Martin (42): Žena mě opustila, děti mě nenávidí. Úklid je pro mě přednější než rodina

Jistě jste slyšeli rčení, že čistota je polovina života. Pro Martina toto přísloví nejenže platí, ale v jistém smyslu se stalo i jeho prokletím. Už od útlého věku ho totiž rodiče učili udržovat doma naprostou čistotu. Sobota byla vždy vyhrazena pro generální úklid, nikoli pro rodinné výlety. Jenže on chce uklízet každý den. Tak se podělil o svůj příběh, který mu doslova zničil život. Ale on si to neuvědomuje a vše, co se stalo, bere jako vysvobození od lidí, kteří neumí uklízet.

V důsledku všeho, co jsem vyrůstal s takovým důrazem na čistotu, jsem začal vnímat úklid jako přirozenou součást života. Nešlo jen o rutinní záležitost nebo povrchní činnost. Uklízení se pro mě stalo způsobem, jak dosáhnout duševního klidu a kontroly nad svým prostředím, což mi poskytuje pocit uvolnění a pokoje.

Když jsem ve třiceti letech pojal za ženu Andreu, považoval jsem svůj svatební den za nejšťastnější moment mého života. Vzpomínám, jak mé pečlivé hygienické zvyklosti udělaly dojem jak na Andreu, tak na mé příbuzné. Všechno šlo zpočátku hladce. Andrea také toužila po krásném a čistém domově. Zajistil jsem, že je náš dům dokonale uklizený, auto připravené, Andrea oblečená podle mého výběru, včetně spodního prádla, které jsem sám vypral a vyžehlil. Měl jsem vše pod kontrolou, přesně podle svých představ.

Jak jsem stárnul, moje posedlost udržováním domácího pořádku se stávala více intenzivnější. Moje děti, Oliver a Linda, byly pro mě nejcennějšími bytostmi. Byla to dvojčata a byl to dar z nebes. Jenže jak začaly být samostatnější, můj domov se proměnil v noční můru. Hračky všude po podlaze, špinavé oblečení, smradlavé pleny, a manželka, která byla zpocená a neupravená. Své ženě jsem nic z toho neměl za zlé, starala se o děti s láskou. Ale já jsem stále jen zběsile uklízel a nemohl jsem se na to dívat. Andrea to na mně ze začátku měla ráda, protože si myslela, jak jí pomáhám.

Můj silný důraz na čistotu postupně začal vyvolávat napětí v našem vztahu, které se s průběhem let jen prohlubovalo. Dětské knihy musely být uspořádané v dokonalých a rovných řadách, hračky uložené v malých boxech, oblečení pečlivě vyžehlené a složené ve skříni tak, aby ani o jeden milimetr nepřečnívalo na žádné straně. Chtěl jsem, aby byl pořádek úplně všude. Kdykoliv věci nebyly dle mých představ, přestal jsem se sebeovládat jsem a několikrát jsem se neudržel a byl na děti hrubý. Nechápal jsem, co je za problém, aby uklízeli tak, jak chci já.

Dnes jsem si moc dobře vědom, že moje extrémní zaměření na pořádek přetvořilo náš domov v místo, kde vládla atmosféra stresu a napětí. Trpělivost mé ženy přetekla a začala mě nesnášet. Snažil jsem se změnit, ale nebylo to snadné. Uvědomuji si, že jsem udělal mnoho chyb. Často jsem se zbytečně zlobil, a to jen proto, že jsem objevil na poličce trochu prachu.

Jednoho dne, po jednom náročném úklidovém víkendu, mi moje žen Andrea oznámila, že už nemůže žít s mužem, který dává přednost čistotě před vlastní rodinou. V té chvíli jsem to nedokázal pochopit. Myslel jsem si, že by měla být vděčná za to, jak se snažím udržet náš domov v perfektním stavu, ale ona si stěžovala na neustálé uklízení a naši potřebu mít vše čisté. Prostě jsem jí řekl, že je špína a neumí nic.

Manželka podala žádost o rozvod a děti dostala do své péče. Jenže já jsem si říkal, že ona se vrátí, protože nedokáže sama uklidit ani nádobí. Pořád jsem doma uklízel a čekal jsem, až se připlazí na kolenou a bude prosit. To se ale nestalo. Dokonce i naše děti ke mně přestaly chodit, a to jen proto, že jsem chtěl, aby každý víkend, co jsou u mě, začaly uklízet. Nechtěl jsem s nimi chodit na žádné výlety, prostě doma bude pořádek.

Nechápal jsem, proč mě všichni odsuzují a nikdo ke mně nechce chodit. Vždyť doma mám čisto a každý, kdo by přišel, by se měl jako v ráji. Nakonec jsem se rozhodl vyhledat pomoc odborníka – terapeuta, který mi pomohl objasnit, proč se má touha udržovat pořádek stala tak nepřiměřenou. Po nějaké době a po mnoha sezeních jsem došel k zásadnímu poznání.

Řekl mi, že trpím OCD neboli obsedantně kompulzivní poruchou. Musím s tím začít efektivně pracovat, ale musím se připravit také na to, že už se toho nikdy nezbavím. A jak jsem dopadl? Mám doma čisto, můžu jíst ze země, ale děti ke mně chodit nechtějí. Přišel jsem o vše, ale ve skutečnosti mi to nevadí. Mám pořádek a je mi skvěle.

Zdroje: vyprávění Martina, autorský text