Dítě v elektrickém křesle: Proč byl popraven nejmladší odsouzenec USA? Soud po 70 letech uznal chybu

Debaty o trestu smrti ve Spojených státech se vedou prakticky od chvíle, kdy se tento trest začal uplatňovat. Hlavní argument odpůrců je jasný a také neoblomný – policie se může splést, nezřídka se také najdou jedinci, kteří budou cíleně mařit vyšetřování či dokonce falšovat důkazy. A pak bude popraven zcela nevinný člověk – a při odhalení pravdy život už mu nikdo nevrátí. Bohužel existuje řada chybných soudních rozhodnutí, kdy došlo k popravě nevinného člověka.

Malokterý příběh je však tak otřesný a do očí bijící jako ten o čtrnáctiletém Georgi Stinneym. Jeho případ není jen o selhání justice – je o předsudcích, strachu a systému, který si zkrátka našel viníka, protože ho potřeboval.

Vzorné maloměsto

Alcolu v Jižní Karolíně bylo de facto jen dělnickou osadou, která se postupem časem rozrostlo a proměnilo se na plnohodnotné maloměsto.I když nadále tu bydleli především lidé, kteří pracovali v továrně Alderman & Sons – místním podniku na těžbu dřeva.

Čas  plynul, a tak tu postupně byly postaveny další fabriky – továrna na punčochy a závod na výrobu podlahových krytin, v okolí vznikaly zemědělské farmy a chovy dobytka. A tak tu přibývaly školy, nemocnice, hotely, kino i sportovní hřiště – bylo jasné, že život v Alcolu vskutku kypí a město prosperuje. Na metropoli si sice nikdy nehrálo, ale rozhodně nešlo o žádný zapadákov. Zajímavé je, že Alcolu mělo dokonce vlastní „měnu“ – zaměstnanci dostávali zaplaceno v kovových žetonech zvaných „babbity“, které přijímaly všechny místní obchody i podniky. Tento uzavřený ekonomický systém ještě víc zdůrazňoval, že život ve městě byl hodně závislý právě na Aldermanově společností. Když firma po letech svá aktiva prodala a výroba byla kolem roku 2000 definitivně ukončena, město prakticky vymřelo.

Rasová segregace nebyla v té době ničím výjimečným a ani se to nebralo jako nějaké utlačování – byť se to modernímu člověku jeví jako něco zcela amorálního, tehdy to bylo samozřejmostí a běžnou každodenní realitou. Pochopitelně ani Alcolu nebylo výjimkou – bílí a afroameričtí obyvatelé většinou pracovali ve stejných podnicích, ale žili odděleně. „Bílou“ a „barevnou“ část města dělila železniční trať, která tvořila nejen fyzickou, ale i symbolickou hranici mezi dvěma světy. „Barevná“ část města byla chudší a méně rozvinutá – chyběly zde školy, nemocnice i základní infrastruktura, kterou měli obyvatelé bílé čtvrti k dispozici.

A tak nikoho asi nepřekvapí, že se obě komunity pokud možno míjely a kontakt omezovaly na nezbytné minimum. Nepsaná pravidla byla jasná: každý zůstane „na své straně“. Kdo je porušil, riskoval víc než jen nevraživé pohledy.

Osudové setkání
Dne 23. března 1944 se dvě kamarádky z „bílé“ čtvrti – jedenáctiletá Betty June Binnickerová a osmiletá Mary Emma Thamesová – rozhodly projet na kolech celé město. V dětské bezstarostnosti překročily i onu neviditelnou hranici a dostaly se do „barevné“ části Alcolu. Tam potkaly chlapce, který byl jen o něco starší než ony – a to byl právě George Stinney. Údajní svědci viděli, jak dívky zastavily u jeho domu. Podle George se ho holky zeptaly na cestu k místu, kde roste maracuja. Byla to krátká, zdánlivě nevýznamná konverzace. Nikdo tehdy netušil, že jde o osudový okamžik – bylo to naposledy, kdy byly dívky spatřeny živé, a pro George to byl poslední večer na svobodě.

Když se večer nevrátily domů, jejich rodiče vyhlásili poplach – do hledání se pak zapojilo prakticky celé město, lidé pročesávali okolí a snažili se najít jakoukoli stopu. Pátrání trvalo téměř celou noc a krátce po svítání přišla rána z čistého nebe – těla obou dívek byla nalezena v příkopu plném vody a bahna. Okamžitě bylo jasné, že nejde o nehodu, ale o brutální násilný čin. Město, které si zakládalo na své spořádanosti, se během pár hodin proměnilo v místo plné strachu a vzteku. A jak už to v podobných situacích bývá, tlak společnosti na rychlé dopadení vraha byl obrovský.

Vyšetřovatelé, kteří měli jasno předem
Pitva ukázala, že dívky zemřely na následky těžkých poranění lebky, odpovídajících úderům tupým a těžkým předmětem – nejspíš se jednalo o kladivo. Policie začala vyslýchat obyvatele a brzy zjistila, že dívky se před zmizením setkaly s několika lidmi, včetně jedné bílé rodiny a černošského chlapce. Zatímco bílá rodina zůstala mimo jakékoli podezření a nikoho z jejích členů policisté ani nevyslechli, pozornost vyšetřovatelů a všech obyvatel Alcolu se okamžitě obrátila na George Stinneyho. Jakmile policie zjistila jeho jméno, vtrhla do jeho domu, nasadila mu pouta a odvezla ho na stanici.

Situace se prudce vyhrotila. Georgeova rodina každý den čelila výhrůžkám (anonymním i osobním), otec přišel o práci a během několika dnů jim byla vypovězena nájemní smlouva, a tak byli všichni nuceni z města uprchnout. George zůstal úplně sám – opuštěný, vystrašený a izolovaný od celého světa. Vyšetřovatelé z něj během krátké doby dostali přiznání – nikdy se však nedozvíme, za jakých podmínek k tomu došlo. Každopádně ale šlo o nátlak celého systému na osamělého a vyděšeného chlapce, který zůstal bez rodičů a bez řádné právní pomoci a zastání. Soud byl naplánován pouhý měsíc po zatčení, jako by všichni chtěli celou věc co nejrychleji uzavřít.

Samotné líčení trvalo sotva dvě hodiny. Georgeův právník (který byl jinak daňovým úředníkem) vedl slyšení apaticky a bez zájmu – nepředvolával svědky ze strany obhajoby (a svědky žalobců se téměř na nic neptal), nezpochybnil postup policie ani verzi obžaloby. Klíčovým důkazem bylo údajné přiznání, které však nebylo nikdy předloženo ani písemně zaznamenáno. Navíc u soudu se George začal bránit a tvrdil, že je nevinný. Pro státní aparát však bohatě stačilo svědectví tří policistů, kteří uvedli, že se chlapec přiznal.

Porota složená výhradně z bělochů se radila pouhých deset minut. Rozhodnutí bylo všem předem jasné – vinen. A jako trest – poprava. Dne 24. dubna 1944 byl osud George Stinneyho zpečetěn.

Exemplární rozsudek a exemplární trest
Ne všichni však s tímto verdiktem souhlasili. Po celé Jižní Karolíně se začaly pořádat protesty, lidé psali guvernérovi a žádali o milost. Úřady byly zaplaveny dopisy i telegramy vyzývající k znovuotevření případu a přehodnocení všech důkazů i rozsudku. Přesto nic nepomohlo. Spojené státy byly ve válce a pozornost všech vysoce postavených politiků byla upřena na válečnou frontu v Evropě. Navíc narůstající kriminalita mezi černošskou mládeží byla vnímána jako velký problém, který bylo třeba rázně řešit. Rozsudek smrti pro George Stinneyho měl být ukázkou síly systému – a jednoznačným varováním, že podobné činy nebudou tolerovány.

Jenže právě tato „ukázkovost“ je na celém případu možná nejděsivější. Spravedlnost tu byla druhotná – neřídila se totiž důkazy, ale potřebou uklidnit „bílou“ část společnosti a zastrašit tu „barevnou“. A George Stinney se stal ideálním obětním beránkem: mladý, černý, bez zastánců a bez jakéhokoli vlivu. V atmosféře strachu a předsudků nebylo těžké přesvědčit většinovou společnost, že právě on je tím pachatelem.

Poprava a opožděná spravedlnost
Pouhých osmdesát tři dní po vynesení rozsudku vedli dozorci malého George k elektrickému křeslu. Za celou dobu se s rodiči setkal jen jednou – ti se báli vrátit do města kvůli výhrůžkám a příslibům lynčování. Dne 16. června 1944 vstoupil do místnosti, kde měl zemřít – sám a vyděšený. Byl tak malý, že bylo nutné pod něj podložit Bibli, aby vůbec bylo možné správně připevnit elektrody. Plakal, svíral v ruce modlitebník a tvrdil, že je nevinný. Maska určená pro odsouzence mu byla rovněž velká a během popravy sklouzla. V 7:30 ráno byl George Junius Stinney mladší prohlášen za mrtvého.

Jeho rodina však nikdy nepřestala trvat na tom, že je George nevinný. Měl totiž alibi – pomáhal své mladší sestře Amy pást krávu. Nebylo sice neprůstřelné, jelikož se jednalo o svědectví ze strany příbuzných. Časově to však dávalo smysl: mohl sice dívkám poradit cestu, ale stěží by stihl dostihnout je u lesa, kdy by byli všichni tři z dohledu, spáchat vraždu a těla schovat. Po desetiletí se o jeho nevině mluvilo jen v rodinném kruhu, jelikož všichni byli přesvědčeni, že nemá žádný smysl oslovovat úřady se znovuotevřením tohoto případu. Zlom nastal až v roce 2013, kdy bývalý spoluvězeň uvedl, že George svou vinu vždy vehementně popíral a přiznání učinil pod tlakem a po několika fyzických útocích.

Rodina iniciovala přezkoumání případu a soudkyně Carmen Mullenová musela nakonec rozsudek zrušit. Uvedla, že proces byl zatížen závažnými pochybeními, obhajoba byla nedostatečná a poprava dítěte odporovala ústavě. Zároveň však poznamenala, že kvůli uplynulému času již není možné shromáždit důkazy, jež by mohly jednoznačně potvrdit nebo vyvrátit Georgeho vinu. Soudní rozhodnutí tak ve výsledku bylo zklamáním pro všechny strany – rodinu George, protože nedošlo k plnému očištění jména, i rodiny obětí, které zůstaly bez jasné odpovědi.

Co k tomu dodat? Snad jen, že příběh George Stinneyho inspiroval mimo jiné i Stephena Kinga k napsání románu Zelená míle a stal se námětem několika dokumentů i uměleckých děl. Jenže žádná kniha ani film nemůže vrátit život chlapci, který byl popraven na základě nevěrohodných důkazů a nepodloženého přiznání. Systém, který ho tehdy poslal na smrt, sice už neexistuje – alespoň ne v té podobě. Avšak případ George Stinneyho dodnes vyvolává řadu otázek. A ta, ze které nejvíc mrazí, zní, zda bychom dnes jednali lépe.

Seznam použitých zdrojů:

The Guardian

A History of Racial injustice

Equal Justice Initiative

Wikipedia

Death Penalty Information Center