Článek
Když sleduji svého syna, jak se denně vrací ze školy, často vidím to, co jsem kdysi prožíval i já. Je chytrý, má přehled, přemýšlí v souvislostech, které by leckterý dospělý sotva pochopil. Ale ve škole se potýká s tím samým problémem, který mě kdysi málem zlomil – systémem, který děti nevidí jako individuality, ale jako čísla v žákovské knížce. Školní známky mají určovat, kdo je chytrý a kdo ne, místo toho, aby byly jen jedním z mnoha ukazatelů rozvoje.
Základní škola by měla děti vzdělávat, rozvíjet jejich potenciál, hledat v nich to, v čem jsou silné. Místo toho ale často vyrábí přesný opak – děti, které si o sobě začnou myslet, že jsou hloupé. Ne proto, že by něco nezvládly, ale proto, že systém neumožňuje různost. Ten, kdo nedokáže rychle vyřešit příklad nebo napíše diktát s chybou, je automaticky „slabší“. A dítě, které se liší, se začne bát. Přestane věřit sobě, přestane se snažit a ztratí odvahu růst.
To, že dnes existují psychologicko-pedagogické poradny, mělo být cestou k nápravě. Děti s poruchami učení, jako je dyslexie, dysgrafie nebo ADHD, mohou díky nim dostat přizpůsobené podmínky. Jenže příliš často tyto posudky končí v šuplíku. Učitelé je ignorují, školní systém je nebere vážně a všechno se vrací do starých kolejí. Dítě, které má vysoké IQ, ale zároveň poruchu učení, je dál hodnoceno podle stejných kritérií jako ostatní. Výsledek? Ztráta sebevědomí a dojem, že „selhalo“. Přitom jen potřebovalo jinou cestu.
U nás se děti učí podle jedné šablony. Stejný výklad, stejný test, stejná známka. Jenže děti nejsou stejné. Každé myslí jinak, má jiné tempo, jinou představivost. A právě to školní jednotné měřítko v nich tu rozmanitost pomalu dusí. Učitelé, i když mají za sebou vysokou školu, často sami spadnou do pasti systému, který je kdysi vychoval. Nikdo jim nevysvětlil, že smyslem učení není známkovat, ale pochopit člověka, který sedí před nimi.
Když se podíváme dál, vidíme ještě jiný problém. Tam, kde vzdělání zůstává jen povrchní, mizí i schopnost přemýšlet do hloubky. Člověk se pak snáz nechá přesvědčit jednoduchými slovy, než aby hledal složitou pravdu. A přesně to potvrzují i výzkumy – čím méně vzdělání, tím větší sklon věřit těm, kdo slibují rychlé zázraky a jednoduché odpovědi.
Když systém selhává, přichází chvíle, kdy musí zasáhnout rodiče. Jsou to oni, kdo dítě znají nejlépe, kdo mu mohou vrátit víru v sebe. Rodič, který vidí, že škola jeho dítě škatulkuje, by měl mít odvahu ozvat se. Nenechat se zastrašit autoritou učitele, který prohlásí, že „tohle dítě na víc nemá“. Právě v té chvíli se rozhoduje, jestli dítě uvěří systému, nebo sobě. Protože to, co dítě nejvíc potřebuje, není výhoda, ale víra, že není hloupé. Že má hodnotu, i když napíše diktát s chybami.
Není to boj proti školám, ale boj za děti. Cílem není rozbít systém, ale připomenout mu, proč vůbec vznikl. Má učit, ne ničit. Pokud to nezvládne, musí se alespoň doma vytvořit prostředí, které dítě chrání. Tam, kde učitel neumí rozpoznat talent, musí rodič vytvořit prostor, kde se ten talent může projevit. Ať už jde o hudbu, kreslení, techniku, nebo jakýkoliv jiný dar. Protože z dětí, které ve škole dostávají čtyřky a pětky, mohou vyrůst vědci, designéři, inovátoři – pokud je někdo nenechá zlomit.
Jako příklad toho, že to jde dělat jinak, můžeme vidět Japonsko. Tamní základní školství se v posledních letech proměňuje směrem k větší individualizaci. Studie publikovaná na Chiba University ukazuje, že japonské školy začaly pracovat s tzv. „twice exceptional“ dětmi – těmi, které mají vysoké vlohy, ale i určité poruchy učení. Ministerstvo školství (MEXT) přidělilo rozpočet právě na rozvoj těchto dětí, aby dostaly podporu mimo klasický model testů a známek. Jinými slovy – i v zemi, kde byl školní systém dlouho považován za rigidní, pochopili, že talent se neměří podle jednotné šablony.
V Japonsku se školství posouvá víc k dětem – učí se tam víc ze zkušeností, tvořivosti a samostatnosti. Například projekt Jinseki International School v prefektuře Hirošima, podpořený japonským ministerstvem školství, dává dětem prostor růst vlastním tempem a rozvíjet se mimo testovací rámce. Pokud by české školy dokázaly přijmout alespoň část podobného myšlení, možná by se už tolik dětí necítilo „méněcenných“.
Není to jen pocit. Když se podíváme na data, ukazuje se jasná souvislost – čím víc člověk rozumí světu, tím míň se nechá obalamutit jednoduchými sliby.
Vzdělání nehraje roli jen v tom, jakou práci člověk dělá. Ovlivňuje i způsob, jak přemýšlí, koho poslouchá a komu nakonec věří. A právě to potvrzuje i studie zveřejněná v časopise Societies – lidé s nižším vzděláním častěji podléhají populistickým výrokům a hledají vůdce, který za ně vyřeší všechny problémy.
Neznamená to ale, že pouze nevzdělaní lidé uvěří prázdným slibům. Jen se ukazuje, co opravdu pomáhá v rozvoji myšlení. A že i mezi vzdělanými se najde dost těch, kteří podlehnou populismu, jen potvrzuje staré rčení, že výjimka potvrzuje pravidlo. Stejný trend popisuje i Ipsos Populism Report 2025 – lidé s nižším vzděláním častěji vnímají svět jako „rozbitý“ a hledají silného zachránce.
Škola by měla být místem, kde se děti naučí věřit sobě, ne známkám. Kde pochopí, že rozdílnost není slabost, ale síla. A kde kritické myšlení není přítěž, ale dar. Pokud to neumí dnešní systém, pak to musíme dokázat my – rodiče, kteří své děti povedou k pravdě, pochopení a důvěře v sebe. Protože jednou právě z nich budou ti, kdo rozhodnou, jakým směrem se tahle země vydá.
