Článek
Když se náš syn Tomáš narodil, všichni v rodině jsme byli nadšení. Byl to veselý a živý chlapec, který hned od malička ukazoval nekonečnou energii a zvědavost. Jeho neposednost, kterou jsme zpočátku brali jako projevy živosti, se začala velmi rychle měnit. A mě došlo, že je něco špatně. Po několika návštěvách odborníků jsme dostali jasné vysvětlení.
Tomáš má ADHD. Musela jsem se naučit, jak s takovým dítětem pracovat, pravidelně chodíme na různá psychologická vyšetření, syn potřebuje speciální péči a někdy to není jednoduché. Ale nikdy bych svoje dítě za nic na světě nevyměnila a doufám, že rodiče, kteří mají doma podobný problém, mě pochopí a možná i podpoří.
Syn má ADHD
Věděli jsme, že to nebude snadné, ale byli jsme připraveni čelit všemu, co tato porucha přináší. Ačkoliv jsem četla o potížích se začleňováním takových dětí do běžného systému, nikdy mě nenapadlo, že by náš syn mohl narazit na překážky už při vstupu do předškolního zařízení. Zkusila jsem nejen státní školku, ale především soukromou. Domnívala jsem se totiž, že na soukromé školce budou mít více pochopení a možností, jak s těmito dětmi pracovat. A to byla chyba, kterou jsem mohla udělat, nebo možná dokonce i velká naivita, kterou jsem ještě nikdy nezažila.
Do školky ho nevzali, prý by ostatní děti kazil
Při hledání školky jsme se setkali s velkým pochopením, a to přímo od některých pedagogů, kteří by měli být vůči takovým dětem otevření a především proškolení. Jedna ze školek, kam jsme Tomáše chtěli dát, nás jasně odmítla. Ředitelka nám narovinu řekla, že si nemohou dovolit začlenit dítě s ADHD, protože by kazilo ostatní děti. Nepochopila jsem, proč má takový postoj k dítěti, které za to nemůže a které potřebuje mít kolektiv. Přišlo mi to jako diskriminace, jako nespravedlnost a nevěděla jsem, co mám dělat. Bohužel to byla soukromá školka a ředitelka si mohla vybírat, jaké dítě přijme a které ne.
Tato zkušenost mě opravdu zasáhla a já začala přemýšlet, jak to bude dál. Náš syn, jehož jediným proviněním bylo to, že se narodil s určitou neurodiverzitou, byl vnímán jako někdo, kdo by mohl negativně ovlivnit své vrstevníky. Snad by je mohl i kazit, dozvěděla jsem se. Rozhodla jsem se tedy, že se nevzdám a budu bojovat. A ten boj se opravdu povedl. Nakonec jsme našli menší soukromou školku několik kilometrů od našeho rodného města, kde jsme se setkali s osobním přístupem. Navíc zde měli zkušenosti s ADHD a Tomáška přijali s otevřenou náručí.
Zdroje: autorský text a vyprávění Pavlíny
