Článek
Autorka v článku píše (a v následném, ve kterém reaguje na komentáře), že každý má možnost se svým životem pohnout, že každý má možnost stěhovat se za prací nebo studovat.
Autorka neuvádí svůj věk, ale mluví o sobě jako o mileniálce. Dle různých pramenů by mileniál měl být narozen od roku 1978 do 1999. Do čehož spadám také, ale ve svých 43 letech se za mileniála rozhodně nepovažuji. A možná také proto mám na věc odlišný názor.
Předně si musíme uvědomit, že ačkoliv máme téměř 34 let od sametové revoluce, i dnes to mají ženy při hledání zaměstnání těžší. Záměrně zmiňuji ženy, protože muži to prostě mají lehčí a mají větší výběr možností kam jít pracovat. Přece jen se i dnes v některých oborech na ženy kouká skrz prsty, i když mohou být šikovnější než muži. Možná tohle právě její generace změní.
Ale vraťme se k problému. Autorka vše posuzuje z jejího úhlu pohledu. Což je v pořádku, však většina článků a úvah na Seznam Médiu jsou subjektivní. Co je však špatně, podle mě, je to, že autorka nepřipouští žádný jiný názor ani diskuzi. Pokud někdo objektivně napíše, že takové možnosti nemá, považuje to pouze za výmluvy.
Takže to vezmeme popořadě:
1. Rodina
Zázemí v rodině musíte mít od malička. Pokud vás rodiče nebudou podporovat budou vás shazovat, snižovat vám sebevědomí a jinak psychicky týrat, nesete si to všechno s sebou do života. A bohužel tací rodiče nejsou ani dnes výjimkou.
2. Vzdělání
Každý má u nás právo na vzdělání, ovšem ne každý na něj dosáhne. Už jen z toho důvodu, že prostě a jednoduše na školu nemáte. Nemáte na učení vlohy, nejde vám, ale třeba jste manuálně zruční. Každý jsme jiný.
Pokud na školu máte, ještě nemáte vyhráno. Jestliže jste se narodili do chudších poměrů a ještě navíc třeba žijete někde mimo velká města na vesnici, vyžaduje vzdělání také velmi mnoho financí - dojíždění, strava, školné, ubytování apod. Opět to předpokládá zázemí v rodině, případně i širší rodině, která vás bude muset finančně podporovat, minimálně ze začátku.
3. Zaměstnání
Sama autorka přiznává, že dobrou práci nemohou sehnat ani vysokoškoláci, a co teprve středoškoláci nebo vyučení.
V článku se ale jedná hlavně o ty, co zaměstnaní jsou a neustále si na práci stěžují. Ano, mají možnost práci změnit, teoreticky. Prakticky to není tak jednoduché, jak si autorka představuje.
Jednoduché to má člověk, který je sám, bez rodiny, bez partnera nebo s partnerem, který je ochotný se s ním těch sto kilometrů odstěhovat. Abyste se mohli odstěhovat za prací, musíte mít zajištěné za prvé bydlení a za druhé samotnou práci. Pokud seženete práci, nemusí být tak jednoduché sehnat bydlení. Ne každému se chce bydlet na ubytovně s pochybnými existencemi, navíc pokud jste žena, tak si to nedokážu představit vůbec.
Řešením je pronájem. To však předpokládá, že máte nějaké peníze našetřeny (pokud pracujete za minimální mzdu - velmi těžké). Potřebujete peníze jednak na přestěhování, na kauci, na první dva tři nájmy, provizi realitce apod.
Dalším problémem je, pokud máte rodinu. Partner má nějakou práci tam kde žijete, možná i slušně placenou a nejspíš jí nebude chtít opouštět, aby začal někde jinde znova od začátku, zvlášť pokud má v zaměstnání již nějakou pozici vybudovanou. A co děti? Pokud se budete stěhovat, přijdou o kamarády a kamarádky, o školu nebo školku, na kterou jsou zvyklé. A seženete vůbec školku nebo školu v místě nového bydliště?
4. Sebevzdělávání
Říká se, že sebevzdělávat se může člověk v jakémkoliv věku. S tím souhlasím. Ovšem zase jsou tu nějaká ale. Dokážete si představit ženu, která je deset dvanáct hodin na nohou v práci, doma jí čeká další směna s dětmi, to samé má manžel nebo přítel. Kde vzít čas na to sebevzdělávání, když přijdete domů a večer „padnete za vlast“, jak se říká. Unavení a utahaní z práce, domácích povinností, problémů s dětmi ve škole, problémů v práci…
Učit se jazyky? Ne každý má na jazyky vlohy. Třeba já je nemám. I když bych se učil, a učil jsem se několik let, stejně budu pořád mluvit jak „hotentot“ a do hlavy mi jazyky nelezou.
V neposlední řadě musíme posuzovat člověka jako takového, zjednodušeně máte introverty a extroverty. Každému z nich vyhovuje jiný styl práce. Extrovert bude ve svém živlu mezi lidmi, středem pozornosti. Naopak introvert bude chtít nějaké samostatné místo a práci. Oba ji udělají perfektně, ale každý po svém a jinak. Každý se hodí na něco jiného. Někomu jde obchod, někdo je skvělý IT technik, jiný je výborný zedník nebo elektrikář.
Ovšem k tomu, aby se člověk mohl prosadit v konkurenci jiných, musí mít jednak už zmiňované zázemí v rodině, od malička, a jednak příležitost ukázat, co umí. V oblasti, kde je o práci nouze, o pořádnou práci, nemáte možnost většinou ukázat, co ve vás je. A když ano, je to pro vyvolené, známé, příbuzné (realita ze životních zkušeností) nebo pro ty, co dokáží podlézat a ponižovat se před šéfem.
Hodně jsem se rozepsal a určitě jsem neobsáhl všechny možné životní příklady a situace. Jen chci poukázat na to, že ne každý má od malička ušlapanou cestičku, a i když se celý život snaží, ta pravá příležitost mu vůbec nemusí přijít do cesty. Autorka by měla občas sestoupit z výšin svého ega, vylézt ze své sociální bubliny a otevřít oči. Svět není černobílý a co je jednoduché pro jednoho, může být z různých důvodů nepřekonatelné pro jiného…
