Článek
Ahoj! Jmenuji se Borůvka a jsem nemocniční klaunka. Navštěvuju hlavně oddělení, kde se děti léčí dlouhodobě. Umím dělat zvířátka z balónků (dost obstojně), hraju na ukulele, housle a flétnu (dost mizerně) a taky hrozně ráda zpívám (ne tak ráda, jako spíš hrozně). Tento blog bych chtěla využít k tomu, abych se tak nějak „vypsala“ ze své práce a trochu ji přiblížila všem, kdo se o podobné věci zajímají.
„Bojím se!“
„Já taky. Budeme se bát spolu?“
„A ono to jde?“
„No, samozřejmě. Půjdeme teď do ošetřovny. Já si sednu na židli u dveří a budu se bát za tebe. A ty si sedneš dovnitř a budeš se bát tam. Spolu to není tak hrozné. Nějak to zvládneme.“
Adélka znovu vzlykne. Přemýšlí. Přitiskne k sobě plyšového (ne)tvora (tipuji, že původně to byl pes. Jenže už má svá léta a zažil spoustu lásky, a tak to člověk úplně hned nepozná).
„A opravdu se budeš taky bát? Slibuješ?“
„Slibuju.“
Přikývne. A bere mě za ruku.
Člověk nikdy neví, které dítě se stane tím „jeho“, které mu přiroste k srdci. Neví ani to, kdy to přijde. Prostě najednou jeho máma má vaše telefonní číslo a přidá vás mezi přátele na sociálních sítích. Začínají se na vás těšit o něco víc než ostatní děti, u dveří vás vítají mezi prvními. Ne na chodbě, ale už u schodů.
Strach se plíží nenápadně
Jenže pak se objeví strach. Plíží se nenápadně… A najednou má člověk hrůzu z SMSky, co dorazí mimo obvyklý čas (a pak jásá, když se jedná o dobré zprávy). S napětím sledujete, že ten váš kámoš začíná hůř chodit nebo míň mluvit… Nebo naopak vydechnete úlevou a cítíte nepopsatelné štěstí, když zazní to nejlepší slovíčko všech dob: remise.
A když ta noční SMSka přece jen přinese zlé zprávy, tak to znamená, že příště se se svým kamarádem uvidíte v hospici. A člověk se bojí už jen jedné věci – že to nestihne. Nebo že ráno dorazí další, ještě děsivější zpráva…
Naše dvě minuty
„Hele, doprovodím tě. Určitě se tady sama bojíš.“
Ten prcek se neptá. Prostě to konstatuje.
Pleskají pantoflema po nemocniční chodbě. Už je po večerce, světla jsou ztlumená.
Jsou to naše dvě minuty. Jen naše. Patří jen nám a nikomu jinému. Já jsem její klaunka a on – moje holčina.
Jdeme mlčky. Se vší dětskou nezištnou důvěrou vloží svou dlaň do té mé.
Dovede mě až ke schodům:
„Tak jo, tak pa! Uvidíme se zas za týden.“
Obejme mě, míří směrem ke svému pokoji, pak se otočí na mě:
„A teď zase ty doprovodíš mě do pokoje. Sama se bojím!“
Liška jedna mazaná! Myslím si, že ta malá hrdinka se dvěma culíky se v sedmi letech nebojí vůbec ničeho, natož temné chodby. Ale i to je naše tradice.
Chytnu ji za ruku. Zas cítím teplo té její malinké dlaně. Další dvě minuty, co patří jenom nám…
Když se děti klaunů (ne)bojí
„Jejda, oni jsou tady klauni… Tak to my nejdeme, Kubík se klaunů bojí…“
Do společné místnosti vejde nová maminka, kterou jsem ještě neviděla. My s dětmi hrajeme hru „Koho trefí sliz, z toho je slimák“. Barevný slizák létá všemi směry, děti nadšením výskají. Ty, co mají s sebou kapačku s infuzí, sedí na gauči, ale ukazují, kam sliz poletí příště.
Ilustrační foto
Kubu celý ten humbuk strašně zaujal. Sliz i můj červený nos. Maminka ale rezolutně prohlásila, že se klaunů bojí, a tak jen opatrně vykukuje zpoza její nohy.
Slizák zcela náhodou přistane vedle Kuby. Ten mi ho podá a tiše řekne:
„Vypadá trochu jako buřt.“
Sliz opatrně přebírám:
„Ne! Buřt ne! Že je aspoň s kečupem?“
Kuba už se na mě široce usmívá:
„Nene, s hořčicí.“
„No fůůůj!!“ odpovídám a ze všech sil ohrnuji červený nos.
Kuba něco zašeptá mámě do ucha. Maminka mi překvapeně řekne:
„Mohl by si sáhnout na váš nos? Prý se vás vůbec nebojí…“
Strach z bezmoci
Dřív jsem si myslela, že se ničeho nebojím. Nebojím se výšek, rychlosti, tmy, hadů, pavouků – zkrátka ničeho z celého toho dlouhého seznamu věcí, z čeho mají lidé většinou strach. Akorát z doktorů mám trochu strach, ale to se nepočítá.
A pak jsem zjistila, že se bojím toho, že nejsem dost dobrá. Bojím se, že někoho zklamu. Že budu někomu na obtíž. A hodně se bojím vlastní bezmoci.
A nejvíc, úplně nejvíc se bojím o ty, které miluju.
Strach je obrácená strana mince jménem láska. Cena, kterou za ni člověk musí dřív nebo později zaplatit.
A pokud je pro to, abych mohla někoho milovat a být milovaná, je třeba se bát… tak teda jo. Jsem připravená.
I když… raději bych ty pavouky.
Jak to všechno začalo nebo li předchozí díly o životě nemocniční klaunky:
