Článek
Albánie dlouhou dobu představovala pro Řím značný strategický význam. Italské královské námořnictvo nesmírně lákala představa kontroly přístavu Vlorë a ostrovu Sazan, které umožňovaly snadný přístup do Vlorského zálivu pro případné vojenské operace na Balkáně. K propojování obou zemí postupně docházelo v době oslabování osmanské říše na konci 19. století, kdy Albánci našli zastání v Itálii a Rakousku-Uhersku, které podporovaly vznik samostatného státu. Během první světové války italská armáda preventivně obsadila jih Albánie, aby tak neučinila Vídeň. V důsledku odporu domácího obyvatelstva a vlastních domácích problémů se odsud italská armáda v roce 1920 stáhla do vlasti. Fašistické hnutí v čele s Benitem Mussolinim upíralo svůj zrak na Albánii po dvě desetiletí. Propagandisté v Římě hlásali o rasové spřízněnosti tamního obyvatelstva a Italů, zejména v protikladu ke slovanským Jugoslávcům. Balkánská země získala nezávislost v roce 1913 a po převratu v roce 1928 se stala monarchií, v jejímž čele stanul autoritářský král Zog I. Během jeho vlády Itálie postupně pronikala do albánské ekonomiky a nejvyšší politiky a po dohodě obou zemí ve velkém těžila její nerostné zdroje. Albánská národní banka dokonce sídlila v Římě. Na oplátku poskytovala Itálie Tiraně řadu půjček na chod státu a na výcviku albánské armády se podíleli italští důstojníci. Mussolini ve velkém určoval i albánskou zahraniční politiku a z malého království tak učinil svůj jakýsi protektorát.
První plány na vojenské obsazení Albánie vznikaly v roce 1938. Když 15. března 1939 nacistické Německo obsadilo zbytek českých zemí, Itálie stála diplomaticky za svým spojencem. Mussolini však byl hrubě nespokojen, že ho Hitler o svém kroku dopředu vůbec neinformoval a v soukromí si stěžoval: „Pokaždé, když Hitler zabere nějakou zemi, pošle mi oznámení.“ Ve snaze vyrovnat se svému stále mocnějšímu partnerovi tedy Duce rozhodl, že dojde k urychlenému připojení Albánie k Itálii. Navíc se blížilo narození prvního potomka krále Zoga, čímž mohla být založena trvalá vládnoucí dynastie. Italský panovník Viktor Emanuel III. tuto Mussoliniho ambici kritizoval, protože podle něj šlo o příliš velké riziko pro téměř zanedbatelný zisk. 25. března zaslal Řím Tiraně ultimátum s požadavkem, aby tamní vláda souhlasila s italskou okupací, čemuž Zog odmítl vyhovět. Před albánskou veřejností se tato záležitost tajila, ale postupně napříč společností narůstala nervozita a znepokojení. 5. dubna se králi narodil následník trůnu princ Leka, avšak tou dobou už v zemi probíhaly první demonstrace vymezující se vůči italské hrozbě. Ty zesílily poté, co 6. dubna přeletěla nad Tiranou, Durrës a Vlorë stovka italských letadel a shodila letáky vyzývající k podrobení. Lidé v ulicích vyzývali vládu k odporu, vydání zbraní a propuštění všech Albánců zadržovaných pro podezření z komunistického smýšlení. Albánská vláda, vědoma si své vlastní slabosti před mocným agresorem, se však neměla v úmyslu stavět na odpor. Ministr války Xhemal Aranitasi odmítl vyhlásit mobilizaci a 6. dubna v předvečer invaze raději opustil zemi a zamířil do Turecka. Útěk ze země zvolili rovněž ministr vnitra Musa Juka a řada vysokých důstojníků italského původu.
Albánský král Zog v roce 1939
Itálie pro útok vyčlenila až 50 tisíc mužů pod velením generála Alfreda Guzzoniho, podporovaných 400 letadly a desítkami plavidel v čele s bitevními loděmi Giulio Cesare a Conte di Cavour. 7. dubna v brzkých ranních hodinách zahájily invazní síly útok ve čtyřech skupinách a vylodily se ve Vlorë, Durrës, Shëngjin a Sarandë. Albánská královská armáda mohla bez mobilizace nasadit jen 15 tisíc vojáků bez významnější moderní výzbroje. Její páteř tvořilo na 25 dělostřeleckých baterií, osm postarších obrněných vozů, šest dělových a torpédových člunů a pouze dva provozuschopné průzkumné letouny. I přes absolutní nepoměr sil pronesl král Zog rozhlasový projev vyzývající k odporu proti nepříteli. Ovšem radiový přijímač tehdy v zemi vlastnil jen malý okruh obyvatelstva, a tak se výzva minula účinkem. Původně panovník zamýšlel opustit hlavní přístavy a metropoli bez boje a vést partyzánský boj v horách. Ovšem tento plán velmi rychle sabotovali italští agenti přítomní na pozicích vojenských instruktorů. Panovník tedy v první den invaze uprchl s manželkou Geraldine a čerstvě narozeným synem do sousedního Řecka. S sebou královská rodina odvezla i množství dopředu nashromážděných zlatých rezerv z centrální banky v Tiraně a Durrës. Když to vyšlo najevo, rozzuřený dav vtrhnul do královského sídla a vyplenil ho. Když král Zog opouštěl albánskou půdu, údajně pronesl: „Ach bože, bylo to tak krátké.“ Svou vlast již nikdy nespatřil a po krátkém pobytu v Řecku postupně vystřídal exil ve Francii, Velké Británii, USA, Egyptě, aby nakonec v roce 1961 zemřel opět ve Francii.
Albánské ozbrojené síly demoralizované vlastním pasivním vedením se zmohly jen na sporadický odpor kromě jednoho místa, a to v Durrës. Zde se měla vylodit část Italů, kteří neočekávali žádný odpor. V okolí přístavu se však shromáždilo na 500 Albánců z řad armády, četnictva a ozbrojených dobrovolníků vyzbrojených ručními zbraněmi, třemi kulomety Schwarzlose a jednou pobřežní dělostřeleckou baterií. V čele této síly stál velitel místního četnictva major Abaz Kupi. Italské přesile se podařilo zdolat obránce přístavu až ve třetí útočné vlně podporované palbou z válečných lodí. V pětihodinovém boji mělo padnout přes 50 Albánců. Počty italských ztrát se různí a pohybují se od 25 zabitých a 97 zraněných až po 400 mužů vyřazených z boje. 8. dubna italské jednotky vstoupily do Tirany, kde obsadily všechny vládní budovy. Zbytek země Italové okupovali v řádu několika dní. 12. dubna albánský parlament odhlasoval sesazení Zoga z trůnu a korunu nabídl italskému králi, který ji po pěti dnech na ceremoniále v Římě přijal. Obě země se spojily v personální unii. Ačkoli Mussolini líčil zisk nového území jako grandiózní úspěch, invazi doprovázely zmatky a špatné naplánování. Relativně klidný průběh celé akce umožnil slabý albánský odpor. Později Filippo Anfuso, asistent italského ministra zahraničí a Mussoliniho zetě hraběte Ciana poznamenal: „Kdyby Albánci měli dobře vyzbrojený hasičský sbor, mohli by nás zahnat na Jadran.“ Na podzim 1940 Italové využili jih Albánie jako nástupní prostor pro útok na Řecko, avšak stejně jako ostatní vojenská dobrodružství během druhé světové války, i toto skončilo naprostým debaklem. Anexe slabé Albánie tak pro Mussoliniho fašistický režim znamenala jeden z mála skutečných úspěchů jeho agresivní politiky.
Prameny:
HRADEČNÝ, Pavel, HLADKÝ, Ladislav, ŠÍSTEK, František. Dějiny Albánie
TEJCHMAN, Miroslav. Balkán ve 20. století
https://balkaninsight.com/2023/07/17/italy-still-views-albania-through-a-colonial-lens/
