Hlavní obsah
Práce a vzdělání

Proč chtějí poslanci a senátoři privatizovat univerzitní přípravu učitelů?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Alena Hanzová - ZŠ Polešovice

Na vzdělávání demokraticky smýšlejících občanů by měl mít stát, který je členem EU, zájem. Proč tedy čeští zákonodárci chtějí učitelství vydat napospas zájmům soukromníků?

27. 1. 12:42

V návrhu novely zákona o učitelském studiu je díra jak trám. Hrozí, že prostředky na vzdělávání učitelů potečou mimo dohled státu a dlouhodobě podfinancované fakulty připravující učitele přijdou o schopné lidi. Zákonodárci by měli usilovat o opak.

Článek

2. února 2023 má být v Poslanecké sněmovně ČR předložena ke schválení dlouho diskutovaná novela zákona o pedagogických pracovnících. Většina odborníků se shoduje, že obsahuje spoustu dobrých a potřebných nápadů. Jsou v ní ale také návrhy, které mohou celý dobře míněný záměr poslat ke dnu jak Titanic. A to právě proto, že kru na trase z nějakého důvodu nikdo z navrhovatelů novely nechce ani předpokládat, natož vidět. Varovným hlasům odborné obce, Rady vysokých škol, ale například i předsedy Senátu ČR odpovědní členové školských výborů ve sněmovně a senátu už delší dobu odmítají naslouchat.

Není pochyb o tom, že na vysokoškolské vzdělávání učitelů v ČR putuje z rozpočtu méně peněz, než by bylo třeba. Proč tedy i mnozí jinak soudní a inteligentní zákonodárci plánují vyvádět další zdroje (finanční i lidské) ze státního školství do soukromého sektoru?

(Jde konkrétně o novelu zákona č. 563/2004 Sb., paragrafy § 9a (1), § 9a (6) a především části § 22.)

Největší bolest českého školství, nerovný přístup ke vzdělání, hrozící privatizace učitelské profese rozhodně nevyřeší, právě naopak. Hlavním problémem systému je podle odborníků hluboký rozdíl mezi regiony, kde propast v sociálním zázemí žáků znemožňuje rovný přístup ke vzdělání. Pokud se někdo z českých poslanců a senátorů domnívá, že situace se zlepší, když stát vpustí do systému soukromé investory, pak se dle mého názoru hluboce mýlí.

Proti těmto navrhovaným změnám (ale nikoli proti novele jako celku) se dnes staví v podstatě všechny instituce, které stát zřizuje a financuje k tomu, aby v ČR vzdělávaly učitele, včetně nejvyššího orgánu českého vysokého školství, Rady vysokých škol - a nově i Česká konference rektorů vysokých škol.

Zásadní nesouhlas s kritizovanými pasážemi, zejména s §22 o privatizaci učitelského vzdělávání, veřejně vyslovila i rektorka Univerzity Karlovy.

Je načase, aby představitelům českých univerzit začali zákonodárci z výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a podvýboru pro regionální školství a celoživotní učení naslouchat víc než zástupcům soukromých subjektů, kteří si z už tak malého koláče chtějí ukusovat, aniž by stát dokázal garantovat, že budou získané prostředky do systému smysluplně vracet.

Novela je v rozporu s plánem MŠMT na zkvalitnění přípravy učitelů

Přitom to celé nedává smysl. Zmíněné tři pasáže jsou totiž v přímém rozporu s tím, co Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v aktuální koncepci rozvoje vzdělávací soustavy plánuje pro období 2023-2027 a co si vytkla za cíl i halasně propagovaná Strategie 2030+. Totiž zvýšit tlak na celoživotní vzdělávání učitelů a na zlepšení vysokoškolské přípravy učitelů, aby se zabránilo propadu kvality učitelské profese. Zkrátka, aby ve školách neučili fachidioti, nýbrž odborníci, kteří ale zároveň vědí, jak na to. Tomu by pak mělo odpovídat i oprávněné zvyšování učitelských platů, podmíněné právě celoživotním sebevzděláváním. Na vysokých školách by pak mělo tlačit na zkvalitnění programů učitelské přípravy. K tomu se (navzdory fatálnímu podfinancování) minulý rok zavázaly asociace děkanů příslušných fakult. Je to rozhodně správná cesta.

