Článek
Voliči zpravidla nedostávají to, co je objektivně pravdivé, ale to, co chtějí slyšet. To není morální soud, ale popis dlouhodobě fungujícího politického mechanismu. V době vlády Petra Fialy se politická reprezentace pokusila mluvit otevřeně o realitě války, ekonomických nákladech, nutnosti podpory Ukrajiny a o pevném ukotvení České republiky v Evropské unii. Výsledkem nebyla širší důvěra, ale únava, frustrace a narůstající odpor části veřejnosti, která měla pocit, že slyší nepříjemné pravdy bez nabídky jednoduchého úniku.
Současná vláda, formovaná kolem Andreje Babiše za podpory Tomio Okamuray a politického projektu Petra Macinky, ve skutečnosti v klíčových zahraničně-politických bodech nepřináší zásadní obrat. Česká republika nadále podporuje Ukrajinu, nadále zůstává pevnou součástí Evropské unie a nadále respektuje základní závazky, které z těchto postojů plynou. Rozdíl není v obsahu, ale ve formě. Politika se nemění, mění se jazyk.
Místo otevřeného pojmenování reality nastupuje opatrné mlžení, vyhýbání se jasným větám a důraz na symbolická gesta. Podpora Ukrajiny se neoznačuje jako strategická nutnost, ale jako technické rozhodnutí. Vztah k Evropské unii se neobhajuje hodnotově, ale rámuje se jako pragmatická nutnost, o níž se příliš nemluví. Konfliktní témata se neřeší argumenty, ale rituály. Když se objeví problém, následuje gesto, krátké vystoupení, případně silná emoce, a publikum reaguje potleskem.
Tento model je pro část voličů komfortnější. Nevyžaduje porozumění souvislostem ani přijetí nepříjemných faktů. Politika se v něm mění spíše v divadlo než v racionální správu země. Výsledek je přitom paradoxní. Zatímco voliči mají pocit, že slyší něco jiného než dříve, reálné kroky státu zůstávají v zásadě stejné. Jen se o nich nemluví přímo.
Z tohoto pohledu nejde o to, že by jedna vláda byla „pravdomluvná“ a druhá „lživá“. Jde o to, jaký typ komunikace si veřejnost dlouhodobě vynucuje. Část společnosti odmítla otevřený jazyk reality a politická nabídka se tomu přizpůsobila. Voliči tak skutečně dostávají to, co chtějí slyšet. Ne přímou pravdu, ale promyšleně upravenou verzi.
Politologové od 60. let opakovaně upozorňují, že voliči nehodnotí politiku podle objektivních dopadů, ale podle jednoduchých mentálních zkratek, emocí a rámců, které si spojují s konkrétními aktéry. Nejde o selhání veřejnosti, ale o přirozený důsledek omezené pozornosti a informačního přetížení.
V tomto kontextu se ukazuje klíčový rozdíl mezi technokratickým pojetím moci a politickým uměním. Vláda Petra Fialy byla založena na přesvědčení, že racionalita, fakta a otevřené pojmenování problémů povedou k důvěře. Tento předpoklad se však ukázal jako chybný. Výzkumy politické psychologie dlouhodobě potvrzují, že voliči zpravidla nereagují pozitivně na sdělení typu „teď to bude bolet, ale jednou to oceníte“. Lidská mysl je silně orientovaná na přítomnost. Okamžitá ztráta má větší váhu než vzdálený zisk, i kdyby byl racionálně vyšší. Politici, kteří staví komunikaci na budoucích benefitech, proto často narážejí na odpor, i když jejich kroky dávají ekonomický nebo strategický smysl.
Z hlediska politické praxe je zásadní pochopit, že voliči nečekají pravdu v analytickém smyslu. Očekávají srozumitelný příběh, emocionální ukotvení a pocit, že má někdo situaci pod kontrolou. Politická komunikace funguje podobně jako krizové řízení. Nejde o to sdělit všechna data, ale o to snížit úzkost a nabídnout jednoduchý rámec, v němž se lidé mohou orientovat. Kdo tento rámec nedodá, přenechává prostor někomu jinému.
Právě zde se ukazuje strukturální slabina Fialova stylu. Jeho vystupování bylo konzistentní, věcné a intelektuálně poctivé, ale postrádalo emocionální překlad. Veřejnost slyšela popis problémů, nikoli pocit úlevy. Slyšela argumenty, nikoli ujištění. V prostředí permanentních krizí – pandemie, války, inflace – se však voliči nechovají jako racionální hodnotitelé politika, ale jako publikum hledající psychologickou stabilitu. Politik, který ji nenabízí, ztrácí podporu bez ohledu na kvalitu své práce.
Opačný přístup dlouhodobě předvádí Andrej Babiš a v ještě vyhraněnější podobě Tomio Okamura. Jejich síla nespočívá v detailním řízení státu, ale v intuitivním pochopení mediální logiky. Komunikují v krátkých větách, pracují s jasným viníkem, nabízejí jednoduché vysvětlení složitých jevů a především dávají voličům pocit, že „někdo stojí na jejich straně“. Neříkají, co je nutné udělat, aby bylo lépe za pět let. Říkají, co se udělá proto, aby se lidé cítili lépe teď.
Politologická literatura tento rozdíl popisuje jako rozpor mezi „policy competence“ a „political performance“. První je o schopnosti řídit stát, druhá o schopnosti tuto činnost interpretovat tak, aby byla společensky přijatelná. V praxi platí tvrdé pravidlo: bez druhého nelze dlouhodobě udržet první. Politik, který neumí mluvit jazykem emocí a srozumitelných symbolů, se k moci buď nedostane, nebo u ní nevydrží. Ne proto, že by byl neschopný, ale proto, že nedokáže převést svou práci do podoby, kterou by voliči dokázali ocenit.
Tento mechanismus je dobře vidět na konkrétních krizích, které jednotlivé politické lídry formovaly – a zároveň obnažily jejich slabiny. Andrej Babiš vstupoval do období pandemie covidu jako politik, který měl silnou voličskou podporu a pověst manažera schopného „řídit stát jako firmu“. Právě pandemie ale ukázala, že krizové řízení není jen o rozhodnutích, nýbrž především o jejich vysvětlování. Opatření byla často měněna, sdělení byla protichůdná a veřejnost se v nich ztrácela. Lidé byli zavření doma, unavení, frustrovaní a zároveň vystavení neustálému tlaku nových zákazů a příkazů. Z pohledu epidemiologie bylo mnoho kroků obhajitelných, z pohledu politické komunikace však selhávaly.
Babiš v té době jednal jako výkonný manažer, nikoli jako politický vypravěč. Snažil se dělat „to, co je správné“, ale zapomínal, že veřejnost nepotřebuje slyšet jen důvody, nýbrž především uklidnění a smysl. V očích voličů nevznikal dojem pevné ruky, ale chaosu. Právě tato zkušenost se mu politicky vrátila – únava společnosti z pandemických restrikcí a způsobu jejich komunikace byla jedním z klíčových faktorů, které vedly k jeho volební porážce. Z dnešního pohledu je zřejmé, že tuto lekci vstřebal. Současný Babiš mluví jinak, jednodušeji, emotivněji a s větším důrazem na okamžitý pocit jistoty, nikoli na technické zdůvodňování kroků.
Podobný vzorec lze pozorovat i u Petra Fialy, jen v jiném kontextu. Když vypukla ruská agrese proti Ukrajině, Fialova vláda reagovala v souladu s alianční logikou a zahraničněpolitickými závazky České republiky. Podpora Ukrajiny, jasné ukotvení v Evropské unii a důraz na bezpečnost byly z hlediska státu racionální a předvídatelné. Problém však opět nebyl primárně v samotných krocích, ale v tom, jak byly veřejnosti předkládány. Komunikace stavěla na pravdě, odpovědnosti a dlouhodobém horizontu, ale opomíjela psychologickou realitu společnosti, která byla už tak vyčerpaná předchozími krizemi.
