Článek
S naivitou jsme v sobotu ráno zvedli kotvy, nasedli do našeho rodinného vozítka a vyrazili jsme směr nákupní centrum. Cíl byl jasný. Vyhnut se davům, nakoupit to nejnutnější a honem domů, kde na nás čekalo poslední dopékání našeho vánočního cukroví. Když jsme však krátce po deváté hodině dorazili před zmíněné obchodní centrum, nestačila jsem se divit. Parkoviště praskalo ve švech, všude plno lidí, ale to jsme ještě netušili, co nás čeká uvnitř. Tam do byla hotová apokalypsa. Potřebovala jsme v potravinách nakoupit jen to nejnutnější a zároveň jsem nákup slíbila i svým rodičům, aby nikam nemuseli jezdit. Kdybych viděla, kolik lidí tam bude, možná bych raději jela těsně před zavíračkou. Teď ale zpět k tématu, co se vlastně tak hrozného přihodilo.
Handrkování o kus masa
Neskutečný zážitek byl u pultu s masem, kde jsem potřebovala zajistit jídlo pro své rodiče Stoupla jsem si do fronty tak, abych nikoho nepředběhla a zároveň, abych měla přehled, co a kde mají. Nerada totiž zdržuji a ráda přijdu k pultu připravená. To jsem ale netušila, že dvě dámy předemnou udělají neskutečnou scénu o kus hovězího. Dáma číslo jedna si ho vzala rovné kilo, tudíž na dámu číslo dva zbylo možná půl kila, protože v obchodě ještě čekali na doplnění. Té se to ale nelíbilo a začala na celou frontu křičet, že i ona chce maso, a ať si dáma číslo jedna vezme o pár gramů méně. Prodavačky jen koukaly s otevřenými ústy a lidé ve frontě kroutili hlavou. Když se asi po deseti minutách dáma číslo dva uklidnila, prodavačka začala obsluhovat i dámu číslo dva. To byl ale zážitek. Nevěděla, co by si koupila a navíc neustále ukazovala na to, že si paní, která stála ve frontě před ní, koupila kilo masa. Poté kritizovala neumytý pult a vše, co ji přišlo zrovna na oči. Nu což, každý jsme nějaký a na každého vánoční atmosféra působí trochu jinak.
Předbíhání a hádky
Ano, i předbíhání a hádky patří k nakupování. A domnívám se, že v předvánočním čase jsou lidé mnohem více protivnější, podrážděnější a náladoví. Chápu, každý jsme nějaký a každý toho potřebujeme před nejkrásnějšími dny v roce stihnout co nejvíce. Ale to neznamená, že si to všichni budeme dělat nepříjemné a budeme na sebe zlí. Naopak, v tomto kouzelném období bychom si všichni měli vážit těch druhých, být na sebe hodní, usměvaví a především tolerantní. To si ale opět naivně myslím i já. Lidé naopak na sebe křičeli, záměrně do sebe najížděli nákupními vozíky a neustále se předbíhali. A tím nemyslím jen u pultu s masem nebo uzeninami, ale i na pokladnách. Upřímně lituji v tomto období především pokladní, které se stávají terčem nadávek a neustálého osočování, ačkoliv jsou to mnohdy studenti nebo senioři, kteří si jdou pouze přivydělat pár korun navíc. Právě paní pokladní, u které jsem dnes platila já, říkala, že se těší, až dnes skončí její služba. Bylo jí přibližně 70 let a očividně byla ráda za to, že může na chvíli jít mezi lidi.
Je to vážně nutné?
Když jsme dojeli domů, oddychla jsem si. Říkala jsem si, zda to všechno bylo nutné? Proč na sebe lidé musí být tak nepříjemní, proč si nemůžeme pomáhat a být trochu tolerantní? Každý kouká jen na sebe a nikdo nebere ohledy na druhé. Pak se ale nemůžeme divit, že se tak chovají všichni, protože když po někom něco budeme chtít, on nám nepomůže. A my se budeme ptát proč? Odpověď je jednoduchá a platí zde i známé pořekadlo - nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě. Proto na sebe buďme hodní, ohleduplní a zbytečně si neubližujme.
Zdroje: Autorský text a názor autorky
