Vztah na hraně vlastizrady: Německý lékař v gulagu zachránil život Židovce. Ta mu city opětovala

Zamilovat se do vězenkyně gulagu na Kolymě bylo pro něj, místního lékaře německého původu, přinejmenším nerozvážné – sám totiž balancoval na hraně zatčení. A pro ni opětovat lásku člověku, který ji mohl kdykoli poslat na smrt – bylo ještě větším bláznovstvím. Avšak navzdory osudu, režimu i místním bachařům v barácích gulagů si dva lidé dokázali vypěstovat skutečnou lásku.

Společný osud Evženie Ginzburgové a Antona Waltera patří mezi vzácné příběhy o lidskosti na půdě sovětského táborového systému. Nejedná se o jednoduché černobílé vyprávění, kde existují jen ti hodní (odsouzení vězni) a ti zlí (pracovníci gulagu). Není to ani pohádka o hrdinech, o útěku nebo o otevřeném vzdoru proti režimu. Spíš jde o komplikovaný, těžko uchopitelný vztah, kde se prolínají záchrana, pomoc, závislost, touha po lidskosti a blízkosti, ale také morální nejednoznačnost. V tom je ale právě síla onoho příběhu – nenabízí jednoduché odpovědi, ale nutí přemýšlet. Ukazuje, že i v extrémních podmínkách vznikají vztahy, které nejde snadno pojmenovat. A že lidské chování se pak často pohybuje v šedé zóně, nikoli na jasně vyznačené straně dobra či zla.

Stranická aktivistka a stalinské represe

Evženie Ginzburgová přišla na svět 7. prosince roku 1904 v Moskvě. O rok později se její rodina přestěhovala do Kazaně, kde Evženie vystudovala a pak také pracovala. Byla to vynikající novinářka, pedagožka, ale také oddaná stranická pracovnice.

To ji ale nezachránilo před stalinskými represemi. V roce 1937 byla obviněna podle článku 58 (body 8 a 11) za účast v trockistické teroristické organizaci k deseti letům odnětí svobody. Což znamenalo, že ji čekala cesta do gulagu. Doma jí zůstal manžel a dva synové, mladšímu bylo pouhých pět let. Po několika měsících byli zatčeni Solomon a Rebeka Ginzburgovi (jakožto rodiče „nepřítele lidu“) a pak i její manžel Pavel Aksjonov. Evženie skončila na Kolymě – jednom z nejhorších bloků celého souostroví táborů. Nebyl to jen pomyslný bod na mapě, bylo to místo, kde se systematicky lámaly lidské osudy.

Kolyma: místo, kde je přežití výjimkou

Vězni na Kolymě pracovali do úmoru, často v extrémních mrazech. Příděly jídla byly malé, lékařské péče se dostávalo jen zlomku vězňů.

Nemoci se šířily rychle a léčba byla spíš formální povinnost než skutečná pomoc – vedení zpravidla ignorovalo většinu stížností vězňů na jejich zdravotní stav, a tak lékaře často volali jen proto, aby konstatoval smrt. Léčit vězně bylo nákladné a neefektivní. Cesta do nemocničního bloku většinou znamenala konec – ne však pro Evženii. Pro ni to byl jakýsi začátek. Začátek zcela nového životního příběhu.

Lékař, který mohl rozhodovat o životě

Anton Walter byl velice rozporuplnou postavou. Byl německého původu, měl za sebou několik zatčení, pak se ale sám stal součástí represivního mechanismu, který ničil lidské životy. V gulagu zastával roli lékaře – jednu z mála pozic, které poskytovaly alespoň omezenou možnost ovlivňovat osudy ostatních. Táborový lékař oficiálně neměl příliš mnoho pravomocí, mohl však rozhodovat o tom, kdo se musí vrátit do služby, kdo potřebuje další léčbu nebo kdo má být dočasně uvolněn od té nejtěžší práce.

A zrovna na Kolymě to znamenalo víc než kdejaké administrativní rozhodnutí. Rozdíl mezi prací v dolech či v lesích během mrazů a službou ve zdravotnickém bloku byl zásadní – mohl rozhodnout o přežití nebo jisté smrti. Walter tedy nebyl všemocný, ale rozhodně nebyl bez vlivu. A právě tento omezený prostor k rozhodování se stal zásadním.

Pomoc, která nebyla vidět, ale rozhodovala

Jejich vztah nebyl jako z románu – nebyl to žádný blesk z čistého nebe či vášnivé vzplanutí. Bylo to spíše pomalé, opatrné sbližování dvou osamělých lidí v kulisách táborové každodennosti. Walter si Ginzburgové všiml nejprve jako pacientky, postupně ho však zaujala i jako velice sečtělá a chytrá žena.

Ginzburgová ho pak ve svých pamětech popisuje jako zdrženlivého a opatrného muže, který si však dokázal zachovat lidskost. Zpočátku se o ni staral jen jako doktor o svou pacientku – léčil ji, sledoval její zdravotní stav a snažil se zabránit jeho zhoršení. Až po chvíli si Evženie uvědomila, že je za tím něco víc – v nemocničním bloku zůstávala déle než většina pacientů a dostávala i lepší jídlo. Postupně byla jeho pomoc stále věcnější a konkrétnější – Walter přispěl k tomu, aby Evženie nebyla posílána do dolu či lesů, později byla dokonce přesunuta do lepšího bloku, kde bylo větší teplo.

Z jeho strany to sice nebylo žádné hrdinství, spíš „jen“ drobné úpravy v rámci systému. Ve skutečnosti však právě tyto „drobnosti“ zásadně zvyšovaly šance na přežití. Walter jí nedal svobodu (k čemuž ani neměl dostatečné pravomoci), ale poskytl jí léčbu, lepší práci a jídlo – což bylo v gulagu tou nejcennější komoditou.

Vztah na hraně závislosti

Postupem času začala Evženie jeho city opětovat, a tak mezi nimi vznikla citová vazba, kterou ale nemůžeme označit za běžný milostný příběh. Všechny vztahy vzniklé v gulazích byly poznamenány nerovností a závislostí. Nejde zkrátka ignorovat situaci, kdy jeden člověk má moc nad životem toho druhého.

A to nutí k zamyšlení – nad sebou, nad tím druhým, nad faktem, zda takové city jsou skutečné, nebo jsou jen výsledkem dané životní situace. Ginzburgová později ve svých pamětech Strmá cesta popisovala směs emocí, kterou prožívala – vděčnost, úctu, lidské teplo, ale i vědomí, že toto pouto by mimo táborový kontext pravděpodobně nikdy nevzniklo. Nebyla to láska dvou svobodných lidí, ale vztah formovaný extrémní situací. A přesto v něm bylo něco skutečného, co přesahovalo pouhou touhu přežít, což dokazuje i fakt, že po propuštění jejich příběh neskončil. Naopak – zůstali spolu a později se stali manželi a přestěhovali se do Lvova.

I přes veškerou Antonovu snahu bylo Evženino zdraví navždy poznamenáno pobytem v gulagu, a tak nemohli mít vlastní děti. Proto se rozhodli pro adopci – chtěli mít spolu plnohodnotnou rodinu. Adoptovali holčičku, která se jmenovala Antonína. A právě to je na jejich osudu nejvíc překvapující – valná většina vztahů vzniklých v táborech se po propuštění rozpadá. V tomto případě však jejich pouto přežilo i návrat do relativně normálního života. A to z něj činí výjimečný příběh.

Život mimo ostnatý drát

Po propuštění Evženie pracovala jako zdravotní sestra, později jako učitelka hudební výchovy v mateřské škole a poté učila na střední. V roce 1949 byla znovu zatčena. Tentokrát však měla větší „štěstí“ – ve vězení strávila pouhý měsíc. V roce 1953 jí hrozilo další zatčení a teprve smrt Stalina zastavila novou vlnu represí.

Roku 1954 byla plně rehabilitována, přesto jí ještě dalších deset let nebylo dovoleno žít ve velkých městech. Walter byl rehabilitován až v roce 1958 a o rok později zemřel. Do Moskvy se Evženie vrátila sama až v roce 1966.

Malé činy, které rozhodují o velkých věcech

Příběh Evženie Ginzburgové a Antona Waltera ukazuje, jak totalitní režim ovlivňuje a proměňuje lidské vztahy. Sovětské gulagy nebyly místem, kde by se běžně docházelo k romantickým vzplanutím. Avšak i v prostředí, kde panuje násilí a bezmoc, člověk občas zatouží po tom mít vedle sebe někoho blízkého. Příběh Evženie a Antona dokazuje, že i v takových podmínkách si člověk může zachovat kousek lidskosti a touhy pomáhat.

A tato pomoc nemusí mít podobu velkého hrdinského činu. Někdy jde o drobnosti přeřazení na snesitelnější práci, o něco lepší příděl jídla, včasnou léčbu nebo ochranu před nebezpečím. V běžném životě by takové věci působily bezvýznamně. V lágru však znamenaly rozdíl mezi životem a smrtí. Navíc se říká, že právě v extrémních podmínkách lidé většinou ukazují svou pravou tvář a odhalují své pravé já. A pokud dva lidé dokážou spolu přežít léta v gulagu, pak už je nic nezlomí.

Seznam použitých zdrojů:

The New York Times

Commentary.org

Gulag History

Magadan Library