Článek
Rozhodnutí vlády Andreje Babiše plošně zrušit koncesionářské poplatky a převést financování České televize a Českého rozhlasu přímo pod dohled státního rozpočtu rozvířilo na domácí politické i společenské scéně nebývale ostrou debatu. Proklamovaný cíl vládní garnitury zní na první poslech lákavě a populisticky líbivě: ulevíme peněženkám českých občanů i firem, které dosud musely každý měsíc odvádět stokoruny na provoz veřejnoprávních médií. Mnozí voliči tento krok nadšeně kvitují jako kýžené snížení finanční zátěže. Jenže realita je diametrálně odlišná. Celý tento vládní manévr totiž ukazuje, že se vládní kabinet pokouší o systematické finanční oslabení a politické ochočení nezávislé žurnalistiky. Navíc nám vláda defacto říká, že ve státním rozpočtu evidentně přebývají obrovské miliardy korun.
Představa, že zrušením koncesionářského poplatku (který po loňském navýšení činil v součtu za obě média 205 korun měsíčně) lidé ušetří, je čistou iluzí. Veřejnoprávní média nezmizí a jejich provoz bude muset být i nadále financován. Změna spočívá pouze v tom, že peníze už nepoplynou prostřednictvím transparentního, přímého a legislativně chráněného poplatku, ale schovají se do obřího anonymního balíku státní kasy. Zaplatíme to my všichni. Úplně stejně jako doposud, jen oklikou – formou spotřebních daní, daní z příjmů či DPH, které státu denně odvádíme. Z kapes daňových poplatníků tak ročně na provoz České televize nově padne 5,74 miliardy korun a na Český rozhlas 2,065 miliardy korun. V součtu se jedná o masivní částku 7,805 miliardy korun, která se škrtne ze státních financí.
Vláda nám tímto krokem de facto vysílá dost zarážející signál. Říká nám, že v rozpočtu, který se dlouhodobě potýká se stamiliardovými strukturálními schodky, tyto bezmála osm miliard korun bez problémů přebývají. Namísto toho, aby kabinet tyto prostředky vrátil občanům v podobě cílených úlev, investoval je do kolabující infrastruktury, podhodnoceného školství nebo podpořil sociální stabilitu nejzranitelnějších skupin, rozhodl se jimi zalátat provoz médií. Přitom se jedná o služby, které jsme si jako společnost doposud povětšinou ochotně platili sami, čímž jsme si kupovali jejich nezávislost.
Pojďme se detailně podívat na to, co všechno by stát mohl za oněch 7,8 miliardy korun, které se chystá utopit v nové rozpočtové kapitole ministerstva kultury, pro své občany reálně pořídit. Data ze statistik jednotlivých resortů ukazují, jak obrovské investiční příležitosti zde vláda vědomě ignoruje.
Prvním a nejpalčivějším tématem jsou bezpochyby starobní důchody. Ke konci roku 2025 pobíralo v Česku některý z důchodů celkem 2 829 884 osob. Průměrná výše plného starobního důchodu sice dosáhla na 21 175 korun, avšak alarmující je podíl předčasných důchodů, který činí 32,8 % ze všech příjemců, což jasně indikuje socioekonomický tlak na starší generaci. Pokud by se vládní miliardy určené pro ČT a ČRo rozdělily mezi tyto lidi, mohly by se penze okamžitě plošně navýšit o více než 230 korun měsíčně pro každého jednoho seniora. V kontextu napjatých domácích rozpočtů starších lidí by taková částka znamenala nezanedbatelnou pomoc s nákupem potravin či léků. Pokud bychom se zaměřili čistě na lidi pobírající starobní důchody (kterých je zhruba 2,34 milionu), mohl by jim stát přilepšit o téměř 280 korun měsíčně.
Pokud by se vláda rozhodla investovat do budoucnosti země prostřednictvím vzdělávání, mohl by být efekt ještě markantnější. Analýza Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy za rok 2025 sice uvádí, že průměrný plat učitelů v regionálním školství vzrostl na 53 385 korun, ale tabulkové platy začínajících pedagogů a nepedagogických pracovníků (kuchařek, školníků či uklízeček, kteří berou průměrně jen 32 406 Kč) jsou stále hluboko pod celostátním průměrem. V regionálním školství aktuálně působí přibližně 163 200 učitelů v přepočtu na plné úvazky. Kdyby stát vzal celou sumu 7,8 miliardy korun a poslal ji do školství, mohl by zvednout platy všem učitelům v zemi o neuvěřitelných 4 000 korun měsíčně! Takový krok by znamenal skutečnou reformu, stabilizaci pedagogických sborů a zvýšení atraktivity učitelského povolání pro mladé absolventy fakult.
Pokud by se tyto prostředky pro změnu transformovaly do mzdových prostředků pro zdravotní sestry, lékaře, záchranáře a personál v nemocnicích akutní péče – kterých je v Česku sice nedostatek, ale stále drží náš zdravotní systém na špičkové úrovni – znamenalo by to plošné navýšení o zhruba 2 000 až 3 000 korun měsíčně pro každého pracovníka v první linii. V situaci, kdy podle statistik z roku 2024 disponuje 160 nemocnic akutní péče celkem 49 199 lůžky a průměrná ošetřovací doba se kvůli tlaku na efektivitu smrskla na 5,5 dne, je personál přetížený. Finanční injekce tohoto typu by byla jasným vyjádřením respektu a stabilizovala by personálně poddimenzovaná oddělení.
Další kapitolou samou o sobě je tragický stav české infrastruktury. Všichni víme, jak pomalu a draze se u nás staví klíčové dálniční tahy. Průměrná nabídková cena za jeden kilometr nově vysoutěžené dálnice činí přibližně 239 milionů korun bez DPH. Když do rovnice dosadíme jednoduchou matematiku, zjistíme, že roční rozpočet, který chce Babišův kabinet vzít z kapsy rozpočtu na provoz médií, odpovídá výstavbě zhruba 32,6 kilometru plně funkčních, nových dálnic ročně (při započtení DPH jde o zhruba 27 kilometrů). Za jedno jediné volební období by tak stát mohl vybudovat přes 110 až 130 kilometrů dálniční sítě navíc. V zemi, která má aktuálně pouhých 1 340 kilometrů dálnic a jejíž tranzitní tahy kolabují pod náporem kamionové dopravy, je takové plýtvání penězi doslova hříchem.
V neposlední řadě nemůžeme opomenout oblast ekologie a energetické soběstačnosti domácností. Nová Babišova vláda hned po svém nástupu drasticky zařízla veleúspěšný a extrémně populární program Nová zelená úsporám (NZÚ). Jak ukazují aktuální vládní manuály platné od konce června 2026, přímé dotace na zateplování, solární panely či výměnu neekologických kotlů byly pro běžné rodiny prakticky seškrtány na nulu. Stát nově nabízí pouze bezúročné půjčky, na které však střední třída kvůli nutnosti okamžitého zadlužení a administrativním bariérám (jako je povinné placení drahých renovačních pasů v hodnotě až 20 tisíc korun) často nedosáhne. Přímá dotační podpora byla omezena na pouhé dvě miliardy korun určené výhradně pro nejnižší příjmové decily. Pokud by stát oněch 7,8 miliardy korun z poplatků necpal do televize a rozhlasu, mohl dotační program Nová zelená úsporám pro běžné lidi bez problémů zachovat. Stovky tisíc českých rodin by tak mohly snížit své účty za energie, investovat do moderního bydlení a trh s obnovitelnými zdroji by po těžké stagnaci opět začal dýchat.
Místo toho všeho se však dočkáme pravého opaku. Schválená novela mediálních zákonů z dílny ministra kultury Oty Klempíře (Motoristé) nejenže bere peníze z rozvojových kapitol státu, ale zároveň přináší drastické patnáctiprocentní škrty pro samotné instituce veřejné služby. Česká televize si oproti letošnímu roku pohorší o celou miliardu korun, Český rozhlas přijde o více než 350 milionů (vládní strop je vrací na nominální finanční úroveň let 2024, respektive 2008). Generální ředitelé Hynek Chudárek a René Zavoral již otevřeně varují před likvidačními důsledky: hrozí propouštění stovek zaměstnanců, drastické omezování původní tvorby pro děti a mládež, rušení regionálního vysílání a osekávání sítě zahraničních zpravodajů.
Vláda tak jedním tahem pera dokázala nemožné – naštvala odbornou veřejnost, vyvolala stávkovou pohotovost zaměstnanců v médiích, ohrozila pluralitu informací, a ještě k tomu zatížila státní rozpočet miliardovým dluhem, který podle opozice nemá krytí. Premiérův argument, že chybějící miliardy vybere zázračným zavedením „EET 2.0“, působí v kontextu současné ekonomické reality jako úsměvná pohádka.
Každý občan, který dnes tleská zrušení koncesionářských poplatků s pocitem, že ušetřil dvě stovky měsíčně, by se měl na chvíli zastavit a zamyslet. Opravdu vám ten falešný pocit úspory stojí za to, že vaše peníze, které mohly jít na vyšší platy učitelů, lepší důchody pro vaše rodiče, nové dálnice nebo dotace na zateplení vašeho domu, spolyká státní aparát na provoz institucí, které si politická moc tímto krokem kupuje? Nezávislost médií je jedním z hlavních pilířů demokracie. Pokud ji vyměníme za politický diktát financovaný z našich vlastních daní, prohrajeme všichni.
