Článek
Představte si situaci – vracíte se domů a ještě než sáhnete na kliku, všimnete si přede dveřmi cizí dřevěné hole. Většina mužů si ihned uvědomí, že se uvnitř odehrává něco nekalého. U jihoindického kmene Tódů hůl přede dveřmi neznačí, že host je zapomnětlivý, naopak – jedná se o naprosto jasný a známý společenský znak, že žena má návštěvu. A manžel? Ten se nenaštve, nedělá divadlo ani nebouchá na dveře. Prostě se posadí na práh a zdvořile čeká, až host odejde.
Zní to jako přihlouplý vtip, jenže pro Tódy jde o tradiční součást společenského soužití. Je to zároveň jeden z mnoha zvyků, které z tohoto malého horského národa dělají jednu z nejpozoruhodnějších komunit světa.
Malý národ a řada velkých záhad
Tódové žijí vysoko v pohoří Nílgiri, jež se nachází v indickém státě Tamilnádu. Dnes jich je přibližně tisíc až čtrnáct set a pozoruhodné je, že jejich počet zůstává po staletí téměř neměnný. Zhruba stejně jich bylo, když tuto oblast objevili portugalští mořeplavci v 17. století, a později také Britové, kteří se s nimi setkali v době koloniální nadvlády. Takže i přes takto malý počet se nedá mluvit o vymírajícím etniku – jejich populace se dlouhodobě drží na stejné, byť nepříliš početné, úrovni. Mnohem pozoruhodnější je však poměr mužů a žen – na sto chlapů připadá jen kolem dvaceti osob něžného pohlaví. Britské úřady kdysi dokonce podezíraly Tódy z usmrcování novorozených dívek, početná důkladná vyšetřování ale nic takového neprokázala. Sami Tódové tvrdí, že zkrátka umějí přivádět na svět děti v potřebném počtu i správného pohlaví.
Další velkou záhadou je jejich původ – vzhledem se totiž od většiny obyvatel jižní Indie docela liší. Mají světlejší pleť, oči většinou zelené a podle některých vědců se od okolních kmenů odlišují i podle DNA. Antropologové proto přišli s řadou teorií – za předky dnešních Tódů bývají označováni dávní Sumerové, Drávidové, Skythové a nechybějí ani exotické teorie o bájné Lemurii, jejíž obyvatelé měli po potopení svého kontinentu doputovat až do Indie. Stejně velkou záhadou je pak jejich obřadný jazyk kvorža, který se lingvistům dosud nepodařilo zařadit do žádné známé jazykové rodiny. V běžném životě však Tódové mluví jazykem, který je nejvíce příbuzný tamilštině a malajálamštině.
Ženy rozhodují. A muži to respektují
Rodinný život Tódů by leckterého Evropana nejspíš zaskočil. O výběru partnera zde totiž rozhodují výhradně ženy a muž tuto nabídku nesmí odmítnout. Veškerou iniciativu i hlavní slovo ve vztahu mají představitelky něžného pohlaví. Jazyk Tódů pak dobře vystihuje jejich pohled na život i světonázor. Nenajdete v něm slova označující dívku, mladou ženu či stařenu – zkrátka žádné obecné slovo pro „ženu“. Od narození je každá označována jako „mladá matka“, později se stává „zralou matkou“ a ve stáří „ctihodnou matkou“. Stejně samozřejmé je označování mužů jako otců. Mateřství a otcovství tu mají větší význam než biologické vazby nebo romantické představy o manželství.
Dívky zde přicházejí o panenství ve věku kolem třinácti let – nesmí to být ale žádný „náhodný“ kamarád od vedle, stálý přítel ani první láska. Tento úkon musí vykonat muž z dívčina rodu. Poté má až do otěhotnění úplnou volnost ve výběru partnerů. Když otěhotní, může se těšit na sňatek – těhotná žena je zde považována za nejžádanější nevěstu. Pokud jí biologický otec dítěte nevyhovuje, jednoduše si vybere jiného muže. Ten její nabídku nesmí odmítnout, ba co víc – přijímá dítě za vlastní, aniž by řešil, kdo je jeho skutečným otcem. Podstatné totiž není biologické rodičovství, ale příslušnost dítěte k rodu.
Když žena svého vyvoleného označí, muž jí předá luk a šípy. Tím dává najevo, že přijímá roli otce budoucího dítěte i jejího manžela. Zároveň je to symbolem toho, kdo má nyní v rodině rozhodující slovo. A tak není divu, že v takové společnosti mají ženy postavení, o kterém si mnohé jiné kultury mohly nechat jen zdát.
Svatba, několik manželů i hůl před dveřmi
Svatbě předchází zaplacení takzvaného výkupného – většinou se jedná o peníze nebo posvátné buvoly, které dostává rodiny nevěsty. Samotné oslavy trvají tři dny a jejich vrcholem je druhý den. Právě tehdy se konají obřadní tance, kterých se mají zúčastnit všichni příbuzní ze strany nevěsty i ženicha. A poté se koná rituál u posvátného stromu, kde dostanou novomanželé do rukou rozkvetlé větvičky – kdo jako první klepne toho druhého do čela, měl by být hlavou domácnosti. V případě Tódů jde ale spíš o symbolické gesto než skutečné rozdělení moci, protože ženy mají v běžném životě mimořádně silné postavení.
K tradičním zvykům patří také polyandrie neboli manželství jedné ženy s několika muži. U Tódů najdeme dvě podoby polyandrie – v té první jednotliví manželé nejsou příbuzní, ve druhé se manželka nejstaršího bratra automaticky stává manželkou jeho mladších sourozenců. Bratrská polyandrie kdysi bývala běžnějším typem manželství, jelikož ne každá rodina si mohla dovolit zaplatit každému synovi vlastní nevěstu. V současnosti už tyto zvyky pomalu mizí a stále více párů uzavírá běžné monogamní manželství.
Tím však neobvyklé tradice nekončí. Kterákoliv žena si může kdykoliv pozvat domů milence – v této společnosti se nejedná o nic neslušného či pohoršujícího. Nikdo nic neskrývá a nikdo nikoho neodsuzuje. Host si jednoduše nechá přede dveřmi svou dřevěnou hůl jako znamení, že dům je právě obsazen (jakási obdoba kravaty na dveřích pokojů na studentských kolejích). Manžel, který se vrátí domů, moc dobře ví, co tento vzkaz znamená. A tak nejde dovnitř, nekřičí a nedělá scény. Zkrátka se posadí venku a čeká, až host odejde. Pokud se pak ženě narodí dítě, zůstává součástí rodiny zákonného manžela. Důležité je totiž společenské otcovství, nikoli to biologické.
Domácí práce? Ryze mužská záležitost
Chod domácnosti u Tódů funguje přesně naopak, než jsme zvyklí – žena je hlavou rodiny a všechny domácí práce vykonává manžel. Takže tu muži poslušně perou, vaří, starají se o dům i o posvátné buvoly, které vyhánějí na pastvu, dojí, zpracovávají mléko, stloukají máslo a připravují další mléčné výrobky. Ženy mají totiž zakázáno přibližovat se k posvátným zvířatům i chrámům. U každého chrámu leží kámen, který nesmějí překročit ani ženy, ani svobodní muži.
Ženy tohoto kmene se věnují především vyšívání ubrusů, šál, přehozů a jiných textilií, jimiž jsou Tódové proslulí. Používají omezený počet barev – pro jejich výrobky jsou typické červená, bílá a šedá, pro zvýraznění ornamentu pak používají černou barvu. Část svých výrobků pak prodávají na trzích v nedalekém městě Útí. Někteří Tódové však přišli na kloub současné turistice, a tak se v tradičních vyšívaných oděvech fotografují s turisty či jim půjčují šály i pokrývky hlavy na focení – samozřejmě za menší finanční obnos. Přestože se dnes některé ženy do chodu domácnosti zapojují více než dříve, hlavní tíha každodenních povinností stále spočívá na mužích.
Úcta k ženám prostupuje celou společností. Mluvit sprostě ve společnosti ženy či na ni dokonce vztáhnout ruku by znamenalo obrovskou ostudu, která pak člověka provází po celý život. Právě proto se ženy nezřídka dovolí postavit se mezi rozhádané muže a pokusit se je usmířit – jsou si totiž jisté, že jim nikdo neublíží ani v největším záchvatu vzteku. Muži ženám vždy zanechávají nejlepší místa u stolů či na trzích, nenechají je nosit těžké věci a během delších cest si berou na záda děti i starší ženy. Největší úctě se těší „ctihodné matky“ – ženy starší sedmdesáti let. Při shromážděních sedí na čestných místech, rozdávají požehnání a každý kolemjdoucí jim musí projevit respekt. Podle tradice je totiž nejdůležitějším úkolem mužů zajistit, aby ženy prožily co nejspokojenější život.
Děti jsou víc než věrnost
Největší cenností pro Tódy nejsou však posvátní buvoli, majetek ani manželství, nýbrž děti. Pokud žena několik let po svatbě neotěhotní, může svému manželovi sama vybrat jinou manželku a sobě najít nového partnera. Nikdo v rodině nepovažuje rozvod za tragédii ani společenské selhání. Nejčastěji o něm rozhoduje žena, která odchází za jiným mužem, aniž by tím utrpěla její pověst. Nikdo jí v odchodu nebrání a ani nový vyvolený ji nesmí odmítnout. Je to pouze jedna formalita – musí se sejít rada starších, která však neřeší morální aspekty oné záležitosti, nýbrž určí, kolik buvolů dostane opuštěný manžel jako náhradu od muže, k němuž žena odešla.
Po svatbě se žena stěhuje do vesnice svého manžela, přičemž sňatky se tradičně uzavírají mezi obyvateli různých vesnic – většina odborníků to vysvětluje snahou omezit příbuzenské svazky. Řada žen se proto do manželství nijak nežene a raději zůstává se svými matkami – hlavně pokud nemají bratra, který by se o stárnoucí ženu staral. Tato dívka pak může udržovat i několik milostných vztahů naráz a dokonce mít děti – ty pak budou patřit do její rodové linie. Pro Tódy totiž není nejdůležitější představa celoživotní věrnosti, ale fungující rodina, péče o stárnoucí matku a děti, které v této rodině vyrůstají.
Seznam použitých zdrojů:
