Utonul, či ho snědli kanibalové? Záhadná smrt Michaela Rockefellera, dědice slavného impéria

V roce 1961 otřásla Spojenými státy šokující zpráva, která se vcukuletu objevila na hlavních televizních kanálech i titulních stranách všech novin – mladý dědic rodu Rockefellerů, třiadvacetiletý absolvent Harvardu a syn newyorského guvernéra Nelsona Rockefellera, za záhadných okolností zahynul na Nové Guineji. Po dlouhá desetiletí média s jistotou tvrdila, že se utopil v horské řece. Dodnes přitom málokdo věří, že tomu skutečně tak bylo.

Tento příběh má příliš mnoho podivných okolností, příliš mnoho nejasností a příliš silnou pachuť něčeho temnějšího. Na jedné ze svých posledních fotografií se Michael usmívá mezi domorodci a působí šťastně. Možná až moc.

Michael Clark Rockefeller se narodil roku 1938 jako nejmladší syn newyorského guvernéra Nelsona Rockefellera. Patřil k dynastii, kterou založil legendární John D. Rockefeller, a která se stala synonymem pro bohatství. Od Michaela se očekávalo, že se jednou zapojí do řízení rodinného impéria.

Ten se však nikdy o ekonomiku a bankovnictví nestal, jeho zájmy byly úplně někde jinde. Fascinovalo ho primitivní umění, rituální předměty a kultura domorodých kmenů, o kterých většina lidí nikdy neslyšela. Sbíral masky, kopí, ozdoby i idoly a dokázal o nich mluvit celé hodiny. Peníze mu umožnily cestovat po světě, ale jeho ambice sahaly mnohem dál. Nechtěl být pouhým pozorovatelem – chtěl se stát součástí tohoto světa.

Výprava mezi kanibaly
Díky rodinnému jmění mohl Michael cestovat bez omezení, dlouhé měsíce trávil v Japonsku nebo Venezuele, postupně mu to ale přestalo stačit. Toužil navštívit místa, kam se běžní lidé nedostanou. Snil o zkušenostech, které nebudou jen turistické. Po dohodě s Nizozemským národním muzeem etnologie se rozhodl zorganizovat expedici na jihozápadní pobřeží Nové Guineje. Cílem bylo získat předměty každodenního i rituálního života kmene Asmatů. Tento kmen byl proslulý svými zručnými řezbáři, jejichž práce fascinovala světové sběratele i odborníky. Zároveň o nich ale kolovaly znepokojivé zvěsti. Říkalo se, že praktikují kanibalismus.

Většina Asmatů nikdy neviděla bělocha. Jejich svět byl uzavřený a cizinci pro ně byli něco mezi vetřelcem a duchem. Nikdy neopustili svůj ostrov, a tak věřili, že za oceánem žijí duchové – jako u většiny domorodých kmenů byla jejich realita prostoupena mytologií. Když se v jejich vesnici Ocjanepe objevila výprava vedená Rockefellerem, byl to pro ně šok. Nejen kulturní, ale vyloženě existenciální. Najednou tam stáli lidé, kteří nepatřili do jejich světa. A přesto chtěli zůstat.

Hlavy nepřátel jako trofej
Postupem času si Asmatové na přítomnost cizinců začali zvykat – Rockefeller a jeho tým dokumentovali život domorodců do nejmenších detailů a snažili se získat důvěru místních. Napětí a nedůvěra se ale vrátily ve chvíli, kdy je běloši požádali o rituální předměty.

Šlo o posvátné objekty, vyřezávané sloupy, masky nebo dokonce zdobené lidské lebky. Pro Asmaty to nebyly žádné suvenýry na rozdávání, ale součást jejich identity. Přesto Michaelova vytrvalost a osobní kouzlo nakonec zvítězily. Velká část sbírky putovala do New Yorku, kde je dodnes k vidění v Metropolitním muzeu.

Jenže antropologická fascinace měla i svou temnou stránku. Války na ostrově Asmatů nebyly ničím výjimečným, ke střetům mezi místní kmeny docházelo téměř neustále a vítězství měla jasná pravidla. Hlavy poražených se stávaly trofejemi a jejich těla byla rituálně konzumována. V některých oblastech existovaly i speciální rituály mezi muži, včetně sexuálních praktik či pití moči, které měly posilovat duchovní propojení.

Pro Michaela to byl šokující, ale zároveň fascinující svět. Neodsuzoval ho, snažil se mu porozumět či dokonce stát se jeho součástí. A možná právě to ho stálo život.

Oficiální verze: utonutí
Téměř ihned po návratu do Spojených států začal Michael plánovat další expedici. Navzdory varování místních, kteří ho při loučení od další cesty odrazovali. Podle některých svědectví mu dokonce jeden šaman řekl, že na jeho tváři vidí masku smrti. Michael však tato slova ignoroval. Ano, chtěl být součástí domorodých světů, byl to však vědec, a tak na duchy příliš nevěřil.

Dne 18. listopadu 1961 spolu se svým nizozemským kolegou, antropologem Reném Wassingem, a dvěma mladými průvodci vydali na cestu na improvizovaném člunu. Ten Michael získal od místních kmenů a následně na něj připevnil motor. Nešlo o žádné spolehlivé plavidlo, spíš o jednoduchý člun přizpůsobený místním podmínkám, který byl do značné míry odkázaný na štěstí i zkušenosti posádky.

