Počátky Slovanů v Čechách a na Moravě II: Sámo a první slovanská říše

Nejméně od roku 568 ovlivňují a mnohdy i určují dění ve střední Evropě i na Balkáně Avaři. Hned okolo roku 568 vidíme, že mezi Avary a Slovany existoval vzájemný vztah, jak o tom svědčí již zmíněná žádost langobardského krále chánovi Avarů, aby mu poslal na pomoc Slovany, kteří se dobře vyznají v dobývání měst.

Bylo by chybou považovat vztah Avarů ke Slovanům za pouhou nadvládu a tyranii; tento vztah byl komplexní. Některé slovanské kmeny žily v avarské porobě, jiné uzavřely s Avary spojenectví. Časem došlo ke vzniku společné avarsko-slovanské kultury a genetickému smísení obou etnik; Avaři také výrazně napomohli rozšíření Slovanů do jižní a možná i střední Evropy – bez vojensky zdatných Avarů schopných prosadit se vůči Frankům a Byzanci by slovanská kolonizace těchto území byla obtížná. Tato kolonizace probíhala tak, že Avaři a Slované podnikli společné tažení proti Byzanci a zlikvidovali domácí obyvatelstvo. Avaři se následně s kořistí vrátili do uherské nížiny, zatímco Slované se na dobytém území usadili.

Avarská říše byla spojencem sásánovského Íránu, tj. Persie, ve válkách s římskou, resp. byzantskou říší. V roce 626 provedli Avaři společně se Slovany a Peršany útok na Konstantinopol. Obléhání skončilo neúspěšně, když byzantské loďstvo porazilo loďstvo slovanské a avarsko-slovanská armáda se s perskou nedokázala přes Bosporskou úžinu spojit. Avarský chán ale potrestal slovanské vojsko, zaútočil na něj. Pravděpodobně toto byl hlavní (nebo poslední) impuls k rozkolu mezi Slovany a Avary. Avaři se následně stáhli zpět do Panonie, přičemž většinu Balkánu ovládly slovanské kmeny, které ani Avaři, ani Byzantská říše nedokázali ovládat.

Domnívám se, že k povstání Slovanů, resp. potomků avarských otců a slovanských matek, které líčí Fredegarova kronika, došlo po porážce u Konstantinopole a rozkolu mezi Avary a Slovany.

Mezi Slovany přišel někdy po roce 620 (snad 623/624) obchodovat francký kupec Sámo. Sámo se připojil k povstání, zřejmě i se svou družinou. Obchodní karavany byly tehdy běžně doprovázeny ozbrojeným doprovodem. Sámo pomohl Slovanům porazit Avary a jeho účast byla natolik účinná, že ho Slované zvolili za svého krále. V roce 630 byli nějací frančtí kupci přepadeni a oloupeni Slovany. Král Dagobert poslal k Sámovi posla jménem Sicharius a žádal, jak bylo obvyklé, náhradu za utrpěné škody. Sámo sice zpočátku byl ochoten předložit záležitost soudu a neprotestoval ani proti tomu, že Sicharius označil Dagoberta za svrchovaného pána Sáma i jeho země (uzavřeli snad předtím BOHEMI s Franky nějakou dohodu?), ale prohlásil, že s ním chce žít v přátelství. Sicharius si počínal nediplomaticky, řekl Sámovi těžkou urážku, když jej jako pohana označil za psa. Sámo na to odpověděl, že Slované jsou sice psi, ale mají ostré zuby.

V následujícím roce 631 zahájil Dagobert tažení proti Sámovi. Získal za spojence langobardského krále a alamanského vévodu Crodoberta, jejichž vojska vyrazila společně s Dagobertovými. Oba spojenci dosáhli zřejmě úspěchu a vrátili se domů s kořistí. Ale Dagobertovo vojsko bylo u Vogastisburku po třídenních bojích poraženo a Sámo tak svou nezávislost uhájil.

Centrum Sámovy říše je kladeno na jižní Moravu, jihozápadní Slovensko a do Dolních Rakous. Říše však zřejmě zahrnovala i Čechy, což lze vyvozovat z toho, že po bitvě u Vogastisburku se k Sámově říši připojil srbský kníže Dervan, vládnoucí mezi řekami Labem a Sálou.

Sámo vládl Slovanům dle Fredegara 35 let a s 12 ženami zplodil 22 synů a 15 dcer; zemřel okolo roku 660/662, pokud jeho vláda započala po roce 626, tj. po rozkolu mezi Avary a Slovany po neúspěchu u Konstantinopole.

Dříve se předpokládalo, že se Sámova říše po jeho smrti rozpadla, ale současní badatelé, zejména Michal Lutovský a Naďa Profantová, s tím nesouhlasí. „Běžně tradovaná představa, že se po Sámově smrti a 35 letech vlády svého zakladatele Sámova říše rozpadla, nemá oporu v pramenech. … Při sledování archeologických informací je nápadné, že alespoň do období blízkého Sámově smrti, ne-li dříve, se datuje rozvoj mikulčického hradu. Ani žádné z dalších hradišť (Uherské Hradiště s přilehlým Starým Městem, Olomouc, Brno-Líšeň) nezaniká. Naopak, většina z nich se na přelomu sedmého a osmého století dále rozvíjí a během 8. stol. se jejich síť zahušťuje. Chybí tedy jakýkoli doklad o násilné destrukci některého z hradišť, jak bychom v případě mocenského pádu oprávněně očekávali.“

V souladu s archeologickou situací Tomáš Pešina z Čechorodu v díle Mars Moravicus z roku 1678 uvádí Sáma jako moravského vládce a uvádí i jeho následovníky: v letech 680–700 Sámova syna Moravoda, od kterého země dostala své jméno. Jde však spíš než o jméno o označení vládce Moravy, příp. Moravanů. Nástupcem Moravodovým měl být jeho syn Suathos či Suatben (lze přeložit/číst jako Svatoš), syn Moravodův v letech 720–760. Jeho jméno je podle některých historiků íránského původu a ve slovanském prostředí se změnilo na Svatoš, později Svjatopolk, Svatopluk. Že skutečně mohlo jít o íránský, resp. perský vliv, ukazují archeologické nálezy jezdeckých ostruh s háčky na hradišti Valy u Mikulčic, které byly používány íránskými jezdci a od nichž je nesporně převzala slovanská elita. Lubomír E. Havlík k tomu dodává: „Nové archeologické výzkumy ukázaly, že po úpadku ústředí Sámova svazu, které se předpokládá mezi dolní Moravou a Dunajem (zčásti na území Dolních Rakous), došlo mezi koncem 7. a polovinou 8. stol. k přesunu části mužské populace či bojovnické vrstvy na severozápad. Silná skupina těchto bojovníků se usadila ve středním Pomoraví… V symbióze Slovanů, kteří se již usadili v povodí Moravy a Dyje, a příchozích bojovníků, kteří sice hovořili slovanským jazykem, ale přinášeli i nové prvky materiální kultury, se utvářel moravský státní útvar.“

Další údaje Tomáše Pešiny z Čechorodu o moravských panovnících spadají do doby po umučení sv. Orosie (pokud k němu došlo počátkem 8. stol.), ale jsou zajímavé právě z hlediska vlivu íránského, resp. perského. Nástupcem Svatošovým má být v letech 760–796 Samoslav, zpočátku spojenec Avarů, který v roce 767 vpadl do Čech, ale po porážce Avarů v roce 791 spojenec Karla Velikého. Mezi roky 796–811 vládl na Moravě kníže s výrazně íránským jménem Hormidor, což silně připomíná jméno několika králů sásánovské perské dynastie – Hormizd. Údajně vyznával směs původních slovanských kultů a zoroastrického náboženství. Jeho synem byl kníže Moymar neboli Mojmír. Ani toto jméno není některými badateli považováno za slovanské, ale spíše za jméno íránského původu, které by se dalo přeložit jako „Můj Pán“ nebo „Jsem svým pánem“.

Vazba Moravy, ale, jak dále uvidíme, i Čech na starou Persii a její náboženství zdánlivě překvapuje. Pravděpodobně také souvisí s porážkou avarsko-slovanských a perských vojsk u Konstantinopole v roce 626. V Persii následovala krize, kdy se během let 628–633 vystřídalo 10 panovníků (někteří jen lokálního významu). Od roku 634, kdy dochází k jisté konsolidaci situace, začíná tlak již islámského arabského chalífátu, v roce 642 je bitvou u Nahávandu perská říše fakticky zničena. Odpor sice ještě pokračuje do roku 651, kdy padla poslední provincie na východě, Chorasán, do arabských rukou. Přesun části perské elity ani vojska mimo hranice Perské říše, příp. i ke spojeneckým Avarům a Slovanům, nelze vyloučit.

Z hlediska možnosti datovat cestu a smrt sv. Orosie na začátek 8. stol. můžeme říct, že podle archeologických pramenů i pozdního pramene písemného (Mars Moravicus) existoval na počátku 8. stol. na Moravě politický útvar, který byl dost stabilní a mohl být jako případný přítel či spojenec zajímavý pro vizigótskou říši v dnešním Španělsku. Nevíme ale, jak se tento útvar nazýval a zda na něj bylo možné počátkem 8. stol. vztahovat název Čechy (Bohemia). Pokusíme se zhodnotit situaci v zemi české.

Na přelomu 6. a 7. stol. je keramika pražského typu vystřídána keramikou podunajského typu. Tato keramika nemohla vzniknout přirozeným vývojem z pražského typu. Podle Jiřího Zemana šlo o další vlnu slovanského osídlení, která přišla z Podunají, z Panonie (dnešní Maďarsko západně od Dunaje).

Noví osadníci přišli zřejmě jako organizovaná skupina pod jednotným vedením. Skládala se z příslušníků více slovanských etnik. Do nich patřili i Čechové, jejichž jméno odolává pokusům o výklad a patří do stejné starobylé vrstvy slovanských kmenových jmen jako jména Charváté/Chorvaté a Srbové, která jsou pravděpodobně íránského původu, a Doudlebi, pravděpodobně germánského původu.

Česká pověst mluví o příchodu Čecha z Chorvátska, chorvatské pověsti o příchodu Chorvatů z Bílého Chorvatska, které ztotožňují s Čechami. Pravděpodobným společným východiskem byla Panonie, odkud se rozešli na sever i jih.

Na příchod z Panonie mohou ukazovat i perské, resp. íránské vlivy. Ve středočeských Kolíně a Mělníku byly nalezeny předměty s íránskými motivy, které lze spojovat s kultem boha Mithry. Mithra byl původně íránským bohem smlouvy, světla a práva, jehož kult se později rozšířil v římské říši. Jeho jméno mělo v íránském prostředí také podobu Mihr.

Václav Hájek z Libočan datuje příchod praotce Čecha do roku 644 a uvádí, že spravoval lid 17 let. Další údaj Václava Hájka, smrt praotce Čecha v roce 661, koresponduje se smrtí vládce Sáma. Ale pokud bychom brali do úvahy spis Pavla Stránského ze Zápské Stránky O státě českém, jehož data nejsou závislá na Hájkovi z Libočan, že Čech spravoval zemi 27 let, došli bychom k datu 634 jako roku jeho příchodu do Čech. To by ještě lépe sedělo do kontextu událostí v avarském chanátu, kde v letech 630–635 proběhla občanská válka mezi Avary a Bulhary (Kutrigury a Onogury). Avařisice uhájili kaganský titul, nicméně Bulhaři žijící ve stepích severně od Černého moře získali nezávislost na avarské říši.

Můžeme dokonce uvažovat, že praotec Čech (ať jde o osobní jméno nebo označení vůdce) přišel do Čech po Sámově vítězství u Vogastisburku a byl Sámovým místodržícím nebo emisarem v Čechách. Po Čechově smrti následuje devět let zmatků a bezvládí, což je po Sámově smrti pravděpodobné. V roce 670 je nastolen soudce Krok, muž v zemi usedlý a držitel hradu.

Autor: Josef Pejřimovský

Bauer, J. (2015) Krásná a bezbožná tajemství našich dějin. Řitka: ČAS.

Charvát, P. (2007) Zrod českého státu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.

Charvát, P. (2022) Příběhy dávného času. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.

Hájek z Libočan, V. (bez data) Kronika česká.

Pešina z Čechorodu, T. (1678) Mars Moravicus.

Stránský ze Zápské Stránky, P. (1913) O státě českém. 2. vyd. Praha: Levná osvětová knihovna.

Třeštík, D. (2003) Mýty kmene Čechů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Wikipedie (bez data) „Avaři“. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. Dostupné z: cs.wikipedia.org/wiki/Avaři.

Wikipedie (bez data) „Sásánovci“. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. Dostupné z: cs.wikipedia.org/wiki/Sásánovci.