Článek
Co ale možná nevíte, jsou faktory, které se vážou ke vzniku a existenci muzejních sbírek, které zas tak jednoznačně pozitivní nejsou. A jim se budeme krátce věnovat.
Když se řekne kulturní dědictví nebo kulturní hodnoty v souvislosti s muzeem, všichni si asi vybavíte staré předměty denní potřeby, posvátné předměty nebo předměty umělecké hodnoty, které mohou být staré pár desetiletí nebo také tisíce let, mohou být do muzea dané rovnou poté, co byly používány, nebo mohou pocházet z archeologického výzkumu, kde je někdo vykopal ze země. Jsou ale i různé jiné způsoby, odkud mohou předměty v muzejních sbírkách pocházet.
Koloniální exponáty
Dlouhodobě se řeší problematika muzejních exponátů, získaných od kolonizovaných kultur, například v USA, a dochází ke značné kontroverzi vzhledem k tomu, že tyto předměty byly často ukradeny nebo násilím odebrány. Jak asi působí takové muzeum plné lupu a věcí získaných podvodem a vraždami? Severoamerickým Indiánům se to například vůbec nelíbí a v současnosti musela americká vláda zahájit vážné kroky k tomu, přestat takové kontroverzní kulturní dědictví vystavovat.
Etické a morální problémy sbírek
Další koloniální země, které v minulých stoletích provozovaly svou dobyvačnou strategii a naplnily svá muzea vzácnými artefakty z mnoha koutů světa, Anglií a Francií počínaje, které navezly na své území mnoho vzácných relikvií přímo z terénu, mají teď problém, protože jejích vychloubání se cizím peřím začíná být poněkud až trapné, zvláště v době, kdy se ze všech sil snaží do světa vyvážet svobodu a demokracii.
Často se argumentuje tím, že se díky nim alespoň toto kulturní bohatství zachovalo, pokud se ale jedná o kulturní bohatství země, kterou vyplenili, zkolonizovali nebo dokonce povraždili kdysi mnoho jejích obyvatel, je tento argument poněkud žinantní a ohánět se zachováváním kulturního dědictví s tímto podtextem zavání pořádnou dávkou alibismu a chorobné hamižnosti k tomu.
Čeští sběratelé muzejních artefaktů
Podívejme se ale do českých luhů a hájů. Ani tedy nejsme bez ztráty kytičky. Například takový známý cestovatel a sběratel artefaktů Alberto Vojtěch Frič sám ve své knize o jižní Americe přímo volně parafrázováno přiznává, že hovořil se ženou, která mu ukazovala, co vytváří pro svého zesnulého bližního do hrobu, aby se mu na věčnosti dobře existovalo, on jí to odkývá a pochválí pak podotýká, že ona nebohá žena naštěstí neví, že si ty věci v noci poté, co je ona domorodkyně uloží do hrobu, dojde vyzvednout a vykopat. Tento slavný český etnograf, novinář a spisovatel byl tedy sprostý vykradač hrobů, notabene čerstvých. No fuj. I takovéto věci vytvářejí české etnografické sbírky.
To například když nahlédnete do knihy Emila Holuba, známého to cestovatele po Africe, nemůžete si nevšimnout zásadního rysu jeho zájmu, že se totiž prakticky kdekoli ve svém díle zabývá především obchodními artikly. Je to samá slonovina sem, zásoby a zbraně tam, skvělí angličtí přátelé s podobnými zájmy k tomu. Africkou sbírku Emila Holuba, kterou nabídl tuším Národnímu muzeu prý původně nechtělo, dle mého skromného názoru se muselo vzhledem k zaměření pana Holuba jednat především o věci, které se nedaly výhodně střelit, protože právě kvůli takovým Afriku navštívil a studijní zájem jsem u něj zaznamenala tak spíše až v druhé řadě. Jak se ke svým artefaktům dostával v jeho případě lze tušit, že to bylo opravdu všelijak. Podobně jako již zmínění Angličané, Francouzi a mnozí jiní, kterými se inspiroval a se kterými pobyt v Africe absolvoval a čile s nimi obchodoval.
Artefakty ukradené Česku
Je to asi jako slavný český Codex Gigas, největší středověká kniha napsaná ve východních Čechách někdy začátkem 13. století. Nevím, asi jsou ti Švédi zvyklí, chlubit se kradeným zbožím, ale jestliže tuto knihu odtáhli na své území a dnes se jí chlubí jako by se nechumelilo, podle mého názoru nejsou zrovna kulturně na výši, podle mého soudu by se za to měli stydět a knihu vrátit. A i takových věcí jsou plná muzea, kradených, jak u nás v Česku, tak Česku.
Karma muzejních exponátů
Proto není vůbec jisté, jestli mají muzea dobrou energii a vystavovat tam věci, které v muzeích vidíte, je dobrý nápad. Rozhodně ne všechny. Existují krásné sbírky například krojů a dalších věcí, které lidé rádi do muzeí věnovali, aby se zachovalo povědomí o tradiční kultuře. To beru. Ale představte si, že mnohé věci se do muzeí dostaly z pochybných důvodů, byly ukradeny, zcizeny pro svou mimořádnou uměleckou nebo materiální hodnotu, kvůli níž mohlo dojít i k vraždě, muzea je získala díky něčímu neštěstí a podobně, a takové věci mají špatnou karmu, a ještě je vystavovat, no nevím, nevím, podle mého názoru to jen tak bez dalšího řešení přidružených faktorů není vůbec rozumné.
Duch starých předmětů
Další věc jsou staré předměty. Do nich mají tendenci vstupovat zastaralé a zatuchlé energie, vytvářet se v nich škodlivé entity, a ne všechny staré věci mají dobrou historii, a ne všechny je dobré uchovávat. To si ale musí hlavně srovnat v hlavě muzejníci a muzejnice, ty s nimi denně přicházejí do styku. Podle mého názoru zachovávání kulturního dědictví obzvlášť dnes, v době kvalitních knih, filmů a elektronických záznamů, není rozhodně prioritou před kvalitní recyklací energie a nezachovávání zatuchlosti a spirituálního smradu. Mnoho lidí ho sice miluje nebo ho rádo pouští do oběhu, pak se ale diví, co že se jim to divného děje v životě.
Lidské kosti
No a máme tu další kategorii muzejních exponátů a těmi jsou kosti, obzvláště lidské kosti. Kosti s sebou často nesou konkrétní otisky svých původních majitelů, ještě chápu nějakou expozici, jejímž účelem je antropologické nebo přírodovědné studium, ale hrabat se někomu v hrobě, který třeba není ani pár stovek let starý, ne-li mladší, mi přijde prostě být strašné. To je snad lepší oželet nějaké vědomosti o starých kulturách, které se dají buď zjistit jinak, nebo se bez nich lidstvo prostě obejde, v tom už vnímám chorobnou zvědavost a vlezlost a podle mého soudu by neměl být financován výhrab kdejakého hrobu, který se najde a má tu smůlu, že jeho obyvatele už nikdo nezná.
Podle mě mrtví chtějí mít klid, i když jsou mrtví už hodně let. Podle mého názoru by se mělo hrobařské šílenství typické pro současnou kulturu zarazit, je to totiž krajně nevkusné a mrtví to nemají rádi a nemají pro tento ošklivý chorobně vlezlý koníček rádi tuto kulturu. No představte si sami, že se vám za pár set let bude nějaký doktorandský ňouma vrtat v hrobě a v kostech a civět na ně jako husa do flašky, a ještě na to brát granty, a bude to odůvodňovat tím, že potřebuje nutně poznávat naši zaostalou kulturu. Br, děkuji nechci.
Aneb co nechcete, aby činil někdo vám, nečiňte vy jemu, a proto nechť se tato kultura přestane každému hrabat v kostech, nebo si to s ní mrtví jednoho dne vyřídí. Není to sranda a rozhodně ne taková pohodička, jak se tváří žadatelé o granty na nekonečné hrobařské archeologické průzkumy. To už by snad bylo lepší investovat do vlastního kulturního povznesení než se pořád vrtat v hrobech jiných kultur.
Dinosauři
Ale ani výzkumy všemožných dinosaurů a prehistorických potvor nejsou úplně bez rizika. Co je dávno zašlé má dávno zašlé zůstat. Neříkám, něco nového prozkoumat prosím, ale vrhat se na každou starou kost s představou, že když zjistíme, jak to tenkrát přesně bylo, něco zásadního se změní v toku dějin lidstva, je podle mého názoru naivní. Nehledě na to, že krmit děti tunami materiálu o dinosaurech vypovídá mnohé o hlavách buď rodičů nebo samotných dětí. Taková hlavinka plná dinosaurů, pokud se nejedná o mimořádnou formu poslání a profesního zájmu, no nezlobte se na mě, ale není nic moc.
Přírodovědné sbírky
Za celkem vhodné považuji přírodovědné sbírky od dříve oblíbených vycpaných zvířat, z nichž už dnes některá nežijí, po například mineralogické sbírky. Asi těžko by se mineralog nebo student geologie někde jinde, než v muzeu případně v akademické sbírce prohlédl takovou šíři vzorků z říše mineralogické, naučil se znát a rozeznávat jednotlivé přírodniny, podobné to může být u studia anatomie koster různých živočichů. I tady je ale vždy nasnadě otázka, jak, odkud a od koho se do sbírek dostaly, obzvláště vzhledem k vysoko hodnocené ceně některých nerostných surovin.
Určitě bychom našli i další rizikové faktory, které se vztahují k muzeím a muzejním exponátům, ale není naší ambicí zde všechny vyjmenovávat. Otázku, zda je se všemi artefakty nakládáno z hlediska ukládání a obchodování tak, jak má, a nedochází k černému trhu s artefakty, ani nebudu nastolovat, předpoklad seriózního fungování muzeí a muzejního personálu je základem pro budování kvalitních sbírek. Jen se celkově zamysleme nad tím, zda je všechno, co naše muzea obsahují, vhodné uchovávat a zda to stojí za to vzhledem k výše jmenovaným skutečnostem a také, zda bychom neměli některé exponáty vyhodit, jiné vrátit do země jejich původu a důrazněji požadovat některé exponáty zpět po jiných zemích.
Myslím, že je nejvhodnější chvíle na to, jít v těchto záležitostech příkladem, protože naši evropští sousedé, kteří mají muzea napěchovaná cizozemskými artefakty pochybného původu, se k tomu stále ne a ne ve velkém rozhoupat. A nějak tu rovnost, svobodu a demokracii globálního charakteru přeci vybudovat musíme.
Je čas do toho praštit.