Jak je tedy možné, že chystaná novela zákona o pedagogických pracovnících jde přesně opačným směrem? Její součástí je totiž návrh, aby pouze na základě rozhodnutí ředitele mohl na základní i střední škole učit všeobecně vzdělávací předměty každý, kdo absolvoval vysokou školu příbuzného oboru, aniž by se daný kandidát někdy zaobíral tím, jak učit mladé lidi. Vzhledem k tomuto rozporu by se především MŠMT mělo zasadit o to, aby se o problému hrozící deprofesionalizace českého školství otevřela veřejná diskuse, dokud je čas. Uspěchaným schválením novely včetně problematických paragrafů se školství rozhodně nepomůže.

Před školami přitom dnes stojí nemalé výzvy. Učitel má děti připravovat na svět plný profesí, které ještě neexistují, zatímco velké části dnes běžných zaměstnání hrozí zánik. (O budoucnosti vzdělávání více například ZDE). Jak dobře prokázal covidový lockdown, běžné účetnictví nebo programování lze algoritmizovat snadno. Ale porozumění lidskému světu se tak jednoduše digitalizovat a robotizovat nedá. Ten, kdo vyučuje, nemůže být jen odborník ve svém oboru, ale musí také ovládat způsoby, jak poznání a dovednosti předávat mladým lidem, současným dětem. Každý psycholog potvrdí, že to jsou dvě velmi odlišná hřiště.

MŠMT proto už delší dobu tlačí na vysoké školy připravující učitele (což jsou pedagogické, filozofické, přírodovědné, matematicko-fyzikální a tělovýchovné fakulty), aby kladly důraz na kvalitu „oborové didaktiky“. Tedy aby absolventi uměli svůj obor učit v souladu s tím, co se očekává od občana v digitalizovaném a robotizovaném světě 21. století.

Za poslední roky se na fakultách mnohé mění k lepšímu (více o tom níže). Ale jak mají podfinancované fakulty takové „pedagogické leadery“ adekvátně zaplatit, když už tak chabý rozpočet na vysoké školy připravující učitele začnou z vůle zákonodárců vysávat i soukromé subjekty?

Mají vzdělávání učitelů zajišťovat místo univerzit soukromníci?

Obavy totiž vzbuzuje i ta část novely, která otevírá možnost, aby učitelské vzdělávání mohly nově kromě vysokých škol zajišťovat soukromé vzdělávací agentury. O peníze, kterých se státu pro reformu vysokých škol dlouhodobě nedostává, by tak mohly nově žádat i soukromé firmy nabízející vzdělávání zaměstnanců v učitelských dovednostech. Nejde jen o to, že sebelepší obecné pedagogické dovednosti nikoho nenaučí, jak vyučovat obor.

Podstatné je, že není vůbec zřejmé, jak státní kontrolní orgány donutí soukromé instituce dodržovat státem požadované normy kvality, kterými se musejí ze zákona řídit vysoké školy. Nemluvě o tom, že takové soukromé podniky by těžko mohly být svázány podmínkou předkládat výstupy na vědecké úrovni, jak je to u každé vysoké školy běžné. Pokud by zjevně účelový přílepek v podobě §22 v novele zákona prošel, zákonodárci by vysokým školám zajistili velmi nerovnou konkurenci!

Namísto toho, aby konečně šly peníze do těžce podfinancované fakultní přípravy učitelů, hrozí, že velká část prostředků poteče mimo systém. Stát by měl usilovat o opak!

Zdánlivě na tom zřejmě odpovědní zákonodárci nevidí nic špatného, vždyť stát (který přitom z vůle voličů zastupují!) je přece notoricky „špatný hospodář“. Proč by schopní učitelé, kteří nyní vedou na „fakultních školách“ studenty učitelství na praxích za pár set korun, které na to mohou fakulty poskynout, neměli být svolní k tomu přijmout lepší ohodnocení za tato náročnou činnost od soukromníka? Jenže pak už nebudou mít čas ani energii na studenty z fakult. Jak je možné, že tento rozpor nikomu z navrhovatelů novely nevadí? Pokud zákonodárci umožní, aby podnikatelé nabídli schopným pedagogům z fakult a ze škol lepší výdělek a méně papírování, státem garantovaný vysokoškolský systém vzdělávání učitelů se brzy zhroutí.

Učitelství je přitom od roku 2016 tzv. regulovaná profese, podobně jako například lékařství. To znamená, že pro absolventy studia medicíny i učitelství stát garantuje jistou nepodkročitelnou úroveň. A jedině dokud má nad ní dohled, může také tlačit na její zkvalitnění.

Nikdo z MŠMT by ovšem za pár let nemohl soukromému investorovi vyčítat, že mu záměr nevyšel – a peníze z kapes daňových poplatníků vyletěly do luftu, místo aby směřovaly ke zkvalitnění státem zřizovaných, ale dlouhodobě podfinancovaných vysokých škol. Nemluvě o tom, že praxi studentů ve školách by pro soukromé subjekty beztak museli zajišťovat učitelé na státních školách.

Soukromý sektor by tedy pro naplnění cíle svého podnikání parazitoval na státu a neúměrně zatěžoval již tak přetížené učitele v praxi dalšími závazky. Na to zřejmě nikdo ze zákonodárců nepomyslel. Jak je to možné?

Zákonodárci i MŠMT by měli usilovat hlavně o to, aby se výsledky dosavadních příkladů dobré praxe, včetně těch, které se zrodily státnímu systému navzdory, prosadily do škol, základních, středních - i vysokých. Ale toho se nedá dosáhnout, pokud schválením novely zákona vystaví vzdělávání učitelů divoké privatizaci.

Je proto třeba znovu otevřít diskusi o tom, zda je opravdu potřeba, aby se prostředky určené na reformu vzdělávacího systému se souhlasem zákonodárců vyváděly mimo státní dohled. Jakmile se totiž systém přípravy učitelů jednou otevře soukromému podnikání, tuto Pandořinu skříňku už nikdo zavřít nedokáže. Ta změna bude nevratná.

Před deseti lety školství potřebovalo impuls z neziskového sektoru. Covid napáchal i změny k lepšímu

Současná podoba novely zákona o pedagogických pracovnících je důsledkem tlaku soukromých subjektů (zejm. vzdělávacích agentur a firem), které se zřejmě už před časem rozhodly, že na fakultách připravujících učitele je vše špatně a že jsou nereformovatelné. Je načase říci, že tenhle předsudek už neplatí. Nikdo nezpochybňuje, že před víc než deseti lety, kdy se zrodila iniciativa Edu-In, se o skutečných problémech českého školství mluvilo na veřejnosti málo – a že iniciativa Edu-In nemálo přispěla k zásadní proměně veřejné diskuse. Díky za to.

Nikdo také nepopírá, že nezisková organizace, která pomohla rozjet programy Učitel Naživo a Ředitel Naživo, vnesla do škol čerstvý vzduch, který potřebovaly jako příslovečné prase drbání. Fakulty připravující učitele z toho nevyjímaje.

Pokus o akreditaci programu Učitel naživo na pardubické pedagogické fakultě však neschválil Národní akreditační úřad, i když program nabízel systémovou cestu ke změně. Podporovali ho ostatně právě ti, kdož dnes varují před zákonem stvrzenou privatizací učitelského vzdělávání. Ale systémová změna se nemůže týkat jedné fakulty nebo jediné, jakkoli dobře definované iniciativy.

Naši zákonodárci, zejména členové školských výborů v poslanecké sněmovně i senátu, by si konečně měli začít všímat, že v českém státním školství se navzdory mnoha obtížím v posledních letech (paradoxně i díky covidu) mnohé začalo měnit k lepšímu.

Jak základní a střední, tak i vysoké školy po dvou letech covidu prošly proměnou, kterou – jak si mnozí povšimli – dvacet let předtím žádná vláda nedokázala prosadit. Nejen matematika a informatika, ale i chemie a v neposlední řadě třeba i dějepis přicházejí na fakultách s inovativními didaktickými přístupy, které odpovídají digitální éře. V revizi RVP se všechny obory shodují na nutnosti zohlednit jak digitální, tak mediální gramotnost. Poučení ředitelé škol dnes mnohem lépe vědí, co mají od učitelů požadovat, a studenti učitelství to poznávají i na fakultách. Biflování a otrocké opisování z powerpointových prezentací to není. A ta změna se šíří.

Je bohužel pravda, že v důsledku nepružného byrokratického systému se povolení ke změně na tzv. akreditací vysokých školách prosazují pomaleji, než by bylo záhodno. Hlavní potíž ale spočívá v tom, že kontrolní instituce (Národní akreditační úřad a Národní kontrolní úřad) při schvalování programů VŠ výuky kladou podmínky, které je v současné realitě stále obtížnější naplnit. Vysokoškolští učitelé, od kterých se kromě výuky očekává standardní vědecká publikační činnost, jsou zahlcováni podmínkami regulačních úřadů, které jsou v digitální éře mnohdy zcela absurdní. Nejde ale jenom o nekončící byrokracii spojenou s formuláři pro opakované schvalování nových studijních programů, ale o to, za jakou odbornou produkci mají být fakulty připravující učitele hodnoceny. Když dnes kupříkladu někdo vytváří obsah digitální výukové aplikace, nemůže to u NAÚ „vykázat“ jako výsledek odborné pedagogické expertízy, protože NAÚ takovou činnost neumí zapsat do kolonek jako „vědecký výstup“. Co jiného ale (i u humanitních oborů) dnes má být výsledkem aplikovaného výzkumu ve školství? Papírová publikace o „obecné pedagogice“ v digitální éře? Chyba zde zjevně není na straně vysokých škol…

Leckde proto chybí i schopní lidé. Za situace, kdy průměrný plat absolventa VŠ po nástupu do učitelské praxe je výrazně vyšší než honorář běžného vyučujícího na fakultách (především humanitních), je totiž univerzity nedokáží zaplatit. Tristní je situace právě u pedagogicko-psychologické přípravy.

Proč by ostatně nadaný absolvent VŠ měl chodit učit na fakultu za nástupní plat něco málo přes 25 tisíc s výhledem, že za náročný habilitační proces a docenturu dostane sotva o pár tisíc víc? Platí to i pro vystudované učitele se zkouškou z pedagogiky a psychologie. Dobrých personalistů schopných pracovat s dynamikou a motivací kolektivu je na trhu málo.

Stejně jako iniciátory projektu Učitel naživo proto nevyhořelé učitele na fakultách motivuje snad už jen to, co se naučili kdysi ve skautu či při jiné mimoškolní aktivitě podporující etický přístup ke světu. Pokud jim soukromníci nabídnou lepší podmínky pro vzdělávání učitelů v daném oboru, odejdou.

Je načase, aby je stát konečně podpořil. Pokud totiž stát schválením kritizované novely otevře dveře soukromému podnikání s učitelským řemeslem, brzy přijde právě o ty, kteří dnes dokáží ve státním školství posazovat změny z lepšímu.

Autor působí na katedře historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Přes dvacet let též učí na různých ZŠ a SŠ. Podílí se na revizi Rámcového vzdělávacího programu. Je předsedou Asociace pro didaktiku dějepisu z. s. (https://adidej.cz)

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz