Článek
Ve 30.–50. letech se značná část sovětských gulagů stavěla buď na Sibiři, nebo v Kazachstánu. Zde se také nacházel Steplag (Stepní lágr, rusky Степлаг – Степной лагерь) neboli Zvláštní tábor č. 4. Svůj trest si tu odpykávali hlavně političtí vězni, kteří pracovali v dolech, kde se těžily měď a mangan, a dále na stavbách v nedalekém městě Džezkazgan (stavěly se tu cihlárny, pekárny, úpravny rud, obytné domy a další budovy). Část vězňů pak pracovala v uhelných dolech v Bajkonuru a Ekibastuzu (kazašsky Екібастұз – dříve Ekibastuzugol, město v Pavlodarském kraji na severovýchodě Kazachstánu u stejnojmenného jezera).
Stalinova smrt a její dopad na fungování gulagů
Zlom v každodenním chodu gulagů nastal krátce po Stalinově smrti, na přelomu května a června v roce 1954. Mnoho vězňů zaslechli zvěsti o amnestiích, které se hojně vydávaly po smrti Josifa Vissarionoviče, mnozí začali doufat ve zmírnění režimu místních táborů, jiní čekali na přezkoumání svých případů a těšili se, že se dostanou na svobodu.
Dalším důvodem pro povstání v kengirském oddělení Steplagu bylo to, že se tu hned vedle sebe nacházela mužská a ženská část tábora. Vězni (a to jak muži, tak i ženy) často usilovali o možnost schůzek, případně i soužití, což vedení tábora striktně zakazovalo. Během fungování Steplagu v Kengiru bylo zastřeleno několik desítek vězňů při pokusu prorazit do ženské části tábora.
Avšak i po Stalinově smrti a přes rozsáhlé amnestie zůstávaly podmínky v Kengiru velmi přísné. Je zvláštní, že jedním z hlavních důvodů zhoršení vztahů mezi vedením a dozorci na straně jedné a vězni na straně druhé byly právě změny v řízení sovětského táborového systému po smrti Josifa Vissarionoviče. Například důstojníkům táborové administrativy zrušili příplatky za vyšší hodnost, šuškalo se o možném snižování počtu táborů a tím pádem i počtu dozorců, což by pro mnohé z nich znamenalo nezaměstnanost. Mnohdy totiž měli jen základní vzdělání a neuměli nic jiného než hlídat trestance v táborech a věznicích. Není divu, že se strážní stavěli k vězňům stále nepřátelštěji a svou nespokojenost si vybíjeli právě na nich, protože ti byli zcela bezprávní.
V tehdejších táborech platilo pravidlo, že konvoj, který zastřelil jednotlivce nebo několik vězňů při pokusu o útěk, dostal pár dní dovolené a prémie. Tento systém jen podporoval rostoucí počet vražd vězňů. Někdy si strážní hledali jakoukoli záminku, aby mohli začít střílet. Ve Steplagu byly podobné vraždy téměř na denním pořádku, ale nakonec došlo k události, která se stala „poslední kapkou“ pro několik tisíc trestanců.
Osudný výstřel dozorce Kalimulina
15. května roku 1954 měl noční službu strážný Kalimulin. Během své hlídky si všiml skupiny vězňů, kteří se snažili dostat se z mužské části tábora do ženské, a tak zahájil střelbu. Výsledkem bylo čtrnáct mrtvých a třiatřicet zraněných (z toho dalších pět později zemřelo v místní podobě nemocnice). Do vězňů se tu střílelo pravidelně, nikdy to však nekončilo tak velkým počtem obětí. Výsledkem bylo, že tento incident vyvolal mezi zatčenými obrovskou vlnu nevole. Začaly nepokoje.
Hned následující den (16. května) muži zbořili plot oddělující mužskou a ženskou část tábora. Vzpoura vyvrcholila 18. května, kdy více než tři tisíce vězňů ráno odmítly nastoupit do práce. Kladli odpor a ve velkých skupinách napadali hlídkující. Dozorci byli nuceni utéct z obytných zón pro vězně a ukrýt se v administrativních budovách. Povstalci mezitím obsadili sklady s potravinami a oblečením, dílny a výrobny a také osvobodili dalších 252 odsouzenců, kteří byli zavřeni ve speciálním bloku pro trestance, co nedodržovali pravidla a řád tábora. K večeru už byl Kengir zcela ovládán vězni. Ti měli řadu požadavků včetně příjezdu vládní komise, dále trvali na důkladném vyšetření nejen střelby Kalimulina, ale i všech zneužití moci a zločinů ze strany vedení Steplagu.
Povstalci a nový řád Steplagu
Většina historiků se shoduje, že původním impulsem k povstání nebyly žádné velké politické plány, ale na první pohled „banální“ věc – takzvaná sexuální revoluce. Vězni zkratka chtěli spojit mužský a ženský blok, a tím narušili přísný řád každodenního života. Nikdo z nich nejspíš netušil, že tento čin odstartuje události, které povedou k dočasnému převzetí moci nad celým táborem.
19. května ihned zrána povstalci ustanovili nové vedení Kengiru – z vlastních řad zvolili kandidáty do oddělení bezpečnosti, vyšetřovací kanceláře a dokonce zřídili i vlastní vězení. Dokázali zprovoznit rádio a dynamo (zastaralá obdoba generátoru), které zásobovalo tábor elektřinou, protože oficiální vedení Steplagu stihlo odpojit proud.
Jakmile ředitel tábora podal hlášení o povstání, z Karagandy (krajské město nynějšího Kazachstánu) dorazili vojáci, ba co víc – kvůli jednání s povstalci přijel také zástupce náčelníka Gulagu ministerstva vnitra SSSR – generálporučík Viktor Bočkov a ministr vnitra Kazašské SSR – generálmajor Vladimir Gubin. Vyjednávání trvalo celý den, ale nakonec vězni slíbili, že ukončí nepokoje a vrátí se do práce. 21. května byl ve Steplagu obnoven pořádek – avšak jen dočasně.
Další povstání
25. května však místní trestanci opět odmítli jít do práce. Znovu požadovali změnu řádu – možnost bydlet spolu se svými rodinami (případně družkami) a právo volného pohybu mezi mužskou a ženskou částí tábora. Chtěli také snížení trestu za porušení řádu Steplagu a také zavedení povolenek k návštěvě nejbližšího města.
Tentokrát k vyjednávacímu stolu dorazil náměstek ministra vnitra SSSR generálmajor Sergej Jegorov a náčelník Hlavní správy táborů generálporučík Ivan Dolgich. Ten vyhověl části požadavků a odvolal několik lidí z vedení tábora, kteří byli zodpovědní za palbu do vězňů a neuvalili žádné postihy na střílející dozorce. Tentokrát jednání trvalo víc než měsíc.
Potlačení Kengirského „sexuálního“ povstání
Po měsíci vyjednávání, 20. června 1954, sovětské vedení rozhodlo, že jsou na trestance až moc hodní a že je na čase přestat se s nimi „mazlit“ a je potřeba povstání rázně ukončit. Hlavním důvodem bylo to, že kvůli stávce místních vězňů se pozastavila těžba rudy v Džezkazganu. Dále se vedení obávalo, že se o povstání začnou šířit zvěsti, což by mohlo vyvolat nepokoje v jiných gulazích. Takže rozkaz zněl jasně – obnovit pořádek a znovu nastolit pracovní řád za jakoukoli cenu.
24. června dorazily k táboru vojenské jednotky včetně pěti tanků T-34 z 1. divize vnitřních vojsk ministerstva vnitra SSSR. 26. června v půl čtvrté ráno do areálu tábora vjely tanky, útočné jednotky vyrazily s automaty a do obytných bloků vtrhli vojáci. Alexandr Solženicyn ve svém díle Souostroví Gulag pak celý útok popsal hodně dopodrobna s tím, že největší odpor kladl takzvaný třetí obytný blok, kde žili banderovci. Vězni se bránili, čím mohli – naostřenými pruty, improvizovaným kopím, dokonce i podomácku vyrobenými granáty. Podle oficiální verze tanky střílely pouze slepými náboji. To však nic nemění na tom, že najížděly do davu – povstalci pak čelili střelbě z automatů, byli drceni pásy tanků a útočili na ně i cvičení psi.
Hned následující den vězni z Kengiru byli hnáni do práce. Aktivní účastníky byli zatčení a mnohé byli posláni do jiných gulagů. Ze sedmi hlavních vůdců povstání dva byli odsouzeni k smrti a zastřeleni, ostatní dostali doživotí.
Cena za svobodu nebo alespoň za letmý lidský kontakt
Kengirské povstání ukázalo, že ani v nejhrůznějších podmínkách nelze úplně potlačit lidskou touhu po svobodě a lidském kontaktu. Začalo to jako spontánní vzpoura vyvolaná zoufalstvím a touhou být s rodinou a svými družkami (a ano, i „banální“ sexuální chtíč tu sehrál roli, bylo by pokrytectvím tvrdit, že to tak nebylo). Nakonec to však přerostlo v otevřenou výzvu celému sovětskému systému. A i přesto, že tato vzpoura byla pak brutálně potlačena, zůstala symbolem odporu proti bezpráví a krutému řádu.
Připomíná nám, že i tehdy, kdy se zdá být veškerá naděje ztracená, může vzniknout síla, která dokáže otřást zdánlivě neotřesitelným systémem.
Seznam použitých zdrojů:
Alexandr Solženicyn: Soustroví Gulag
