Článek
Přiznejme si to – navzdory pokroku a všem úspěchům feminismu (ať už toho rozumného, nebo toho radikálního, který občas víc škodí než pomáhá) většinu vedoucích funkcí stále ještě zaujímají muži. Řídí podniky a velké korporace, rozhodují o politice a ekonomice – zkrátka diktují pravidla hry. Často i v rodinném životě jsou to právě oni, kdo rozhoduje o většině důležitých aspektech společného fungování.
Avšak náš svět je plný paradoxů. A tak nikoho asi nepřekvapí, že jsou na Zemi i místa, kde pro nás jasný a přirozený řád je obrácen naruby a o životě rodiny i celé společnosti rozhodují právě představitelky „něžného pohlaví“. Už od pradávna tu ženy drží otěže moci ve svých rukou a žádné moderní tendence to nedokázaly změnit. Proč tomu tak je? Vysvětlení nejspíš tkví v tom, že tyto společnosti se vyvíjely v izolaci od okolního světa, jiných kultur a náboženství. Nebo je to zkrátka proto, že tento systém rozdělení práce a moci se ukázal být pro společnost prospěšný, a tak přetrvává dodnes.
Na pomezí Indie a Bangladéše: pevnost matriarchátu uprostřed patriarchální Asie
Jak Indie, tak Bangladéš se nemohou chlubit zrovna ukázkovou společenskou situací, co se týče práv žen. Diskriminace, nedobrovolné sňatky i sňatky nezletilých, ale také násilí na ženách jsou tu na denním pořádku. A právě uprostřed tohoto „království patriarchátu“ se nalézá malý stát Meghálaja, kde žije etnikum jménem Khasi. A tady je to přesně naopak – místní muži jsou zde doslova v podřízeném postavení!
Mnoho z nich nemá ani základní vzdělání, a tak jsou odsouzeni celý život zůstat „muži v domácnosti“, zatímco holky radostně chodí do škol a některé pak dokonce studují na univerzitách. Ženy tu mají zkrátka všechna myslitelná a nemyslitelná privilegia – dědí majetek, mají absolutní právo na děti a také rozhodují o všech klíčových záležitostech ve společnosti. Rodová linie se v této společnosti rovněž dědí po matce – děti (synové i dcery) pak mají příjmení po mamince, nikoliv po tátovi.
Nejdůležitější postavení v rodině má pak nejmladší dcera – nejenže se v dospělosti stará o stárnoucí rodiče, ale také dědí rodinný dům. Khasiové pro ni mají speciální označení – „strážkyně krbu“ a po smrti matky zaujímá vedoucí pozici v celé rodině (včetně rodin svých sester). Její manželé jsou pak spíše hosty nebo pomocníky, jejich hlavní funkce je plození dětí a občas nějaká práce kolem domu a hospodářství.
Jednalo by se o celkem klidné etnikum s celkem klidným živobytím a byla by to pomalu nuda o něm vyprávět, nebýt jedné zajímavosti. Před pětatřiceti lety, v roce 1990, se skupina utlačovaných a zoufalých Khasovců pokusila o vzpouru s cílem zbavit se nadvlády žen. Dokonce založili spolek „Za svobodu mužů Khasi“ (SRT). Avšak, ouha, jaksi narazili. Pochopení ani podporu u svých soukmenovců hledali marně, a tak jejich boj za nezávislost skončil dřív, než začal. Dnes spousta Khasiovců tvrdí, že v matriarchátu je jim celkem fajn a necítí žádnou potřebu tento zaběhlý systém jakkoliv měnit.
Čína: unikátní „království žen“ na vrcholcích Himálají
V místě, kde se vrcholky Himálaje dotýkají oblohy, na hranici provincií S’-čchuan a Jün-nan, odpradávna žije malý domorodý kmen Mosuo, který Číňané označují za království žen (Nü’er guo). Postavení mužů v tomto kmenu opravdu není nijak záviděníhodné.
V kultuře Mosuo funguje takzvané „navštěvující manželství“ (tisese). Muži zde mají de facto jen jedno právo – navštívit v noci svou ženu. Odejít však musí ještě před svítáním. S podobnými návštěvami mladý muž může začít ve věku 13–14 let. O návštěvách vždy rozhoduje žena, která si rovněž může vybrat, kolik podobných partnerů bude mít, a střídat je dle libosti.
Co však může modernímu člověku připadat ještě divnější, je fakt, že v jazyce kmene nejsou slova „otec“ (ani táta) či „manžel“. Mají ale „strýce“ – vždy se však jedná o příbuzného z matčiny strany. Bratr matky totiž v rodině zastává mužskou funkci, stará se o dům a dokonce vychovává děti své sestry (případně svých sester), i když není jejich biologickým otcem. V této společnosti děti vždy náleží jen matce a její rodině. Otec a jeho příbuzní mají zkrátka smůlu.
O dědictví si muži mohou nechat jen zdát – veškerý majetek (movitý i nemovitý) se dědí výhradně po mateřské linii. V čele každé větší rodiny stojí dabu (mohli bychom to přeložit jako dáma nebo milostpaní), která rozhoduje o penězích, majetku a má hlavní slovo při řešení sporů.
Že to zní hrozně a v těchto podmínkách se nedá žít? Právě naopak! Mosuové neznají žárlivost (pro ni také v této kultuře nemají slovo) a místní děcka pak vychovává de facto celá komunita. Kmen Mosuo se považuje za jednu z nejklidnějších a nejharmoničtějších společností v celém regionu.
Kostarika: stvoření světa, kakao a síla žen
Bujné pralesy Kostariky skrývají mnoho tajemství – nejen přírodních, ale i kulturních. Obývá je mimo jiné indiánský kmen Bribri. Žijí v menších skupinkách a každé rodině vždy velí žena. Muži jsou tu odjakživa upozadění, což je pro Střední Ameriku (která historicky vždy byla výrazně patriarchální) dost netradiční jev.
Ve své víře mají totiž Bribriové zakotveno, že pouze ženy znají tajemství přípravy posvátného kakaového lektvaru, jenž se používá při všech významných rituálech – ať už jde o přivítání nového života, uzavírání manželství nebo iniciační obřady. Muži na tyto obřady mají vstup zakázán.
Antropologové a etnografové tvrdí, že kakao pro představitele kmene Bribri není jen pouhou rostlinou či nápojem, ale prakticky ztělesněním božské síly.
V čele náboženského systému Bribriů stojí nejvyšší bůh Sibö, který stvořil celý svět a všechno kolem. Stvořil také první ženu, a to ze semínek kakaa, a pak i muže – toho však z obyčejné hlíny. Tato legenda dokonale odráží celý společenský systém Bribriů, kdy ženy vládnou všemu a mají rozhodující slovo. I šamanem se zde může stát pouze žena – ty pak provádějí léčebné rituály, dohlížejí na nemocné a těhotné, ale také se starají o úrodu a dobytek.
A proto vás asi nepřekvapí, že půda i majetek se zde opět dědí výhradně po ženské linii. A muži? Těm nezbývá nic jiného než se s tím smířit. Pozoruhodné je, že Bribriové patří k několika málo původním etnikům Kostariky, kterým se i navzdory kolonizaci podařilo zachovat vlastní jazyk, kulturu a identitu.
Indonésie: matriarchát se vším všudy
Pokud hledáte matriarchát v největším měřítku, zamiřte na Západní Sumatru. Tam žije národ Minangkabau, čítající čtyři miliony lidí. To z něj dělá největší matriarchální společnost na světě. A co je fascinující – přestože vyznávají islám, tradičně spojovaný s patriarchátem, tady si dokázali uchovat matriarchální systém. Podařilo se jim zkrátka vytvořit si rovnováhu mezi náboženskými pravidly a prastarými tradicemi.
Matka je tu vždy hlavou rodiny, která rozhoduje úplně o všem. A co její synové? Až oslaví své desáté narozeniny, musí opustit rodný domov a přestěhovat se do takzvaného surau – což by se dalo do češtiny volněji přeložit jako „mužský dům“. Je to jediné místo, kde nevelí ženy. Vládnou tu stařešinové, kteří mladé muže zaučují do tajů náboženství, ale také lovu, tradic i řemesel. Znělo by to ideálně, hádejte ale, kdo vybírá muže na pozici stařešinů? Ano, opět ženy.
Příslušníci kmene Minangkabau si většinou staví velké domy zvané rumah gadang. Bydlí tu ženy se svými dětmi (dcery až do svatby a synové do deseti let), manželé je mohou přijít navštívit nebo s nimi strávit i několik dnů – o tom ale opět rozhoduje žena. V architektuře Minangkabau najdeme hodně symbolických prvků – například střecha se klene do tvaru buvolích rohů. To se váže na prastarou legendu, která vypráví o původu kmene Minangkabau.
I svatby zde vypadají úplně jinak, než by člověk čekal. Rozdíly jsou patrné už u námluv – my jsme zvyklí, že je to právě ženich (případně jeho rodiče), kdo vybírá nevěstu. Tady je to ale celé naruby – rodina nevěsty (samozřejmě hlavně její matka) vybírá ženicha a rozhoduje o všem okolo svatby. Nejvíc šokující je však, že oficiálně Minangkabauové vyznávají islám (i když si zachovávají prvky původní víry). A proto svatební obřad vede imám. A ano, ženy tu nosí šátky přes vlasy a dodržuji i jiná islámská pravidla. Přesto ale rozhodují o životě ve společnosti.
Po svatbě manžel občas navštěvuje svou ženu u ní doma, sám ale stále žije se svou původní rodinou. Společnost kmene Minangkabau je názorným příkladem toho, že propojení několika na první pohled neslučitelných tradic, světonázorů i náboženství není nemožné.
Papua-Nová Guinea: země jako zdroj ženské síly
S menší nadsázkou bychom mohli říct, že ženy z kmene Nagovisi v Papua-Nové Guineji by si zasloužily titul mistryně světa v matriarchátu. Podle místních tradic totiž společenské postavení pramení z vlastnictví půdy – a tu vlastní jenom a pouze ženy. Dědí ji po svých matkách a pilně ji celý svůj život obdělávají.
Antropologové ve svých výzkumech uvádějí, že dělba práce u Nagovisiů funguje zcela jinak, než jsme zvyklí – místní ženy se věnují zemědělství, kdežto muži tkají a pletou košíky. Tento společenský systém tu panuje už od pradávna a vznikl nejspíš kvůli specifičnosti místního terénu, ale také kvůli tomu, že Nagovisiové po dlouhá staletí žili samostatně a téměř nepřišli do kontaktu s okolním světem.
A co je na jejich kultuře nejzvláštnější? Pokud se nějakému muži poštěstí zapojit se do prací na poli po boku své ženy, ostatní mu nesmírně závidí. Jinak ženy tu neobdivují pro krásu, ale pro šikovnost v zemědělských pracích. Čím je na poli šikovnější, čím větší má úrodu – tím víc má nápadníků. Důvod? Sociální postavení místních mužů se odvíjí od postavení jejich ženy a jejích pozemků. A místní chlapi (na rozdíl od představitelů silného pohlaví v jiných kulturách) se nijak nestydí za to, že si vybírají silné, úspěšné a majetné ženy. Ale ruku na srdce – co jim asi tak zbývá?…
I když mnoho z těchto kultur a tradic nám na první pohled přijde nepochopitelných až zcestných, jsou zároveň důkazem toho, že pro nás nejběžnější patriarchální model nemusí být jediným možným způsobem fungování společnosti. Miliony lidí po celé Zemi po generace žijí v souladu s úplně jinými hodnotami a podle jiných pravidel. A jsou veskrze šťastní a spokojení.
Seznam použitých zdrojů:
