lidí jako je Solon a tu zbylou poté špatně nasměrovali, a proto se v Řecku zaběhlo rčení: „Chremata aner“. Peníze jsou člověk. Takhle to ti praví filozofové nemysleli. Řekové ostatně i filozofického epigona Sokrata dohnali až k předčasné smrti jedem.
Řecký filozof Xenofón napsal knihu Ekonomika, řecky oikonomikos, tento pojem uvedl dohromady se schopností ženy pořádat a vést domácnost. Což bylo ve své době a mnohde i dnes poměrně revoluční myšlenka. V řecké kultuře se totiž o ženách nesmýšlelo nějak moc dobře. Platón, velký vzor dnešní evropské kultury, s ním rozhodně pohled na peníze nesdílel. Ve svém díle Zákony chtěl zakázat zlato a stříbro jako cizácké měny. A nahradit je jakýmisi vládními zárukami, respektive něčím jako popsaný papír, což už jsme u současných bankovek. Platón se domníval, že žádný čestný muž nemůže být bohatý, a naopak, bohatství pro něj bylo znamením nečestnosti a nedůvěryhodnosti. A touto Platónovou filozofií se rozhodně dnešní Evropané řídí. Bohatí lidé jsou pro většinu z nich nedůvěryhodní, a to i přes to, že se mnozí bohatí snaží seč mohou skrze jimi vlastněná média předstírat pravý opak. Očividně to bude chtít peníze derazitovat od těchto nečestných energií a celkově finanční systém restartovat od píky jako za Solona.
Řím a peníze, které mu došly
Jedna z hlavních římských bohyní se jmenovala Juno a zabývala se převážně rodinnými a manželskými záležitostmi. Její přízvisko monere (varování) mělo odkazovat na to, že varovala město před nevítanými návštěvníky, Galy. Mince, která symbolizovala Juno, se jmenovala Moneta. A už tu máte jednu dnešní banku, která se pokusila na této energii parazitovat. Nic chvályhodného. Tehdejší chrám bohyně Juno Monety, původu veškeré římské měny, byl nahrazen poměrně ošklivým křesťanským kostelem Svaté Marie. Taky ochránkyně všeho, co chránit nemá.
Největší ekonomický boom zažil Řím jak jinak, než za Julia Césara. Následující římští panovníci se tolik ekonomickému rozvoji nevěnovali. Zapomněli totiž na to, že hodnota vyplývá z produkce založené na vaší vlastní energii, a tu rozhodně nehodlali používat, pouze spoléhali na to, že dostanou zdarma energii z kolonií. Římští panovníci operovali podobně jako dnešní země, které sice nemají peníze na výdaje, ale tak nějak si je vymyslí, a když pak skončí v bilionových ztrátách, tak dělají jakoby nic a čekají, kdo to za ně zchytá. Nemělo třeba USA či Česko už dávno zkrachovat? Už se tak ostatně stalo, jen se to musí vyhlásit. Majetek přestárlý Řím získaval podobně trapnými způsoby jako dnešní evropské státy a především Česko za rakouska-uherska, za komunistů a za rusko-ukrajinské války. Vyvlastňováním. Kdokoliv, kdo byl prohlášen za zrádce Říma, byl vyvlastněn a jeho majetek byl zkonfiskován a zužitkován ve prospěch lůzy, která si říkala aristokracie.
Dnešní mladí lidé prý nevěří penězům ani budoucnosti, a proto vyhazují peníze za luxusní zboží. Přesně to dělali Římané v posledním tažení, když jediné, do čeho nakonec investovali, bylo luxusní zboží z Asie. Nakonec došlo k masivnímu přesunu zlata a stříbra do lokalit, které vyráběly luxusní zboží. Jak vidíte, kdo se nepoučí ze své minulosti, je donucen ji přirozenou duchovní ekonomickou gravitací opakovat.
Křesťanství a temný finanční středověk
Pak přišlo křesťanství. Císař Konstantin, který se obrátil na křesťanství, i když zůstal do konce života kovaným pohanem, vrátil křesťanům veškeré zabavené majetky a začal konfiskovat majetek pohanským chrámům. A z toho byl opravdu velký vývar. Od pádu Říma, datovaného rokem 476 n. l., kdy se Římanům také zhroutila měna, do doby renesance okolo roku 1350, byly motorem ekonomiky hrady, zámky, panská sídla a kláštery rozeseté po celé Evropě. Lidé se navrátili k původní směnné ekonomice. Feudálové od svých poddaných chtěli platby v úrodě a lidé se zaměřili hlavně na soběstačnost zejména v obživě. Produkovali vlastní jídlo i oblečení bez tlaku obchodního systému. Ti, kteří soběstačnosti nebyli schopni nebo jim byla upřena, se stali nevolníky. I obchod s otroky v té době ustal až na výjimky, jakými byli zločinci, pohané a poražení muslimové z válečných tažení. Na co taky, vždyť nevolník byl také otrok, akorát na domácí půdě. Slované měli své otroky přímo v rodinách, protože ve slovanských jazycích slovo otrok znamená dítě.
Templářské intermezzo a zpět ke znehodnoceným penězům
Za doby středověku se také razily mince. Ale většinou nestály za zlámanou grešli, obchodník stejně jako nevolník se musel mít na pozoru před tím, jaké mince se k němu dostanou, v jaké kvalitě, a dát si pozor, aby mu nějaké zůstaly. Oběh peněz se, dá se říci, ve středověku oproti antice se zcela zastavil. Templáři, kteří rozběhli inovativní finanční systém, který se stal předobrazem dnešních bankovních institucí, skončili na hranici. Jejich bankovní systém byl podobný tomu současnému. Vlastnili totiž rozsáhlou síť poboček po celém světě. Francouzský rytíř, který vložil peníze do templářské kasy v Paříži, si mohl snadno vyzvednout své peníze v jejich jeruzalémské pobočce. Samozřejmě si za to účtovali bankovní poplatky. Narozdíl od dnešních bankéřů, ti templářští byli opravdu na sto procent seriózní a dalo se jim věřit. Žádný z templářů totiž nesměl vlastnit žádný majetek a pokud se po smrti zjistilo, že měl někde nějaký ulitý, byl posmrtně vyřazen ze řádu a odsouzen k věčnému zatracení. Templářské bankovní domy zaměstnávaly 7 000 lidí a vlastnily 870 hradů a domů po celé Evropě až po Jeruzalém. Očividně se jejich sofistikovaný systém jim samotným nevyplatil, že by je doběhla karma za to, že spravovali peníze lidí, kteří si to nezasloužili, a půjčovali těm, kterým neměli? Každopádně to platilo o francouzském králi Filipu IV., který se u nich zadlužil, a pak po nich šel jako slepice po flusu. Zařídil, aby činovníci řádu skončili na hranici, ale sám také velmi brzo pošel na svou hnusnou chamtivost. Koloběh špinavých peněz doběhnul i jej samotného. Mezitím stihnul zopakovat Neronův trik se znehodnocením měny. Ale nehodnotná měna mu nic hodnotného nepřinesla.
Italská krádež za bílého dne templářského vynálezu
Rodiny v severní Itálii, jmenovitě v Pise, Florencii, Veroně a Benátkách, začaly nabízet tytéž služby jako již vysanovaní templáři. Zprvu ze skromných začátků vytvořily bankovní domy, které byly nezávislé na církvi, respektive s ní byly spojeny jen málo. Nediskriminovaly žádné zákazníky, ať to byli Arabové, ortodoxní Židé, Tataři nebo jiní pohané, tedy osoby mimo jurisdikci a přízeň samotné katolické církve. Jejich bankovní síť sahala přes Anglii až po Kaspické moře. Financovaly obchodní výpravy do oblastí od Číny po Sudán a od Indie po Skandinávii. Jejich konkurenční výhodou bylo půjčování peněz na nízký úrok. Zatímco templáři měli mezi svými zákazníky pouze členy vysoké aristokracie, přičinliví Italové brali jako zákazníka každého, kdo byl schopen vydělat a vrátit peníze, to bylo samozřejmostí. Současný výraz banka pochází z termínu pro stůl, na kterém se na trhu veřejně obchodovalo.
Narozdíl od templářů si také nedělali žádné vrásky s úrokem. Půjčování peněz na úrok se totiž díky rigidnímu lpění na židovském zákonu o prohibici úroku stalo nepřekonatelným problémem. Díky tomu vyrostli židovští obchodníci, kteří s tím však vůbec neměli problém. Ironie, co? Židé, kteří měli úrok zakázaný, vyrostli na úroku, který si křesťané podle židovského vzoru sami zakázali, no není to důkaz naprostého finančního šílenství?
Renesance spíš peněz či penězi
Italové si však poradili po svém, vyhnuli se termínu půjčování na úrok a půjčce samotné a vytvářeli velmi sofistikované smlouvy, které nazývali směnkou: „výměnou účtů“. Prostě tady, tomu a do tehdy má dotyčný, který směnku podepsal, zaplatit určitou částku. Nebylo to ale tak malebné, jak by si někdo mohl představovat. Řada florentských rodinných bankovních domů zkrachovala například tehdy, když půjčila anglickému králi Edwardu III. na válku, nebo zase v období moru, který zpustošil celou oblast severní Itálie.
Renesanci vlastně vytvořili zazobanci, kterým chyběla prestiž. Církev totiž vyňala ze svých preferencí lidi, kteří jen měli peníze, abyste byli v lepší společnosti, peníze vám k tomu nestačily, museli jste mít rodokmen, aby vás někdo bral vážně. S tím se tehdejší bankéři a zbohatlí měštáci nehodlali smířit, a tak si začali nakupovat tituly, aristokratické paláce a církevní tituly. Pro středověkého trubadůra bylo nemyslitelné opěvovat něco jiného než krásu, šlechetnost dam či obdivuhodnost přírody, ale rozhodně ne peníze. To pro Shakespeara to problém nebyl. Shakespear je natolik provařený a protažený světem jako uznávané kulturní dílo, byť tak trochu bezobsažné, právě proto, že opěvuje peníze. Kdo se chce o tom přesvědčit, nechť si přečte třeba Kupce benátského.
Objevení a vykradení Ameriky: Nový svět ve prospěch Starého světa
Systém bank vyvinutý v Itálii spolu s obrovským jměním, které Evropané vydrancovali díky objevu Ameriky, dominoval ve světě až do období první světové války. Až ukradli Španělé Indiánům v Mexiku a jinde vše, co se dalo, vrhli se na vytěžení jejich stříbrných dolů. A díky tomu se stali nejbohatšími na světě. A pak také největšími chudáky, protože obrovský proud drahých kovů z Ameriky znehodnotil evropskou měnu. Mimochodem byli to právě Španělé, kteří přivezli do Ameriky koně, a tím vlastně zapříčinili pozdější slávu kovbojů. Rančeři byli totiž nutní pro hlídání skotu a skot byl zase nezbytný pro výživu horníků. Španělští králové vyhodili své obrovské ilegálně nabyté peníze na války a výpravy, zatímco portugalští králové, kteří měli pod palcem ukradené bohatství Brazílie, na své vlastní honosné paláce a luxusní cetky. Nevídaný příval drahých kovů, který proudil z Jižní Ameriky do Španělska, vytvořil obrovskou inflaci. Čím víc peněz lidé měli, tím více chtěli nakupovat, a tím vyšší ceny to vytvořilo. Nenadarmo je Indiáni varovali, že je jejich zlato prokleto. Kletba ilegálně nabytých prostředků tímto přešla na evropský kontinent.
Adam Smith, tvůrce neviditelné ruky trhu, která nikdy neexistovala a neexistuje, při svém retrospektivním odhadu dopadu na tehdejší evropskou ekonomiku poznamenal, že se snížila hodnota zlata a stříbra na evropském kontinentu na třetinu. Ceny zboží ve Španělsku tímto vzrostly až o 400 procent.
Americké zlato vytvořilo baroko
Katolická církev si mohla dovolit své zlaté ornamenty a buclaté andělíčky právě díky přísunu špinavých peněz z Ameriky. Španělé, posedlí dekorací a zlatem, si tímto nadbytečným kovem nechali skoro dláždit i ulice. To byl způsob boje s protestanty, novou konkureční silou, která oproti katolíkům kladla odpor méně vizuálně výraznými prostředky. Typický protestant žil naoko skromně a jejich chrámy byly strohé jako židle průměrného bankovního úředníka.
Americký dolar vznikl v Česku
V malé vesničce Jáchymov s 2700 obyvateli se začal razit stříbrný tolar, který se stal vzorem pro současný americký dolar. Do Ameriky se dostal přes Skoty. V 16. století Evropu zaplavily jáchymovské tolary v počtu více než 12 miliónů exemplářů. Slovo tolar se dostalo do italského tallero, do holandského daalder a do dánského daler, dokonce do havajského dala a etiopského talari, nakonec do anglického dolaru. Stalo se tak synonymem pro světovou měnu. Aby tomu čert nechtěl, na tolar se chtěla mermomocí dostat poměrně nevzhledná rakousko-uherská panovnice Marie Terezie. Mince s její pobiznou se razily až do chvíle, kdy to zarazil Hitler v roce 1937. Vzhledem k tomu, že byla Majča poměrně tlustá a některé země neměly prostředky na to, zvětšit natolik svou minci, aby se tam vešla její buclatá podobizna celá, zpravidla si vypůjčili něco, co připomínalo paní Svobodu, jejíž podobiznu můžete vidět na soše Svobody v New Yorku.
Čingischánovi koně pohání světový finanční systém: peníze na papírku
Již Adam Smith, nešťastná to osoba dosti ztrápená svým hamižným skotským okolím, si povzdechnul, že papírové peníze mohou dalším generacím snadno zkazit život, protože jsou poměrně jednoduše znehodnotitelné. Pokud budete stopovat původ papírových peněz, dostanete se poměrně daleko a hluboko. Do doby druhého století našeho letopočtu, do starověké Číny. Jako obvykle v Číně opsali či vymysleli nebo okopírovali všechno, co se dalo, od toaletního papíru až po atomový prach.
Marco Polo, který vstoupil ve 13. století do Číny, se použití papírových peněz posvěcených místní vládou dosti podivoval. Vrcholem užití papírových peněz bylo období za panování mongolských vládců Číny, kteří potřebovali zajistit správu největšího světového impéria v historii, a udělali to jak jinak než papírem. V roce 1273 Kublaj-chán vydal největší emisi papírových bankovek, kterou do té doby spatřil svět. Aby zajistil a vynutil si použití těchto bankovek, zadržel u svých poddaných veškeré zlaté a stříbrné rezervy a nahradil jim je papírovými bankovkami. Jeho peníze tedy byly narozdíl od dnešních reálné a ne fiktivní a opravdu pojištěné zásobami drahého kovu. Následně se řídili tímto papírovým měnovým systémem i vládci dynastie Ming do konce 14. století, pak Číňané tento systém opustili až do doby začátku 20. století v souvislosti s okupací Číny evropskými mocnostmi, které byly s takovými papírky sžité.
Papírová měna: Komenského finanční experimenty
V roce 1661 banka ve Stockholmu vydala první papírovou bankovku, která měla kompenzovat nedostatek stříbrných mincí v oběhu. Ačkoliv se Švédům nedostávalo stříbra, měli dostatek mědi, a místo platby měděnými pláty prostě nahradili platbu v těžkých měděných kouscích odlehčenými bankovkami. Tento nápad se přisuzuje švédské královně Kristýně, která, i když byla přičinlivá a učenlivá jako klasický šprt, nápaditá moc nebyla. Ideu jí zřejmě nasadil do hlavy její mentor J. A. Komenský, muž, který následně skončil svou životní pouť v Holandsku, v místě, které popsal jako největší tržiště světa.
Z historie peněz vidíme, že peníze ve své podstatě běží na nápadech geniálních jedinců, kteří toužili po tom, aby společnost dobře fungovala, a chtěli jí být užiteční. Ve skutečnosti peníze mohou fungovat jedině tehdy, když budou samotné užitečné právě těmto geniálním jedincům, jinak jsou zcela bezcenné. Což empiricky můžeme vidět z toho, jak různí přebohatí looseři z celého světa vždy i s plnými kapsami peněz a bitcoinů a jiných coinů zcela pohoří a vrátí se jim žebrácká hůl, která k nim zcela náleží. Ostatně největší americký boháč Rockefeller žil jako naprostý chudák, ve velkém domě s pár židlemi a koukal před sebe do prázdna jako vůl na pastvinu. Vnitřní potenciál se nedá nahradit zdánlivým vnějším bohatstvím.
Finanční spekulace v „Komerční bance“
V roce 1716 Francouzi zvolili Skota Johna Lawa, aby řídil jejich banku Law and Company, kterou následně přejmenovali na Banque Générale. Tato banka je dnes kapitálově spojena také s českou Komerční bankou. John Law sice napsal pár pamfletů na téma peněz, ale jeho hlavní předností bylo, že to uměl se ženami. Jakoby náhodou napsal také leták o tom, že papírové peníze mohou vytvořit bohatství. John Law byl velmi závislý hazardní hráč, v Anglii usvědčený za vraždu, a také podvodník, který tvrdil, že vynalezl kámen mudrců. V jeho případě se mělo jednat o zázračnou metodu, jak z papírových peněz vytvářet zlato. Připomíná-li vám to podobné finanční řeči z cesty, které vedou Češi, tak stopy jdou do jejich komerčních bank. Aspoň vidíte, jak nedůvěrohodný základ mají. Banque Générale byla jen imitací Bank of England. Jak jinak to může dopadnout s hloupými řečmi, John Law přivedl banku na pomezí krachu, tím, že nechal tisknout více papírových peněz, než na které bylo krytí. Nakonec zemřel na útěku.
Papírová Amerika za Benjamina Franklina
V Americe byl hlavním proponentem papírových peněz muž, který se na nich doteď objevuje. Benjamin Franklin propagoval použití papírových bankovek a taky je sám tisknul v Pennsylvánii. To nazlobilo tehdejší britské kolonisty a tak musel své činy v Londýně obhajovat. Je to právě Benjamin Franklin, který vymyslel to proslulé heslo: „time is money“, čas jsou peníze. V jeho případě potřeboval dost času na to, aby peníze stihnul vytisknout, než by se mu je Britové pokusili zabavit. Tak nějak se to zvrtlo do poněkud nesmyslného rčení. Sám Franklin byl zastáncem skromného, ale kreativního života. Například navrhoval jako národního ptáka USA krocana místo orla, takže byl očividným realistou, ne jako tehdejší a současní Američané. Veřejnosti po své smrti zanechal pro její dobro řadu patentů zdarma, takže to rozhodně nebyl muž, kterému šlo v prvé řadě o peníze. Jaká ironie, že právě s ním je takové obludné rčení spojeno. Frankline, zruš tuto kletbu uvalenou na sebe sama a uleví se ti.
Pozor, Londýn tiše krade
Londýn se svou Bank of England se stal nejprominentnějším světovým městem financí právě po porážce Napoleona a s tím souvisejícím posílením jeho loďstva, které několik následujících staletí plundrovalo bohatství Indie, Afriky a mnoha dalších světových míst. Jeho karma se nyní naplňuje částečně tím, že mu nyní vládnou lidé z kolonií, které staletí předtím okrádal a ponižoval. Stejně tak dnešní trapný zvyk posuzovat národní měny vůči dolaru vznikl na základě druhé světové války prohrané Adolfem Hitlerem a v ovzduší nevhodného nadšení a falešné sentimentality, kterou tehdejší Američané jen sprostě využili. Paměť davu je totiž opravdu velmi tristní a zoufale špatná, jinak by si světová veřejnost dala dohromady, že to byl finační krach způsobený Američany, který způsobil bídu v Evropě a následně dal popud k druhé světové válce. Stejně jako americká finanční krize v roce 2008 iniciovala vytvoření fiktivních elektronických peněz zvaných bitcoiny, určených k využívání a prohlubování velkých děr či spíše kráterů, které ve finančním světovém systému vznikly.
Peníze lapeny v síti chamtivosti: síť se trhá
V dnešní době dosáhli lidé opravdu hyper nesmyslných akcí v oblasti finanční ekonomiky. Čím více dolarů je v oběhu, tím méně ho může federální rezervní systém kontrolovat, čím méně je dolarů v oběhu, tím více je může FED kontrolovat. Chápete tu logiku? Jak poznamenává burzovní spekulant Ted Fishman: „Jsem ztrátový jako občan a jako daňový poplatník ve chvíli, kdy státní pokladna a federální ministerstvo financí dále utrácí veřejné fondy na invervenci a rozdává mé dolary ostatním.“ Chamtivec se prostě bude vždy cítit jako poslední chudák a onuce bez ohledu na to, kolik peněžních papírku nashromáždí. Ideální stav pro takové lidi je to, když jsou bez peněz, tím se vyřeší symptomy jejich hrabivé nemoci. Peníze náleží pouze těm, kteří na ně mají nárok a jsou s nimi schopni rozumně zacházet, a ne všem, kteří je chtějí.
Thomas Jefferson popsal morálku Američanů poměrně trefně, když řekl, že peníze a ne morálka je principem komerčních národů. Amerika komerčním národem všude kam se podíváte očividně je, stejně jako Česko a s ním i řada ostatních komerčních národů a států.
Problémem komerčních národů je to, že když jejich peníze ztratí hodnotu, ztratí spolu s nimi cenu i takové národy.
A to se právě stalo.
P.S.: V případě, že zvládnete podložit své komentáře solidními zdroji jako autorka a umíte používat hlavu tak, abyste z nich mohli udělat rozumný kultivovaný závěr, tak článek zasvěceně slušně a vzdělaně komentujte.
V opačném případě se zdržte komentáře k článku a nekafrejte do něj.
Článek není určen pro rozptýlení vašich frustrací, ale je zadán pro seriózní náročné čtenáře k jejich edukaci.
Té druhé skupině přeji příjemné počtení.
Zdroje:
Saikaku Ihara, The Japanese Family Storehouse or the Millionaires' Gospel Book 1, trans. G. W. Sargent (London: Cambridge University Press, 1959)
A. M. Hocart, The Life-Giving Myth. (London: Methuen, 1952.)
Glyn Davies, A History of Money: From Ancient Times to the Present Day (Cardiff University of Wales, 1994)
H. G. Wells, Outline of History (New York: Macmillan, 1920)
Arnold Hugh Marlin Jones, The Roman Economy (Totowa, N.J.: Rowman and Littlefield, 1974)
Malcolm Barber, The Trial of the Templars (Cambridge, England: Cambridge Uni- versity Press, 1978)
John A. Crow, The Epic of Latin America, 3d ed. (Berkeley: University of California Press, 1980)
Arthur Nussbaum, A History of the Dollar (New York: Columbia University Press, 1957)
Lien-chêng Yang, Money and Credit in China (Cambridge, Mass.: Harvard Univer- sity Press, 1952)
Friedman and Schwartz, Monetary History.
James Grant, Money of the Mind: Borrowing and Lending in America (New York: Farrar, Straus and Giroux, 1992)
Abu-Lughod, Janet L. Before European Hegemony:The World System A.D.1250-13 (New York: Oxford University Press, 1989)
