Článek
V září 1987 stála v brazilském městě Goiânia opuštěná budova bývalého radioterapeutického ústavu. Klinika se mezitím přestěhovala jinam, ale uvnitř zůstal starý přístroj používaný k léčbě rakovinových nádorů. A uvnitř měl něco, co tam rozhodně nemělo zůstat: kapsle s přibližně 93 gramy vysoce radioaktivního chloridu cesia-137. Majitel budovy se o přístroj léta soudil se zdravotníky a soud mezitím zakázal s ním jakkoli hýbat, takže zůstal, kde byl.
Budovu měl dokonce pravidelně obcházet hlídač. Jenže ten do práce chodil tak nějak sporadicky. Dovnitř se proto bez větších potíží dostali dva místní rodáci Roberto dos Santos Alves a Wagner Mota Pereira, kteří se živili sběrem kovů. Hlavici přístroje naložili na kolečko a odvezli si ji domů, protože v ní viděli pár kilo železa a olova, tedy docela slušný výdělek.
Je vám špatně? To bude z jídla
Ještě tentýž večer se jejich brigáda tak trochu zvrtla – muži totiž se pokusili přístroj rozebrat na malé součástky. Jenže pak oba dva začali zvracet, což při pohledu zpět působí jako poměrně výrazný signál, že se jejich plán na přivýdělek nevyvíjí zrovna ideálně.
Druhý den se u Pereiry přidal průjem, závratě a oteklá ruka. 15. září to vzdal a zašel na kliniku, kde lékař jeho stav s jistotou profesionála zhodnotil slovy – to bude otrava z jídla, nic vážného, takže běžte domů a odpočívejte. Svým způsobem výborná rada, jen měla jednu vadu: doma na Pereiru čekal rozpáraný ozařovač. Na ruce se mu časem objevila popálenina, která měla přesně tvar okénka kapsle, a nakonec kvůli ní přišel o několik prstů. Celé to zní až bizarně, v tu chvíli ale nikdo netušil, co se v Goiânii právě rozjíždí.
Střelný prach, co nechtěl hořet
Roberto mezitím pokračoval v práci, jemu tolik zle nebylo. 16. září šroubovákem prolomil okénko kapsle a uvnitř spatřil něco fascinujícího: prášek, který sám od sebe modře světélkoval. A protože lidstvo má odjakživa poněkud komplikovaný vztah k věcem, které podivně svítí, tak si špetku vyndal s tím, že by mohlo jít o střelný prach. Zkusil ho tedy zapálit. Prášek nehořel, což Roberta zjevně spíš zklamalo, než varovalo.
O dva dny později prodal celou hlavici do sběrného dvoru Devaira Alvese Ferreiry; jeho vlastní předloktí se mezitím měnilo v otevřenou ránu a za pár týdnů mu ho museli amputovat. Ferreira si večer také všiml, že z koupeného šrotu vychází modrá záře, a dospěl k závěru, který se přímo nabízel: tohle je něco vzácného, možná přímo zázračného. Tak si to také odnesl domů.
Radioaktivní suvenýry
Následujících deset dní fungovala kapsle jako domácí atrakce. Ferreira ji ukazoval sousedům, příbuzným, přátelům i náhodným návštěvám a jeden z jeho kamarádů z ní šroubovákem vyloupal několik zrnek velikosti rýže. Ta se pak rozdávala dál, asi jako se rozdávají suvenýry z dovolené. Část prášku dostal Ferreirův bratr Ivo – u něj doma se to pak rozsypalo po betonové podlaze. Na podlaze si zrovna hrála Ivova šestiletá dcera Leide – modrý třpytivý prach ji zcela uchvátil, začala si ho mazat na tělo a pak si šla dát svačinu.
Kontaminovanýma rukama, na kontaminované podlaze. Dostala velkou dávku radiace – šest grayů, navíc většinu perorálně, tak neměla žádnou šanci. Cesium mezitím putovalo městem v autech i autobusech a pořád nikdo nic netušil.
Žena, která na to konečně přišla
Mezitím začali lidé kolem obou domácností postupně kolabovat: zvraceli, padali únavou, na kůži se jim objevovaly prapodivné popáleniny. Byly to sice celkem běžné zdravotní problémy, které samy o sobě mohou mít spoustu banálních vysvětlení. A tak lékaři dál hledali viníka v jídle a ve vodě, protože kdo by v běžné poliklinice čekal nemoc z ozáření. Jediná, komu ta zvláštní epidemie nešla do hlavy, byla Ferreirova manželka Maria Gabriela: všimla si, že nemocní jsou přesně ti, kdo se motali kolem svítícího kovu. 28. září popadla zbytky kapsle, odvezla je do nemocnice a položila je lékařům na stůl s tím, že tahle věc zabíjí její rodinu.
Měla pravdu a zaplatila za ni — dávka, kterou při tom dostala, ji o necelý měsíc později zabila. A tak doktoři konečně pochopili, že problém není v jídle, ani v nějaké místní epidemii, ale v předmětu, který lidé několik dní přenášeli z místa na místo. Následující den fyzik pomocí měřicího přístroje potvrdil přítomnost obrovské radioaktivity a úřady konečně pochopily, co se stalo. Teprve tehdy, patnáct dní po vloupání do staré kliniky, začalo být jasné, že po městě je rozsypaný silný radioaktivní zářič.
Přes sto tisíc lidí ve frontě na dozimetr
To, co následovalo, nemá v civilní historii obdoby. Na místním stadionu se nechalo změřit zhruba 112 000 vyděšených obyvatel a kontaminace se potvrdila u 249 z nich. Čtyři lidé zemřeli: šestiletá Leide, Maria Gabriela a dva zaměstnanci sběrného dvoru. Úklid města znamenal zbourat několik domů, odvézt ornici a zlikvidovat mimo jiné čtrnáct aut, tři autobusy, pět prasat a padesát tisíc rolí toaletního papíru. Když pak malou Leide pohřbívali v olověné rakvi, sešly se u hřbitova dva tisíce lidí a házely po průvodu kameny a cihly ze strachu, že jim mrtvé dítě otráví půdu.
Zdroj celého neštěstí měl přitom v době krádeže aktivitu kolem 51 terabecquerelů a metr od něj člověk dostával 4,56 graye za hodinu, takže na osudové ozáření stačily minuty. A na úplném začátku toho všeho stáli dva muži s kolečkem, kteří chtěli prodat kus železa do sběru.
Seznam použitých zdrojů:
