Naftalij Frenkel: bývalý vězeň, co z gulagu udělal továrnu na smrt. Řídil chod táborů a žil v luxusu

Historie gulagu není jen kronikou umučení bezejmenných obětí. Je to i rejstřík jmen lidí, co i z beztak hrůzného místa udělali doslova továrnu na smrt. Mezi nejkrutější katy sovětských lágrů patří bezesporu jistý Naftalij Frenkel – bývalý podloudník, jenž se z vězně vypracoval až na dirigenta sovětského systému nucených prací. Byl to člověk, co sám vymyslel a zpracoval fungující model a soubor pravidel, podle nichž se cena lidského života odměřovala v dekagramech chleba a decilitrech šizeného vývaru.

V současné době jméno Naftalije Frenkela téměř upadlo do zapomnění – znají ho jen historici, sociologové a jiní badatelé. Avšak širší veřejnost se s jeho příběhem téměř nikdy nesetkala. Přitom to byl právě on, kdo vytvořil systém, jenž se stal pilířem táborové ekonomiky Sovětského svazu ve třicátých letech. Myslíte si, že to byl fanatik nebo šílený sadista? Kdepak. Byl to jen čirý pragmatik. A právě to ho činilo tak nebezpečným i děsivým.

Naftalij Aronovič Frenkel původem ani nebyl Rus – narodil se v roce 1883 v Turecku. Později se šuškalo, že byl původem Žid, to se však nikdy nepodařilo prokázat. Do Sovětského svazu se dostal kvůli „práci“ – byl to pašerák, co vedl svůj obchod u pobřeží Černého moře. Začátkem 20. let byl zatčen a trest si odpykával na Soloveckých ostrovech – v jednom z prvních pracovních táborů nové velmoci.

Jeden by řekl, že se jedná o řadový příběh průměrného kriminálníka. Jenže pro Frenkela to rozhodně neplatilo. U něj se karta obrátila – a z vězně se stal správcem. Přišel totiž s nápadem, ze kterého místní vedení bylo doslova unešené – rozdělit trestance na skupiny podle jejich „pracovní přínosnosti“ a příděl jídla přizpůsobit jejich výkonu. Kdo pracuje víc – dostane víc chleba, polévky či kaše. Ten, kdo to nedává – tak holt není pro systém přínosný, a tak dostane míň a pak nejspíš i zemře, aby uvolnil místo někomu pracovitějšímu. V drsném a studeném podnebí, kde každý drobek mohl pomoci přežít, se jednalo o velice krutý systém. Místním správcům ale přišel jako velmi účinný. Bez jediné kulky se tak táborové vedení dokázalo zbavit slabších jedinců a zároveň „motivovat“ ostatní k lepším (a na rovinu – nadlidským) výkonům.

Tento nápad nadchnul i vrchní vedení v hlavním městě. A to natolik, že Frenkelovi byl odpuštěn zbytek trestu. Z vězně se stal dozorce, z dozorčího pak vedoucí výroby, a nakonec i vedoucí celého tábora. Frenkelův kariérní vzestup byl ukázkovým příkladem toho, že v Sovětském svazu vzdělání a inteligence neznamenaly nic. A že i bývalý pašerák se mohl stát váženým členem státního aparátu. Stačilo, aby byl cynický, efektivní a ochotný sloužit systému – a všechno ostatní se odpustilo.

Frenkelova autorita stoupala – jeho dovednosti v oblasti racionalizace práce byly pověstné, a tak se v roce 1931 dostal mezi vedoucí pracovníky nového velkolepého projektu, jenž měl demonstrovat rozkvět a moc stalinismu. Jednalo se o stavbu Bělo­mořsko-baltského kanálu – propojení Bílého moře a Baltu během dvaceti měsíců znělo jako šílenost. Nebo jako naprosto megalomanský sen. Jenže nesmíme zapomínat, že SSSR mělo téměř nekonečný zdroj neplacené pracovní síly v podobě vězňů z gulagů. A Naftalij Frenkel měl za úkol zefektivnit realizaci projektu za jakoukoli cenu. A tak je jasné, že ve skutečnosti se jednalo o hromadnou popravu maskovanou za socialistickou výstavbu.

Frenkel zavedl systém norem a kázeň, kterou by mu záviděl i německý štáb SS. Trestanci dřeli čtrnáct hodin denně, v mrazech i vedrech, a to všechno bez jakékoli stavební techniky – po ruce měli jen lopaty a kolečka. Ten, kdo nedokázal splnit plán, nedostal příděl jídla. A když se nenajedl, tak pochopitelně následující den nejspíš ten plán znovu nesplnil. A už po několika dnech byl vyřazen a nahradil ho další vězeň. Lidé tu umírali po tisících – především kvůli hladu a nemocem, ale také zimou nebo z vyčerpání. Většinu zemřelých zakopávali rovnou vedle staveniště, hned vedle budoucího kanálu. Často bez jakéhokoli označení.

Dodnes neexistují přesná data o počtu zemřelých. Různí historici uvádějí různá čísla, odhaduje se, že smutná bilance činí 25 až 100 tisíc obětí. Ani v dokumentech odtajněných po pádu SSSR tato čísla nenajdeme – tito lidé zřejmě nebyli dost významní na to, aby se o nich psalo. Zato Naftalij Frenkel za svou práci dostal vyznamenání, Řád Lenina i osobní pochvalu od Josifa Stalina. Vždyť i díky Frenkelovo práci mohl Sovětský svaz celému světu dokázat, jak v opravdu krátkém čase zvládne zrealizovat vskutku velkolepé projekty. Co na tom, že tam zemřely desetitisíce – hlavní je, že se projekt povedl a navíc se i ušetřilo.

A v čem tedy tkvěla genialita Frenkelova systému? Bylo to ďábelsky jednoduché, ale hrozivě nelidské – množství jídla záviselo na objemu odvedené práce. Do historie gulagu se to zapsalo jako „systém přídělů“.

Pokud nějaký vězeň dokázal splnit větší objem práce, dostal i zvýšený příděl jídla – třeba až 800 gramů chleba a teplou kaši či polévku. Pokud splnil jen základní normu, dostal standardní dávku. A pokud normu nesplnil, tak přišel o část přídělu jídla – a s ním i o šanci na přežití.

Na sníženém přídělu však člověk pochopitelně hodně rychle ztrácel sílu. Stačilo, aby nějaký vězeň několikrát nesplnil pracovní normu a měl menší množství jídla – pak už se zkrátka nedokázal dostat zpět do formy. A pak během několika týdnů ho u stolu nahradil jiný trestanec. Gulag tak fungoval jako továrna na „přirozený výběr“ – přežili jen ti nejsilnější, ostatní se de facto eliminovali sami.

Nebyla potřeba ani kulka či oprátka. Tento systém postupně zavedli ve většině táborů po celém Sovětském svazu – od Soloveckých ostrovů až po Sibiř. V interních dokumentech se o novém systému psalo jako o „přední metodě práce“.

Zatímco pro stranické milostpány šlo jen o zefektivnění organizace práce, v reálu se jednalo o systém řízeného umírání.

30. léta 20. století byla v SSSR obdobím velkého teroru, v jehož víru zahynulo i mnoho vysoce postavených státních funkcionářů. Ne však Naftalij Frenkel – tomu se až zázračným způsobem dařilo vyhýbat se všem nástrahám osudu. A to i přes to, že se ve 30. letech hodně šuškalo o jeho možném židovském původu. Ale zatímco jiní pracovníci NKVD v noci mizeli v nekonečných chodbách na Lubjance, Frenkel byl povýšen. Stal se z něj generál NKVD, dostal osobní auto, měl velký byt, služebnictvo a výsadní právo nakupovat luxusní západní zboží.

Po dokončení Bělomořského kanálu byl pověřen zefektivnit práce na stavbě Bajkalsko-amurské magistrály a dalších velkých projektech. V archivech je veden jako „organizátor pracovní disciplíny“. Ve spisech najdeme rovněž informaci o tom, že se několikrát osobně setkal se Stalinem, jenž velice kladně mluvil o jeho práci a „racionálním přístupu“.

Po válce Frenkel řídil výstavbu vojenských objektů na Dálném východě. Je až k nevíře, že ani po smrti Stalina nebyla proti Frenkelovi vznesena žádná obvinění – na rozdíl od jiných předních funkcionářů a pracovníků NKVD. Možná to však bylo tím, že v té době už byl v důchodu a už se nijak aktivně nepodílel na politickém životě státu (a už několik let nefiguroval ani v organizaci práce v gulazích). Zemřel až v roce 1960 – na svobodě, v krásném bytě, kde mu nic nescházelo. Nikdy nestanul před soudem.

Příběh Naftalije Frenkela není jen další hrůznou kapitolou v sovětských dějinách. Odhaluje totiž, jak mohly sovětské tábory fungovat tak dlouho a tak „efektivně“.

Frenkel ukázal, že týrání lze povýšit na vyšší úroveň, pokud odhodíme lidskost a použijeme ekonomický model, kde lidské životy pak zařadíme do tabulek a normativů.
Hlavní pravidlo – nestřílet, ale nechat lidi umřít hladem a vyčerpáním. Nahradit neschopnou pracovní jednotku novou a výkonnější.

V lidské paměti je sovětský teror většinou spojován s Antonovy, nočními zatýkáními a popravčími četami. Ale stejně děsivá (ne-li děsivější) byla tichá smrt v táborech – z hladu, zimy a vyčerpání. A byl to právě Naftalij Frenkel, kdo stál u zrodu tohoto systému. Nebyl fanatik ani sadista. Byl to úředník, který však dokázal přeměnit lidské utrpení v čísla a úmrtnost v tabulky. O to je to možná hrozivější – že tento stroj na smrt nevznikl z nenávisti, ale ze suchých výpočtů.

Ai nakonec není zas tak překvapivé, že zemřel na svobodě. Tito lidé často ani nebyli považováni za zločince – byli vnímáni jako „efektivní manažeři“. Možná i proto jméno Naftalije Frenkela nikdy nevstoupilo do obecného povědomí jako jména Lavrentije Beriji či Nikolaje Ježova. Ale jeho vina tím není o nic menší.

Frenkel nezavedl represivní systém, ale vylepšil ho tak, aby fungoval hladce. A když se dnes někde mluví o gulazích jako o „ekonomickém fenoménu“, je potřeba mít na paměti, že za každým číslem v tabulce byl člověk. Lidská bytost. Lidská bytost, kterou zničil moloch, jejž navrhl Naftalij Frenkel.

Seznam použitých zdrojů:

Museum of Jewish People

Meduza.io

SVK press

Alchetron.com

Wikipedia