Fiala mluvil klidně, věcně a pravdivě, jenže právě to se ukázalo jako politicky nedostatečné. Veřejnost neslyšela ujištění, že bolest má jasný konec, ale spíše potvrzení, že obtíže budou pokračovat. Politický jazyk „dnes je hůř, ale jednou bude lépe“ naráží na zásadní limit: většina lidí nechce slyšet slib vzdálené odměny. Chtějí slyšet, že zítřek nebude horší než dnešek. Ideálně, že už hůř nikdy nebude.
Tyto příklady ukazují podstatu moderní politiky v její syrové podobě. Pravda sama o sobě nestačí. Dokonce může být politicky toxická, pokud není zabalená do formy, kterou je společnost schopna přijmout. Voliči neodmítají realitu proto, že by byli iracionální, ale proto, že hledají psychologickou úlevu. Politik, který jim ji nenabídne, riskuje, že bude vnímán jako někdo, kdo sice ví, co dělá, ale neumí vysvětlit proč, ani dodat naději.
Tento rys má v českém prostředí hlubší kořeny a nelze jej vysvětlit jen aktuální politikou nebo mediálními zkratkami. Česká společnost je dlouhodobě silně uzavřená, opatrná vůči vnějším vlivům a citlivá na jakýkoli náznak toho, že se „pomáhá někomu jinému víc než nám“. Nejde nutně o agresivní nacionalismus, ale o obranný reflex malého státu, který si po generace vytvářel pocit bezpečí skrze kontrolu, rovnost v nedostatku a minimální otevřenost okolnímu světu. Tento mentální vzorec je do značné míry formován zkušeností s obdobím komunistického režimu, kdy byla společnost izolovaná, pohyb osob omezený a vnější svět vnímán spíše jako hrozba než jako příležitost.
Paměť této doby je paradoxní. Na jedné straně šlo o nesvobodný systém, na straně druhé si část společnosti zpětně pamatuje pocit jistoty, předvídatelnosti a sociální rovnosti. Nebylo komu závidět, rozdíly nebyly viditelné a cizinci prakticky neexistovali. Tento „klid“ byl vykoupen represí, ale v kolektivní paměti často přežívá zbavený kontextu. Právě proto česká společnost reaguje podrážděně na jakýkoli náznak otevřenosti, solidarity směrem ven nebo přerozdělování ve prospěch někoho, kdo není vnímán jako „náš“.
Výrazně se to ukázalo už během migrační krize spojené s válkou v Sýrii. Česká republika se tehdy postavila proti přijímání migrantů s mimořádnou razancí, přestože jejich reálný počet byl zanedbatelný. Nešlo o fakta, ale o pocit ohrožení. Migrant nebyl vnímán jako jednotlivec v nouzi, ale jako symbol narušení uzavřeného prostoru. Tento vzorec se později znovu objevil i v souvislosti s příchodem uprchlíků z Ukrajiny. Přestože šlo o kulturně blízké lidi prchající před válkou a Česká republika jim fakticky poskytla významnou pomoc, část veřejné debaty se rychle posunula k otázkám „kolik nás to stojí“, „proč mají výhody“ a „kdo se stará o nás“.
Tento postoj není nutně morálním selháním, ale politickou realitou. Česká společnost má silně zakořeněný pocit, že solidarita má hranice, a ty hranice končí velmi blízko vlastního dvorku. Politici, kteří tento pocit ignorují, narážejí na odpor bez ohledu na to, jak racionální nebo etické jsou jejich argumenty. Voliči v tomto prostředí netrestají nutně konkrétní kroky, ale tón, kterým jsou tyto kroky obhajovány. Jakmile mají pocit, že někdo mluví jazykem „cizích priorit“, ztrácí legitimitu.
