Článek
Narodil jsem se a vyrůstal v Praze. Odešel jsem od rodičů, pořídil si malý byt na okrajovém pražském sídlišti a splácel první hypotéku. Po celou dobu jsem jezdil za prací po hlavním městě hromadnou dopravou. Bylo to levné, časově dostupné a funkční. Vždy jsem ale věděl, že chci žít na venkově a otázkou zůstávalo, čím se budu živit.
Tehdy, a je to určitě více než dvacet let, mluvil v televizi nějaký pán o tom, že Češi nejsou zvyklí dojíždět za prací, ale že v Evropě je to úplně normální a není s tím problém. Byl jsem mladý, naivní a hloupý, tak jsem věřil pánovi v televizi, že když se odstěhuji z metropole na dojížděcí vzdálenost, vlastně to nebude problém, budu jezdit ráno do města a večer z města.
Hodina na cestě ráno, hodina večer
Po Praze jsem hromadnou dopravou cestoval s přestupy kolem jedné hodiny do práce i z práce. Tak to jednoduše bylo a nepřišlo mi to jako potíž. Proto jsem neviděl jako problém nové bydlení cca 60 kilometrů od Prahy, vlastně téměř u dálnice D1. Časově to vycházelo velmi podobně, a to dokonce i s verzí v prvních letech, že nechám auto na Jižním městě a dojedu do centra metrem.
Začal jsem pendlovat. V ranní špičce po dálnici, projet městem, odpoledne v odpolední špičce znovu městem a zpět po dálnici domů. Aut víc a víc, problémů víc a víc, nervů za volantem víc a víc. Tak to šlo dlouhé roky. Ráno nebylo možné být v práci v čas, provoz to nikdy nedovolil, odpoledne nervy, že jsem tam déle, abych to nadělal. Do toho stále se zvyšující náklady na dojíždění, více PHM, více servisů, více opotřebení auta.
Každodenní stres jen z myšlenky na cestu do práce
Přistěhovali jsme se do malé vesnice, kde zůstalo minimum původních usedlíků a obec zachránilo před vymřením to, že se tam nastěhovali Pražáci jako my. Na začátku jsme všichni dojížděli podobným způsobem, pak přišly první vlaštovky, které začaly jezdit jen některé dny. Lidé začali měnit práci, aby už dojíždět nemuseli. Stres z dojíždění byl likvidační.
Hustota dopravy se za deset let neúměrně zvýšila, v zásadě už se nedalo dojet v rozumnou dobu nikam. Začal jsem být v permanentním stresu jen z toho, že musím ráno zase za volant a odpoledne mě to samé čeká znovu. Po osmi hodinách v práci opět stres na výpadovce z města. Každý, kdo tam jezdí, ví, jak provoz vypadá.
Neviděl jsem náklaďák na hlavní, ale on tam byl
Až přišlo jedno pochmurné listopadové ráno. Vyjíždím jak každý den z domu a jedu po naší malé silničce k hlavní. Přijíždím, zprava volno, zleva volno, tak najíždím a jejda. O čem mi můj mozek říká volno, byl náklaďák. Naštěstí jel pomalu a stačil to strhnout do krajnice, takže mě minul. Jenže já ho vůbec neviděl. Prostě jsem tam koukl, nebyl tam. O sekundu později už ano. Dopadlo to dobře, jen lehké plechy, nikomu se nic nestalo. Ale já byl úplně zelenej.
Byla to ta poslední kapka, která musí přijít, abyste se rozhodli něco zásadního v životě změnit, než budou následky fatální. O týden později jsem v práci oznámil, že končím, že už to dojíždění nedávám. O dva měsíce později jsem opravdu skončil, našel si práci u nás na okrese a odstranil z života každodenní šílenství na dálnici.
Vydělávám méně, ale každodenní stres zmizel
Vydělávám méně, ale dost na to, abych žil. Jsem spokojenější a bez stresu. Jen si občas nadávám, že jsem to musel nechat zajít tak daleko, když jsem už roky cítil, že je to špatně. Taky to mohlo dopadnout úplně jinak.
A vím, že takhle to ten pán v televizi asi nemyslel. Možná chtěl říci, že se máme za prací přestěhovat. Protože radit někomu, že dojíždět denně 60 kilometrů do práce a 60 kilometrů z práce je normální, prostě normální není. A ví to každý, kdo to tak má.