Jejich trasa vedla přes ústí řeky – jedno z nejzrádnějších míst vůbec, kde se silný říční proud střetává s mořským přílivem a vytváří nevyzpytatelné vlny i nebezpečné víry. Motor brzy selhal a člun začal nabírat vodu. Oba průvodci skočili do vody a doplavali ke břehu. Rockefeller s Wassingem zůstali na člunu, protože nechtěli přijít o své věci a veškeré vybavení. Byla to jejich první chyba. Člun se postupně převrhl a oba muži se drželi jeho trupu, zatímco jejich věci mizely v proudu. Po čtyřiadvaceti hodinách driftování byli asi tři kilometry od břehu. Michael se rozhodl, že to zkusí. „Myslím, že to zvládnu,“ řekl, pustil se člunu a plaval ke břehu. Nikdo ho už nikdy neviděl.

A to byla jeho druhá a osudová chyba. Kdyby u člunu vydržel ještě jeden den, byl by zachráněn – Wassinga den na to našli členové pátrací akce. Po Michaelovi celé týdny pátraly lodě, letadla i vrtulníky. Pátrací akci financoval jeho otec a byla mimořádně rozsáhlá. Ale bez výsledku. Jako by se po něm slehla zem. Tedy spíše voda.

Zabili ho vlny, nebo domorodci?
Na začátku 21. století se k případu vrátil reportér National Geographic Karl Hoffman. Ve své knize Divoká sklizeň přišel s verzí, která mnohé šokovala. Podle něj se Michael neutopil, ale přece jen doplaval ke břehu, byl však zabit Asmaty. Tato teorie je postavená na svědectví nizozemských misionářů, kteří mezi domorodci dlouhodobě žili a rozuměli jejich jazyku. Ti tvrdili, že slyšeli příběhy o zabitém bělochovi.

Vyšetřovací tým, který se poté vydal do vesnic Asmatů, údajně získal i lebku, o níž místní tvrdili, že patřila Rockefellerovi. Přesto byl celý případ odložen a skončil v archivech. Možná proto, že pravda byla příliš nepohodlná. A děsivá. Nebo také proto, že nikdo nechtěl otevřít téma koloniální minulosti a násilí, které ji provázelo. A možná prostě proto, že důkazy nebyly dost silné.

Legenda o smrti bílého muže
Když Hoffman dorazil do vesnice Ocjanepe, všiml si zvláštní reakce místních. Jakmile ho spatřili, začali si mezi sebou něco rychle šeptat. Jeden z nich ho dokonce varoval, aby se na „toho Američana“ nikoho raději neptal. Později přiznali, že se bojí mluvit kvůli možným represím. Jejich strach byl opodstatněný – v roce 1957 došlo ke konfliktu mezi dvěma vesnicemi. Tento střet byl ale obzvlášť krvavý a vyžádal si mnoho obětí. A tak musely zasáhnout nizozemské úřady, které pak popravily několik vůdců kmenů.

Podle jedné z verzí Asmatové vnímali Michaelovu smrt za akt pomsty a obnovení rovnováhy v jejich světě – nikdy pro ně totiž nepřestal být vetřelcem. Když ho spatřili ve vodě, nejprve si mysleli, že jde o krokodýla. Pak poznali člověka. Rozhodování prý netrvalo dlouho. Hodili po něm kopí, zabili ho a jeho tělo rituálně zpracovali. Mozek snědli, kosti použili jako nástroje a zbraně a lebku uchovali jako rituální předmět – místní náčelník údajně měl u sebe lebku muže se skleněnými očima (Michael nosil brýle). Jeho krev vypili a o maso si podělili. V jejich očích to nebyla brutalita, ale spravedlnost.

Krátce poté ale vesnici zasáhla cholera, která si vyžádala životy stovek lidí. A tak Asmatové nabyli přesvědčení, že jde o trest za zabití bílého muže. Legenda tak získala další rozměr. Nebyl to jen příběh o smrti, ale i o vině a následcích.

A co když přežil?
Je tu ale ještě jedna teorie, která se však nikdy tak úplně nepotvrdila. Koncem 60. let se k Asmatům vydal novinář Milt Machlin, aby zjistil, co se skutečně stalo – příběh zmizelého miliardářova syna mnohým nedal spát. Během natáčení zachytil skupinu místních na kánoích. A světe div se – mezi domorodci byl zachycen vousatý běloch – měl na sobě pouze bederní roušku a tělo měl pomalované tradičními ornamenty. Záběry později objevil dokumentarista Fraser Heston v archivech Nové Anglie. Podle něj snímek vyvolává více otázek než odpovědí.

Asmatové si totiž vousy většinou nenechávají. Michael ale vousy měl. Navíc to byl zkušený kanoista. Podoba je prý nápadná. Jenže jistotu nemá nikdo. Pokud to nebyl Rockefeller, kdo tedy ten muž byl? A pokud ano, proč o sobě nedal vědět a žil v utajení? Zinscenoval snad vlastní smrt, aby mohl nadobro opustit civilizaci a žít si podle svého? Je možné, že u Asmatů našel něco, co hledal celý život. Realita se zřejmě nachází někde mezi vlnami a džunglí – a pravdu o skutečném konci Michaela Rockefellera se nejspíš nikdy nedozvíme.

Seznam použitých zdrojů:

Alegsa.com

Smithosoinan magazine

BBC

Wikipedia