To zásadně určuje, jaký typ politické komunikace je v Česku životaschopný. Politik musí velmi pečlivě vážit slova, když mluví o pomoci druhým, o mezinárodní solidaritě nebo o závazcích vůči spojencům. Nestačí říct, že něco je správné. Musí být současně jasně řečeno, že tím neutrpíme „my“. Jakmile tento rámec chybí, vzniká pocit ohrožení a ten se okamžitě překlápí do politického odporu.
Právě proto mají dlouhodobě výhodu politici, kteří dokážou pracovat s národním sentimentem, pocitem křivdy a s představou, že někdo „hájí český zájem“. Nezáleží přitom tolik na tom, zda tento zájem skutečně hájí v praxi. Podstatné je, že tak mluví. Český volič totiž mnohem citlivěji reaguje na jazyk než na reálné dopady politiky. A kdo tento jazyk odmítne nebo podcení, velmi rychle zjistí, že ztrácí podporu – bez ohledu na to, zda má pravdu.
Závěr se nabízí v podobě nepohodlné, ale poctivé otázky, která zůstává bez jednoznačné odpovědi. Dokud politici mluví jazykem, který lidem dělá dobře, u moci zůstávají. Ve chvíli, kdy začnou mluvit jazykem reality, rizik a nepříjemných pravd, jejich podpora se drolí. Nejde o selhání jednotlivců, ale o strukturální vlastnost demokratické politiky v prostředí, kde je volič přetížen informacemi, unavený krizemi a citlivý na emoce víc než na argumenty.
Otázka tedy nestojí tak, zda mají politici lhát, nebo mluvit pravdu. Skutečný problém je hlubší. Jak skloubit poctivé vládnutí s komunikací, která je pro většinu společnosti snesitelná. Zda je možné dělat správné věci a zároveň o nich mluvit tak, aby nebyly odmítnuty dřív, než se jejich přínos projeví. Jinými slovy, zda může existovat politik, který jedná odpovědně, ale překládá realitu do jazyka, jenž veřejnost neunaví, nevyděsí a neodcizí.
Z etického hlediska je tento rozpor nepříjemný. Politik, který říká něco jiného, než přesně dělá, se snadno ocitá na hraně manipulace. Zároveň ale platí, že politik, který komunikuje naprosto otevřeně a bez ohledu na psychologii společnosti, často končí politicky neúspěšný, a tím pádem nemá možnost prosadit ani ta správná rozhodnutí. V praxi tak vzniká šedá zóna, kde se pravda dávkuje, zjemňuje, rámuje a někdy i zamlčuje. Ne proto, aby se škodilo, ale aby bylo možné vládnout.
Zda je takový politik poctivý, záleží na úhlu pohledu. Pokud hodnotíme politiku jako soutěž o moc, pak je schopnost mluvit jinak, než se koná, téměř nutnou dovedností. Pokud ji ale chápeme jako službu veřejnosti, zůstává v tomto přístupu trvalé morální napětí. Mezi tím, co je pravda, a tím, co je přijatelné. Mezi dlouhodobým dobrem a krátkodobým pocitem úlevy.
Existují lidé, kteří jsou ochotni slyšet, že dnes je hůř proto, aby zítra bylo lépe. Jsou ochotni akceptovat bolest, pokud dává smysl. Jenže tvoří menšinu. Veřejný prostor dnes ovládá poptávka po sdělení, že hůř už nebude, že problém je někde jinde a že řešení je jednoduché. Politici, kteří tomuto očekávání vyhoví, získávají podporu. Ti, kteří se mu postaví, zůstávají osamoceni – často s pravdou, ale bez moci.
Závěrečná otázka proto není jen o politicích, ale i o společnosti. Zda skutečně chceme být řízeni lidmi, kteří nám říkají to, co chceme slyšet, nebo zda jsme ochotni přijmout vládu těch, kteří mluví nepohodlně, ale jednají odpovědně. Možná existuje politik, který dokáže obojí. Možná je to jen ideál, k němuž se vztahujeme, ale který v reálné politice téměř nemá šanci přežít. A možná je to především zrcadlo nás samotných. Pokud takového politika neumíme přijmout, těžko můžeme chtít, aby se vůbec objevil.
