Počátky Slovanů v Čechách a na Moravě III: Krok, Přemyslovci a vznik české vlády

Z Kosmovy ani Dalimilovy kroniky nevyplývá, že by Krok byl jedním z těch, kteří přišli do Čech s praotcem Čechem. Domněnka, že Krok patřil k BOHEMI, kteří vznikli jako etnikum na základě společně obývaného území ze staršího germánského osídlení a příchozích Slovanů, je přípustná. Jméno Krok je germánské a germánská jsou i jména dvou ze tří jeho dcer, Kazi a Tetky. V germánských jazycích, např. ve Skandinávii, se setkáváme se jmény Krok a Kazi jako mužskými. Jméno Tet, Tetta, Tethka, Tecta se jako mužské vyskytuje v Podunají ještě v 9.–12. stol.

Jména Krok, Kazi a Tetka mohou představovat svědectví ze staršího, raně středověkého osídlení Čech, kdy u nás ještě působily různojazyčné skupiny. Může jít o jména panovníků předpřemyslovské dynastie, která byla, ať právem, nebo fiktivně, zahrnuta do přemyslovského rodokmenu.

Jméno Krok je alamanského původu. Alamani byli jedním z germánských mocenských uskupení, která ve 3. stol. zabrala část území Římské říše na horním Rýně a Dunaji, ale pak žila s impériem v míru. Alamani utrpěli těžkou porážku od Franků v roce 496 a raději se stáhli, nejspíš podél Dunaje na východ. Kam až se dostali, nevíme, ale zde mohli přijít do styku s prvními středověkými obyvateli českých zemí a předat jim alespoň některé své poznatky a tradice. Jméno Krok se objevuje i v Polsku jako jméno zakladatele Krakova.

Jména Krok i Kazi se objevují v raně středověké Skandinávii. Jméno Krok ale od 8. stol. téměř chybí ve středním Podunají. Mezi alamanskou oblastí a Skandinávií leží české a polské země. Lze si představit, že prestižní jméno Krok mohl převzít některý z velmožů neslovanských obcí českých zemí (Doudlebů, Lemúzů) a postupné poslovanšťování Čech by jej pak vytěsnilo nejprve do krajů dnes polských a posléze až do Skandinávie.

Podle datování Václava Hájka z Libočan trvala Krokova dynastie 52 let, od roku 670 do nástupu Přemysla Oráče v roce 722. Po údajných 39 letech Krokovy vlády, který jistě při nástupu nebyl mladík, ale zralý muž, můžeme předpokládat, že i jeho syn Kazi byl při nástupu vlády už starší. Vláda jeho a Teta nemusela být dlouhá, zvlášť pokud by šlo o po sobě následující bratry. Libuši je již vzhledem ke 39 letům Krokovy vlády třeba považovat spíše za Krokovu vnučku než dceru. Jméno poslední příslušnice dynastie Libuše ukazuje na poslovanštění dynastie.

Příchod druhé vlny Slovanů z Podunají nebyl pokojný, ale vedl k bojům. Svědčí o tom změny v osídlení a některá hradiště. S nově příchozími se ale původní obyvatelé nakonec srovnali.

Petr Charvát uvažuje o novém uspořádání poměrů v Čechách do 9. stol., po rozpadu původních kmenů Charvátů, Doudlebů a Lemúzů na menší územní celky se jmény končícími na „-ané“, což vyjadřuje společný původ podle místa (viz Korutané). Některé jejich názvy uvádí popis území pražského biskupství při jeho založení v roce 973. Domnívám se, že situace, kdy bylo třeba uspořádat poměry na území Čech (Bohemie), nastala po příchodu druhé vlny Slovanů z Podunají.

Domnívám se, že k uspořádání poměrů, které se ukázalo trvalým, došlo už při ustanovení soudce Kroka. V zemi byli jak představitelé BOHEMI, snad totožní s Doudleby, jejichž jméno lze odvodit ze starogermánského teuthleute (deutschleute) ve významu „zbytek lidu“, tedy část, která se nevystěhovala do nových sídel a časem splynula s příchozími – to se teoreticky mohlo stát přímo v Čechách –, tak Charváti, ke kterým se v tradici hlásí i Češi, a další kmeny.

Petra Charváta k hypotéze o uspořádání poměrů v Čechách vede skutečnost naprosté hegemonie pánů Pražského hradu v českých dějinách a existence dvou objektů mimořádné důležitosti na Pražském hradě, které se zatím nepodařilo nalézt.

Těmito objekty jsou místo zvané u Kosmy Žiži, což ukazuje na místo vyprahlé, vypálené, možná žároviště, a knížecí stolec. Podle Kosmy bylo Žiži nejvýše položené místo na Pražském hradě a musíme ho hledat nejspíš v okolí skalního výchozu, který je dnes skrytý pod dlažbou třetího nádvoří v místech žulového obelisku. Na význam místa ukazuje umístění nejstarších kostelů na Pražském hradě, které jsou situovány v excentrických polohách, mimo střední část hradu. Nejstarší kostel Panny Marie je umístěn mimo hradby, ale výše po svahu, v poloze hierarchicky nadřazené situaci Žiže. Vratislavův kostel sv. Jiří je vystavěn dole po svahu, zřejmě na odlišné části skalního hřbetu. Teprve když bylo toto místo, předkřesťanská svatyně, obklíčeno z obou stran svatostánky křesťanského kultu, troufl si kníže sv. Václav umístit nový chrám, rotundu sv. Víta, do středu hradní plochy, do bezprostředního sousedství Žiže.

Dalším objektem, který se nepodařilo najít, je kamenný stolec „in medio castri Pragensis“, ve středu Hradu pražského, na který od nepaměti usedali synové Přemyslova rodu, aby přijali vládu nad zemí.

Umístění knížecího stolce bývá hledáno v prostoru mezi katedrálou sv. Víta a kostelem sv. Jiří. Narazil jsem na informaci, že knížecí stolec byl Karlem IV. umístěn do základů katedrály sv. Víta. Nevylučuji, že může být někde v základech presbytáře.

Jedním z důležitých atributů českého knížete byla jeho držba míru. Obyvatelstvo českých zemí platilo knížeti „daň z míru“ (tributus pacis) a posvátný „mír sv. Václava“ je již na nejstarších pečetích svěřován do knížecích rukou: „mír svatého Václava v ruce knížete nebo krále XY“.

Onen „mír“ je entitou velice podivuhodnou. Jeho pojmenování vzniklo ze jména indoíránského božstva Mithry, které se ve středoperské době vyslovovalo přibližně „mir“ (mihr), jak již bylo uvedeno. Mihr byl mimořádně významným božstvem, rozžíhajícím životodárné slunce, bdícím nad úrodností polí, udržujícím v chodu všechny procesy živého světa, ale též ztělesňujícím mír a společenský soulad a dodávajícím sílu bojovníkům za spravedlivou věc. Zprostředkovatelem íránských vlivů do Evropy mohla být Arménie a kavkazské kraje, odkud se vlivy mohly šířit do Černomoří a Podunají. Při blízkosti slovanské kultury jejím dávným íránským zdrojům nelze ovšem vůbec vyloučit, že celá konstrukce mohla vzejít z domácích zdrojů. Pojmenování „mir“ bylo obsaženo již v nejstarší slovanské slovní zásobě a není vyloučeno, že si je Slované na naše území přinesli již ze své pravlasti. Jak jsme již uvedli, v raném středověku je Mihr někdy božstvo, někdy smlouva či pakt, ale většinou slunce.

Při potřebě uspořádat poměry v Čechách (Bohemii) byl využit kult Mithry k vytvoření spojení mezi obyvateli české země bez ohledu na jejich původ a zároveň k ustanovení instituce zodpovědné za udržování a zachování poměrů přijatelných pro všechny, vnitřního řádu a míru.

Tradice zachycená Wiprechtem Grojčským v řeči k Vratislavovi II., která jako Vratislavova předka uvádí krále jménem Bougo, spadá jednoznačně do ideologie sásánovského panství nejen nad Íránem.

K tomu bylo použito obřadu rekonstruovaného na širší pramenné základně indoevropského světa. V okamžiku, kdy obec pověřila obětníky vykonáním obřadu vznesení svrchovanosti, vyhledali nejvyšší dostupné místo, svažující se od západu k východu a případně ještě i na sever. Tam vytyčili obřadní prostor skládající se ze dvou posvátných okrsků, malého na západě a velkého na východě. Na každém z okrsků stál obětní sloup. Obětníci pak vykonali oběť velkým bohům, mj. Mithrovi a Varunovi, v západním okrsku a poté vyslovili nárok na svrchovanost ve východním okrsku. Oba sloupy se tak staly pilíři světa, columnae mundi. Západní sloup v sobě sdružoval funkce svrchovanosti, vítězství v boji a plodnosti, východní sloup se stal hraničním a výchozím bodem geograficky neohraničeného prostoru podléhajícího svrchovanosti obětující obce a byl též sídlem božstev války.

V popsané konfiguraci obětního místa lze spatřovat jeden, východní, z původních pahorků Pražského hradu, kdežto u druhého, západního, by přítomnost ohně naznačoval jeho název „Žiži“. Vykonáním tohoto obřadu se jeho iniciátoři, mezi nimiž byli s největší pravděpodobností předkové nebo příslušníci rodu Přemyslovců, stali svrchovanými pány území v jádru české kotliny. Protože platnost obřadu neomezovalo žádné geografické omezení, stali se autoři myšlenky svrchovanými pány nad českým územím. Právě v tom spatřuje Petr Charvát důvod absolutně nesporné nadvlády Přemyslovců nad českým územím, kterou nikdo a nikdy nezpochybnil. Jeden ze dvou sloupů se stal zřejmě kamenným stolcem, na který usedala česká knížata při svém nastolení. Tyto stolce mají úzký vztah k božstvům svrchovanosti, tedy také k Mithrovi a zvlášť k jeho hypostazi Bhaga neboli Baga, patronu spravedlivého rozdělování statků mezi členy společnosti. A tak se vrací Bougo, záhadný předek Vratislava II. a Přemyslovců.

Slované si přinesli Mihra a mir již ze své původní domoviny. Pouze v Čechách se však mír, nikoli mír, ale dávný mir, stal atributem knížecí moci. V Polsku, Uhrách ani jiných slovanských krajích o ničem podobném neslyšíme. Skandinávskému „míru a dobrému roku“ schází univerzální rozměr „miru“, přítomný v písni „Hospodine, pomiluj ny“, kde mir značí jednak svět (Ty, Spase všěho mira) a v dalším textu pak mír, pokoj (daj nam všěm žizň a mir v zemi). To vede k domněnce, že jde skutečně o konstrukci vzešlou z domácího prostředí, které využilo obecně známého pojmu, aby vytvořilo mocenskou základnu nevázanou jen na určitý nositelský kolektiv, ale přístupnou všem, kdo se sklonili před majestátem božstva slunce a smlouvy.

V tom vidí Petr Charvát důvod, proč nikdo a nikdy nezpochybnil právo Přemyslovců na vládu nad celými Čechami. Má za to, že tato duchovní konstrukce, spjatá sponou tak křehkou, jako je mír, se nakonec ukázala jako nejtrvalejší ze všech doktrín, které držely český stát pohromadě.

Proč považuji úpravu poměrů v Čechách, která se ukázala jako trvalá, za pravděpodobnou již po příchodu druhé vlny slovanského osídlení? Uvolnění svazků Sámovy říše po jeho smrti, zvlášť v okrajových částech, kam zřejmě patřily i Čechy, pravděpodobně přineslo zmatky a boje. Země přitom byla z období nejen Sámovy říše, ale i z předchozí organizace BOHEMI nějak uspořádána jako celek.

Současně s uzavřením smlouvy o zřízení společného kultovního místa byla zřejmě určena osoba, spíše rod, který měl o kult pečovat s pravomocí kněžskou a soudcovskou. Z pověření, soudcovské moci Kroka, se zřejmě vyvinula moc kněžská a knížecí.

Nápadné je, že pro soudce Kroka je budováno nové sídlo – Vyšehrad – a pro Přemysla a jeho potomky rovněž nový hrad – Praha. Domnívám se, že jde v obou případech o kultovní místa. Není bez významu ani to, že se Přemysl Oráč stává manželem kněžny, kněžky?, z rodu, který byl dříve pověřen záležitostmi kultu a práva. Spojení obou funkcí, žrece a soudce, není žádnou zvláštností. Soudy se ještě dlouho do středověku spojovaly s ordály, kdy byla obtížně prokazatelná skutečnost zjišťována „božími soudy“, u kterých měl kněz, žrec, významnou úlohu.

Nelze tedy vyloučit, že nejen na Moravě, ale i v Čechách mohl existovat na přelomu 7. a 8. stol. dostatečně stabilní politický a mocenský útvar, který se mohl stát zajímavým partnerem pro vizigótskou říši v nynějším Španělsku.

Autor: Josef Pejřimovský

Charvát, P. (2007) Zrod českého státu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.

Charvát, P. (2022) Příběhy dávného času. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.

Třeštík, D. (2003) Mýty kmene Čechů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.