Článek
Rok 1917 přinesl Rusům velká očekávání. Lidé doufali, že skončí první světová válka, rolníci získají půdu, dělníci továrny a zároveň skončí i nenáviděný suchý zákon, jež zavedl car Mikuláš II. už v roce 1914. Když se ale bolševici dostali k moci, rozhodli se carská omezení ponechat. Děsila je představa masových nepokojů, které se v Rusku kolem alkoholu opakovaně objevovaly. Ještě před útokem na Petropavlovskou pevnost byl například vyrabován lihovar na Alexandrovském prospektu a po dobytí Zimního paláce se dav vrhl na carské vinné sklepy s heslem, že je třeba vypít vše, co po Romanovcích ještě zbylo. Revoluce sice dokázala převrátit společnost vzhůru nohama, ale lidskou povahu měnila podstatně méně.
Prohibice nakonec trvala až do roku 1925, kdy ji zrušil Josif Stalin. Rozhodnutí padlo za předsedy Rady lidových komisařů (Sovet narodnych komissarov, zkráceně Sovnarkom) Alexeje Rykova, který podepsal příslušné nařízení, a nově vyráběné vodce se proto začalo lidově říkat „rykovka“. Měla 30 procent alkoholu. Nezcela oficiálně však k uvolnění došlo už v roce 1921, kdy stát povolil prodej hroznových, ovocných a rozinkových vín s obsahem alkoholu do 20 procent. Lenin totiž věřil, že v novém socialistickém světě lidé postupně ztratí o tvrdý alkohol zájem a přestanou ho pít sami od sebe.
Pivo ano, tvrdý alkohol téměř vůbec
Sovětská propaganda po desetiletí vykreslovala Lenina jako člověka bez jediné chybičky. Nepil, nekouřil, pracoval od rána do večera a ve všech směrech představoval vzor hodný následování. V některých bodech však nebyla propaganda od pravdy zas tak daleko. Z dobových dopisů, dokumentů i pamětí jeho blízkých víme, že tvrdý alkohol vskutku neměl v oblibě a téměř ho nepil. Avšak zlatý mok – to už je jiná! Vyrůstal totiž v Simbirsku na Volze, kde odedávna žila početná německá komunita. A jak známo, kde jsou Němci, tam nechybí ani pivo.
Když v letech 1892 až 1893 pracoval v Samaře jako pomocník advokáta Hardina, rád si zašel na pár krýglů místního Vídeňského piva z pivovaru Žiguli, který založil rakouský podnikatel Alfred von Vacano. Právě z jeho receptury později vzniklo slavné sovětské pivo Žiguljovskoje. Ani během emigrace Lenin na návštěvy pivnic nezanevřel. Právě naopak – pravidelně chodil do podniků, kde se scházeli místní dělníci a socialisté. Je doloženo, že v letech 1901 až 1902 navštěvoval mnichovský pivovar Hofbräuhaus, založený už v roce 1589, kde mu nejvíc chutnal světlý mok Hofbräu Original.
Pivovar Hofbräuhaus, Mnichov
Stejný podnik pak rádi navštěvovali také Adolf Hitler nebo Benito Mussolini a toto pivo se ostatně vyrábí dodnes.
Leninovu manželku Naděždu Krupskou v mnichovském Hofbräuhausu pobavila zkratka HB na korbelech a zdech. Připomínala totiž cyrilské НВ, zkratku revoluční organizace Narodnaja volja (НВ – Народная воля – Lidová vůle). Pro Lenina a jeho ženu, kteří politikou doslova dýchali, muselo být poněkud úsměvné sedět v německém lokále a všude kolem sebe vidět „Lidovou vůli“ – byť jen jako náhodnou shodu písmen na pivních korbelech.
Hofbräuhaus
Pro Lenina a jeho ženu, kteří politikou doslova dýchali, muselo být poněkud úsměvné sedět v německém lokále a všude kolem sebe vidět „Lidovou vůli“ – byť jen jako náhodnou shodu písmen na pivních korbelech.
Revoluce se plánovala spíše u piva než u vodky
Podobné podniky však nesloužily ani tak k popíjení jako spíš k setkávání podobně smýšlejících lidí. Revoluce se totiž sama nenaplánuje. A k podobným setkáním docházelo i jinde – říká se, že se Lenin v roce 1905 setkal s Josifem Džugašvilim, budoucím Stalinem, v londýnském hostinci The Crown Tavern, tehdy známém jako Crown and Anchor, v dělnické čtvrti Clerkenwell. Údajně spolu nad pintou světlého piva probírali politiku. Žádné dopisy ani vzpomínky, které by tuto schůzku potvrzovaly, se nedochovaly, majitelé podniku však tuto historku dodnes ochotně podporují. Dnešní luxusní čtvrť přitom na začátku 20. století patřila k nejchudším čtvrtím Londýna.
The Crown Tavern, Londýn
Lenin měl pivo vskutku velice rád a dopřával si ho poměrně často, zároveň ho však nikdo neviděl opilého – i známý sovětský publicista Ilja Erenburg ve svých pamětech o setkání s Leninem v Paříži psal, že nikdy neviděl, aby vůdce bolševické revoluce vypil víc než jedno pivo. Ani tato jediná sklenice ale údajně neunikla pozornosti jeho ženy. Naděžda Krupská mu podle vzpomínek současníků občas kvůli pivu dokázala pořádně vyčinit.
Itálie? Jedině víno
Lenin s manželkou procestovali značnou část Evropy. Když pobývali v Itálii, často si podle dochovaných svědectví dopřávali k obědu láhev místního suchého vína. Jenže tehdejší láhev neznamenala dnešních 0,75 litru. Řeč byla o poctivém litru. Vladimír Iljič navíc zastával názor, že víno lidskému zdraví prospívá.
Hodně času také trávil u spisovatele Maxima Gorkého na ostrově Capri, kde si spolu rádi dopřávali poctivou italskou vinnou révu. V roce 1908 Lenin slavnému spisovateli psall, že ho nesmírně láká znovu přijet na Capri, protože ho Gorkij svými dopisy úplně nadchl. Zároveň si však povzdechl, že se nyní musí věnovat novinám Proletarij a jejich rozjezdu, což mu zabere nejméně měsíc či dva. Na jaře se ale podle svých slov určitě vydá na Capri, aby tam mohl obdivovat krásu Neapole, pít s Gorkým lahodné bílé kaprijské víno a dlouze s ním rozmlouvat.
Leninova slabost? Žádný alkohol, nýbrž čaj
Lidé z Leninova nejbližšího okolí se shodovali, že alkoholu příliš neholdoval. Ruský publicista, filozof a ekonom Nikolaj Valentinov, který se s vůdcem světového proletariátu setkával v Ženevě, napsal, že si Lenina vůbec nedokázal představit opilého. Dodával, že pohled na jednoho opilého soudruha v Paříži v Leninovi vyvolal doslova odpor a znechucení.
Pokud měl Vladimír Iljič nějakou skutečnou slabost nebo až závislost, pak to nebyl alkohol, ale silný černý čaj. Všichni z Leninova okolí dobře věděli o této jeho vášni, která však postupně dosáhla takových rozměrů, že jedním z prvních kroků nové sovětské vlády bylo vydání dekretu o čaji a zřízení Ústředního čajového výboru. Ten měl na starosti jeho nákup i distribuci po celé zemi. A možná právě tady se ukazuje jeden z největších paradoxů Leninovy osobnosti. Muž, jehož jméno si mnozí spojují s revolucí, rudými prapory a dělnickou třídou (a tito lidé se vždy rádi napili), měl ve skutečnosti nejblíže nikoli k vodce, ale k obyčejnému hrnku silného čaje. S marmeládou.
Seznam použitých zdrojů:
