Článek
Kulturní kód každé společnosti se vytváří po staletí a ovlivňuje ho mnoho faktorů – od podnebí, klimatických podmínek, okolní krajiny, sousedních národů až po náboženství. A tak není divu, že věci, jež přijdou zcela logické pro lidi žijící za polárním kruhem, přijdou zcela nemyslitelné pro obyvatele Afriky.
A zatímco Evropané vnímají kanibalismus jako jakési zvěrstvo a nejkrajnější formu barbarství, v jiných částech světa existují společnosti, pro něž pojídání lidského těla nebylo žádnou bestialitou. Ba co víc – ve některých kulturách se jedná o součást rituálů, jiní ho považují za posvátnou povinnost a projev lásky a poslední úcty k zesnulému. Rituální kanibalismus, pevně zakotvený v pohřebních obřadech některých národů, pomáhal vyrovnat se se smrtí – a někdy doslova umožňoval, aby se nebožtík stal součástí svých blízkých.
Tyto zvyky se praktikovaly v Africe, Papui-Nové Guineji, v Amazonii a v Andách – a určité podoby těchto tradic se objevovaly i v Evropě. A když se podíváme blíž, zjistíme, že nejde o „divošství“ nebo „krutost“, ale o kulturní systém, kde smrt hraje zvláštní roli.
Papua-Nová Guinea: kmen Fore a mor jménem kuru
Mezi nejznámější a nejpočetnější národy, které praktikovaly pohřební kanibalismus, patří kmen Fore, jenž obýval Východní hory Papuy-Nové Guineje, konkrétně provincii Eastern Highlands. Po staletí se zde praktikoval endokanibalismus – tedy pojídání mrtvých příbuzných.
Chystání hostiny bylo většinou úkolem pro ženy a děti – ty připravily tělo zemřelého, vařily maso, mozek i vnitřnosti. Pro lidi z kmene Fore to nebyl projev krutosti, ale nejvyšší forma lásky a možnost navždy se spojit se zesnulým. Ve své víře měli zakotvené, že duch zemřelého předává svou sílu těm, kdo přijímají jeho tělo. Nechat příbuzného hnít v zemi, aby ho pojídali červi? To je pro ně ta největší krutost a urážka. Jak je možné dovolit, aby blízký a milovaný člověk zahníval někde v hlíně?¨
Avšak začátkem 20. století se mezi místními rozšířil prazvláštní neduh – nemoc kuru. Ženy a děti, jež pravidelně konzumovaly mozky zemřelých, začaly trpět třesem, ztrácely schopnost mluvit, pak nemohly chodit a během několika měsíců umíraly.
Vědci tento jev dlouho neuměli vysvětlit. Až v 60. letech americký lékař a virolog Daniel Carleton Gajdusek prokázal, že nemoc vyvolávají priony – zvláštní bílkoviny, které ničí nervovou soustavu. A ty se do těla dostávaly právě během konzumace ostatků zemřelých. Fakticky tak místní domorodci nevědomky šířili nemoc prostřednictvím vlastních rituálů. Daniel Carleton Gajdusek za tento objev v roce 1976 získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Pod tlakem státních úřadů, lékařů a misionářů tento zvyk postupně zanikl. Ale vzpomínka na něj přetrvává – a místní pamětníci z kmene Fore dodnes mluví o tehdejších časech jako o projevu něhy k mrtvým, nikoli jako o tragédii.
Amazonie: kmen Wari’ a kanibalismus jako projev soucitu
Na severozápadě Brazílie se nachází stát Rondônia, který obývá několik národů včetně národ Wari’. Příslušníci tohoto kmene měli podobné tradice jako domorodci Fore z Papuy-Nové Guineje. I v Rondônii se endokanibalismus praktikoval až do poloviny 20. století, než jej zakázaly stát a katolická církev.
Byla tu však jedna zásadní odlišnost – tělo nebožtíka nekonzumovala jeho pokrevní rodina, ale příbuzní ze sňatků. Antropoložka Beth Conklinová, která žila mezi domorodci a prováděla tu dlouhodobý výzkum, psala, že tento zvyk byl pro ně výrazem soucitu a účasti. Nechat tělo rozkládat se a hnít v zemi považovali za nelidské. Nebožtíka, kterého jen tak zakopali do země, jim bylo upřímně líto, vnímali to jako projev ponížení a zapomnění.
Když Wari’ pojídali své zesnulé, nešlo jim o nasycení – šlo o způsob, jak umožnit zesnulému žít dál skrz své blízké a tím pádem i upevnit pouto mezi rodinami. Tělo se měnilo v jídlo a jídlo během hostiny se stávalo symbolem věčného svazku. „Sníst znamená navždy spojit“ – i tak by se dala popsat jejich filozofie.
Huni Kuin: smrt v kotli, život v tělech
Další kmen z Jižní Ameriky, co praktikoval endokanibalismus, obýval povodí řeky Purus na hranici Peru a Brazílie. Amazonští Huni Kuin (Cashinahua) však měli přísnější pravidla na přípravu jídla z těla nebožtíka. Tělo zemřelého vařili vždy jen v noci ve speciálních velkých kotlích a následně maso i vnitřnosti rozdělili mezi všechny účastníky obřadu.
Kosti nebožtíka pak rozdrtili – část smíchali s jídlem a další část zakopali pod ohništěm. Huni Kuin věřili, že díky tomuto rituálu nebožtík bude dál žít – zemřelý se doslova stával součástí svých soukmenovců, ale díky zakopaným kostem také části přírody. V jejich víře totiž smrt neznamenala konec, ale jen proměnu a nový způsob bytí.
I zde tento zvyk zanikl pod nátlakem oficiálních úřadů a misionářů. První zákazy padly ve 20. letech a celá tradice zcela vymizela v 50. letech 20. století.
Kmeny Yanomami a Korowai: přátele, nepřátele, láska i trest
V Jižní Americe žije i další kmen, který ještě před několika desítkami let praktikoval kanibalismus. Jedná se o národ Yanomami, jenž obývá území Brazílie a Venezuely. Ti však měli dvě dosti rozdílné tradice. Na jedné straně praktikovali exokanibalismus – tedy pojídání nepřátel. Zároveň tu však existoval i endokanibalismus: lidé z kmene Yanomami pojídali části těl svých zesnulých příbuzných, aby tak uchovali jejich sílu. Během obřadu nejčastěji využívali kosti zemřelého – ty se spálily, pak je šaman roztloukl a udělal z nich jemný prášek, ze kterého se vyrobil speciální rituální nápoj.
Zcela jinak se ke kanibalismu stavěl indonéský kmen Korowai, žijící v západní části Nové Guineje. Západní i americká média dlouho psala, že údajně dodnes praktikují kanibalismus. Ve skutečnosti jsou tyto příběhy z velké části obyčejným turistickým mýtem. Antropologové a etnografové však potvrzují, že ještě na začátku 20. století Korowai skutečně pojídali ty, které považovali za čaroděje nebo nepřátele. Kanibalismus zde tedy nebyl součástí pohřebního rituálu ani obřadu rozloučení, ale formou sociálního trestu.
Evropa: kanibalismus na předpis
Jsou podobné zvyky výsadou „zaostalých“ společností? Ne tak úplně. I v evropských dějinách najdeme podobné praktiky, i když jsou zcela v rozporu s křesťanskou vírou. V Evropě byl velice populární takzvaný „elixír z mumie“ – prášek z mumií a lidských ostatků dovážených z Egypta.
Zámožní Evropané začali pojídat mumie už ve 12. století. Zní to sice tak trochu jako nepovedený vtip, ale je tomu skutečně tak – během vrcholného středověku se to stalo velice módní záležitostí a tento trend vydržel téměř půl tisíciletí – největší „boom“ zažila konzumace elixíru z mumie v 16. století a doznívala ještě v 18. a 19. století. Stal se z toho takový „všelék“. V lékárnách se tento prášek prodávalí pod názvem mummia a lidé si ho dávali v přesvědčení, že jim pomůže na všechno – od obyčejných bolestí hlavy až po mor.
Ba co víc – v Anglii i Německu ještě v 17.–18. století předepisovali lékaři tinktury z krve nebo dokonce z lebek popravených zločinců. Králové i duchovní je užívali zcela veřejně. Je tedy zřejmé, že kanibalismus existoval i v Evropě – jen v trochu „civilizovanější“ podobě a s razítkem od doktorů.
Kde končí kultura a začíná barbarství?
Proč nás tolik děsí byť jen pomyšlení na kanibalismus? Nevnímáme to jako jeden z bodů, v čem se lišíme od zvířat – že se navzájem nepojídáme? Není pro nás zřeknutí se kanibalismu a úcta k lidskému tělu jednou ze známek lidskosti a kultury?
Avšak kmeny, které tyto zvyky dodržovaly, to vnímaly přesně naopak – nelidské jim přišlo nechat tělo blízkého člověka hnít v zemi, aby ho sežrali červi. Takže odmítnout tento obřad rozloučení by znamenalo zradit památku zesnulého.
V jejich filozofii to fungovalo přesně opačně – nesníst znamenalo zradit. Kanibalismus v jejich pohřebních obřadech nebyl o krutosti. Byl o lásce, dovedené do extrému (z pohledu moderního člověka). Pro lidi z kmenů Fore, Wari’ nebo Huni Kuin smrt nebyla koncem: zesnulí dál žili v těch, kteří přijímali jejich tělo.
Může nás to děsit, můžeme se tvářit, že nic takového neexistovalo, ale pravda je taková, že kanibalismus byl nedílnou součástí lidských dějin – a to včetně Evropy. A dalo by se říct, že občas i nejvíc šokující zvyky se nerodí z nenávisti, ale z touhy po věčném spojení s těmi, které ztrácíme.
Seznam použitých zdrojů:
