Počátky Slovanů v Čechách a na Moravě: Osídlení českých zemí

Studie vznikla na základě španělské legendy o sv. Orosii, princezně z Čech (Bohemie), která byla zasnoubená králi z území nynějšího Španělska a umučená za maurského vpádu v roce 714. Legenda ale není jednoznačná, je možný i výklad, že k události došlo v 9. stol. Autor se proto pokusil posoudit možnost, jestli se příběh mohl odehrát počátkem 8. stol. nebo v 80. letech stol. Tak vznikl text, který se zabývá počátkem slovanských dějin Čech a Moravy.

Na první pohled se zdá z hlediska českých dějin počátek 8. stol. jako nemožný a chybný. Vzhledem ke stáří tradice o mučení sv. Orosie/Dobroslavy v roce 714 jde o pokus prověřit možnost, že by počátkem 8. stol. existoval v Čechách, příp. na Moravě politicko-mocenský útvar, se kterým by vizigótské království na území Španělska mohlo mít zájem navázat styky.

Důvod k navázání spojeneckých svazků se střední Evropou není problém najít. Francká říše ohrožovala severní hranice vizigótského království v Pyrenejích a jeho část severně od Pyrenejí (Toulouské království, později hrabství) již počátkem 6. stol. připojila k Francké říši.

O poměrech v českých zemích nemáme písemné zprávy, ale v českých zemích již žili Slované a měli, alespoň v letech 626–661, svůj významný politicko-mocenský útvar, Sámovu říši. Musíme proto zhodnotit všechny dostupné a možné údaje o českých zemích, než se budeme moci vyjádřit, jestli sv. Orosia/Dobroslava mohla být dcerou českého vládce, který žil počátkem 8. stol.

Zdá se, že klíčovým obdobím pro osídlení našich zemí Slovany je polovina 6. stol. Ještě okolo roku 530 sídlili, přinejmenším na Moravě, germánští Langobardi, kteří se alespoň částečně přesunují v roce 546 do Panonie (k Blatenskému jezeru), kde dostávají sídla od byzantského císaře.

Nelze vyloučit, že toto přesídlení bylo vyvoláno bojem o langobardský trůn. Král Vacho nechal zavraždit svého strýce Tata i jeho syna Rusiulfa. Tatův vnuk Hildiges uprchl ke Slovanům a pokoušel se s jejich pomocí získat langobardský trůn. Lze uvažovat o tom, že to byl tlak Hildigesových Langobardů a Slovanů, který vedl k opuštění Moravy Langobardy a usídlení Slovanů. V roce 548 se Hildiges vydal v čele vojska 6000 Langobardů a Slovanů na pomoc ostrogótskému (italskému) králi Totilovi. Dorazil do Benátska, kde porazil byzantské vojsko a vrátil se se svými Langobardy a Slovany zpět za Dunaj. Už možnost návratu ukazuje, že mocenský útvar, ze kterého vyšel, byl stabilní.

Nebyl to jediný boj Hildigese proti Vachovu nástupci Audoinovi, který se stal králem po smrti Vachova syna, kterého pravděpodobně zabil. Většinu bojů vedl s pomocí Gepidů, sídlících v Potisí, a východiskem výprav bylo Sirmium při soutoku Dunaje a Tisy. Výprava z roku 548 ale nebyla ve spojení s Gepidy a i její směr přes Rakousy do Benátska je možný už proto, že není žádná zpráva, že by výprava prošla byzantským územím Dalmácie a západního Illyrika. (Hildiges později od Slovanů odešel, vstoupil se svými již jen 600 Langobardy do služeb byzantského císaře a byl zákeřně zabit během jednání o míru mezi Gepidy a Langobardy v roce 552.)

Mocenské poměry v sousedství českých zemí se v 6. stol. měnily. V roce 537 odevzdali Ostrogóti svrchovanost nad územím severně od Alp vládcům Franků. Bavoři se poprvé připomínají v textu gótského historika Jordanese k roku 551. Latinské jméno Baiuvarii se také občas píše Baiuvari, pravděpodobně znamená „lidé z Čech“ (Bohemia). Předpokládá se, že název Bohemia je spojen s keltskými Bóji, národem, který oblast opustil před římskou dobou a vystřídali ho Germáni, Markomani. Bavoři (lidé ze země Baia) vznikli smíšením původního obyvatelstva s Markomany a opustili území dnešního Česka v první polovině 6. stol. Prvním historicky doloženým vládcem Bavorska byl vévoda Garibald I., manžel langobardské princezny, ustanovený do funkce Chlotarem (Lotarem) I., franckým králem. Pod jeho vládou se národ Bavorů konstituoval jako samostatná etnická jednotka v rámci merovejské (francké) říše.

Bavoři již na konci 6. stol. bojují se Slovany a ve 20. a 30. letech 7. stol. uvádí Fredegarova kronika franckého kupce Sáma jako krále Slovanů. Je tedy zřejmé, že k masovému vystřídání obyvatelstva v českých zemích muselo dojít někdy po roce 540, nejspíše před rokem 600.

Informací o Slovanech ve střední Evropě nemáme mnoho. O jejich kultuře a společenské organizaci máme v kronice Paula Diakona zprávu, že si langobardští velitelé v Itálii vyžádali od avarského chána při obléhání měst slovanské posily, protože Slované se dobře vyznají v dobývání měst. Avarský chán posily poslal. Jde o velmi významnou informaci. Obléhání měst a ztékání jejich hradeb je jednou z nejnáročnějších vojenských operací. Klade vysoké nároky nejen na organizační pružnost velení, kvalifikaci bojových sil a taktické nadání důstojníků, ale vyžaduje také vysoký stupeň bojové morálky vojsk, vystavených jedné z nejvražednějších forem bojového střetu. Právě účast na podobných podnicích dokládá bezpečně naprostou slučitelnost slovanských elit a jejich bojových družin i s jejich zásobovacími orgány s prostředím elit doby pozdní antiky a raného středověku. Slovanské velitele a držitele moci vidíme ve stejné úloze, jakou zastávaly vůdčí osobnosti germánské Evropy. Strategii a taktiku svého společenského působení řídily slovanské elity stejným hodnotovým žebříčkem jako veřejnou moc vykonávající elity kteréhokoli jiného původu. Krátce řečeno, alespoň v naší oblasti srostly slovanské elity s prostředím raně středověké středovýchodní Evropy a zapustily v něm kořeny.

Mezi těmi, kteří spolu s Langobardy odešli z Panonie do Itálie, jsou uvedeni BOHEMI. Jejich jméno je zřejmě odvozeno od jména Čech – Bohemia. Je tím doloženo, že již před rokem 568 bydleli u nás vznešení a urození obyvatelé, kteří zvolili své jméno podle dávného pojmenování českých zemí. Jméno bylo v různých tvarech (Beheimare, Boiohemum) používáno cca 500 let a objevuje se i ve staroslověnštině, v jedné z ruských recenzí 1. staroslověnské legendy svatováclavské ve formě „v zemli boemště“, příp. „voemště“. Zdá se tak, že bylo přijato i slovanským obyvatelstvem. Jak k tomu mohlo dojít, ukazují příklady z nedalekého sousedství, z Korutan a Bavorska, ale nalezneme ji i v ruské kronice Nestorově.

Jménem BOHEMI se mohla nazývat elita řídící české země nebo jejich část v době 5.–6. stol. Její etnický obsah mohl být natolik různorodý, že její příslušníci mohli zvolit jako identifikační znak vědomě pojmenování podle antického názvu českých zemí (nebo Čech?) Boiohaemum, BOHEMI. Za takových okolností by příchozí slovansky hovořící obyvatelstvo zcela přirozeně přijalo jednotku složenou z BOHEMI jako organizační rámec svého působení v nové vlasti. Elity slovanských příchozích by zcela přirozeně vplynuly mezi elitu původních BOHEMI a postupně, zcela nenásilně, vahou demograficky příznivější situace (vyššího počtu příslušníků, vyšší porodnosti) by se skupina BOHEMI zcela poslovanštila.

Takový případ vytvoření etnika známe od korutanských Slovanů. Při příchodu do tamějších oblastí zastihli jak usedlé románské, tak i nově přibyvší germánsky, např. (východo)gótsky hovořící obyvatelstvo. V tomto prostředí se konstituovali jako vedoucí organizační složka nového územního útvaru, pro který zvolili pozdně antický, resp. latinský název tamního kraje – Caranta a podle něj se nazvali Carantani (latinsky, dnes Korutanci).

Slovanský název nové národnosti byl vytvořen z krajového názvu Caranta patrně slovanskou koncovkou -ané, označující kolektivy spjaté skutečností společného místa pobytu. Případ BOHEMI by mohl být ustanovením „národnosti“ Korutanců přímo analogický. Podobným způsobem popisuje moderní bádání i vznik našich jižních sousedů, Bavorů.

Čtenáře, zvyklého na jiný obraz Slovanů jako mírumilovných zemědělců, mohou předchozí řádky překvapit. Ale Petr Charvát opírá svá tvrzení o dobové prameny, že Slované nebyli při svém příchodu např. na Balkán žádnými mírumilovnými osadníky, ale dobře organizovanými vojenskými útvary, které plenily, zabíjely a dobývaly města, jak svědčí dobové, zejména byzantské prameny. Dokonce se zdá, že nájezdy Slovanů byly mnohem ničivější než nájezdy germánské. Při tomto obrazu pak nepřekvapí, že se organizační struktura slovanských kmenů od germánských a dalších v podstatě nelišila. Soužití, spolupráce a splynutí tak byly možné.

Teprve v těchto souvislostech lze uvažovat o tradicích příchodu Slovanů do českých zemí.

V podstatě jsou tři tradice o usídlení Slovanů v Čechách, další můžeme najít na Moravě.

Nejstarší ze zaznamenaných českých tradic pochází od mnicha Kristiána z 10. stol. Podle něj Češi, usídlení pod samým Arkturem, byli postiženi morem a obrátili se k panně věštkyni o radu. Poradila jim, aby založili město, založili Prahu, zvolili si za knížete moudrého muže jménem Přemysl a oženili ho s onou věštkyní pannou.

Tato tradice je velice blízká tradici langobardské, podle které byla zakladatelkou Langobardů pramáti, velebná kněžna Gambara a její dva synové, kteří se stanou zakladateli dvou odnoží lidu Winnilů. Jméno Přemysl, stejně jako jména Nezamysl a Křesomysl z pozdějšího Kosmova seznamu Přemyslovců, mají navíc obdobu ve jménech langobardské královské tradice, kdy po králi Laimichovi následují jména Leth-hug, Gilda-hug, Goda-hug, jejichž druhý člen -hugu má stejný význam jako české -mysl ve jménech Přemyslovců. Zdá se, jakoby langobardská stopa v českých dějinách byla dost výrazná.

Ve 12. stol. byla kronikářem Kosmou zaznamenána další tradice o příchodu praotce Čecha, hoře Řípu, soudci Krokovi a jeho dcerách. Právě Krok si zaslouží mimořádnou pozornost. Ve skutečnosti není žádný důvod k jeho zařazení do rodokmenu, tři dotyčné dcery mohl klidně zplodit praotec Čech. Musel tedy Krok zaujímat v české pověsti místo nepominutelné a nebylo jej možné vypustit.

Historický Krok – Crocus byl panovníkem Alamanů na sklonku 3. a poč. 4. stol. po Kr. Jako důstojník římské armády se jako velitel palácové stráže v roce 306 zasloužil o prohlášení Konstantina Velikého, který v roce 313 zrovnoprávnil křesťanství v římské říši, císařem. Tento historický okamžik ale Kosmovi pravděpodobně znám nebyl, nebo se (pravděpodobněji) jedná o jeho, zřejmě pozdějšího jmenovce. K osobě Kroka a jeho rodu se ještě vrátíme.

Pokud česká pověst vznikla na dvoře nejmenovaného vladaře BOHEMI na průsečíku tradic domácích, langobardských a alamanských, je třeba ji datovat do 6. nebo 7. stol., kdy lze předpokládat kontakty mezi BOHEMI a elitami těchto národů.

Třetí přemyslovskou tradicí, téměř neznámou, je tradice, zaznamenaná v Análech pegavských. Autorem výroku je Wiprecht Grojčský, manžel Judity, dcery českého krále Vratislava I. „Vzpomínám kteréhosi z tvých předků, řečeného Bougo, … Tomu náleželo panství i jméno králů, a svou říši rozšířil až k hranicím Seringů (Čínou), zaskvěv se slávou a významem nad jinými vladaři mocnými.“ Na prvý pohled to zní zvláštně, ale zapadá to do vladařské tradice sásánovského Íránu. Tamní mudrcové pokládali původní svět za državu vládců Íránu. Bájný král Feridún ji měl rozdělit mezi tři syny, kterým měl připadnout západ, tj. Řím, Írán a Turkestán s Čínou. Podle íránského pojetí sám Feridún stanovil hierarchii postavení svých synů, mezi nimiž mělo vedoucí postavení patřit Érázovi, pánu Íránu. Bougo, velkokrál, jehož říše hraničila s kraji Seringů, tj. Čínou, spadá v jedno s vládcem, nejušlechtilejším, dědicem Íránu. Představu o svrchovaném postavení vladaře Íránu sdílely i elity prvního tureckého kaganátu.

Překvapující tradice, spojující Přemyslovce s vládci Íránu vybízí k úvaze o jejich původu ze Stadic nebo STADICŮ. Stadice jsou obec v Čechách, vesnice v údolí řeky Bíliny v okrese Ústí nad Labem. Ale tzv. Bavorský geograf, autor z 9. stol. uvádí v „Descriptio civitatum et regionum adiacentium Daniuvio“, mezi národy severně od Dunaje národ STADICI s 516 hrady, tedy největším počtem hradů ze všech uváděných „národů“.

Zároveň nelze STADICE lokalizovat, možná jde o vzpomínku na bývalý, v době sepsání bavorského geografa již neexistující politický útvar. Možnou úvahu o možnosti původu Přemyslovců z etnika STADICI, ani spojení STADICI s íránskou tradicí nelze jednoduše odmítnout, ani dokázat.

Moravská tradice zaznamenaná Tomášem Pešinou z Čechorodu, bohužel až v 17. stol. podle ústního podání se váže až k období Sámovy říše a době po ní následující. Považuji tedy za lepší věnovat se nejdříve avarsko-slovanským vztahům a Sámově říši a pak se zabývat předvelkomoravskými dějinami Moravy.

Je možné říci, že moravská tradice je blízká tradice v Análech pegavských.

Autor: Josef Pejřimovský

Charvát, P. (2007) Zrod českého státu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.

Charvát, P. (2022) Příběhy dávného času. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.

Ludvíkovský, J. (2012) Kristiánova legenda. Praha: Vyšehrad.

Nestorův letopis ruský (1954). Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.

Pejřimovský, J. (2025) Svatá Orosia/Dobroslava, prvomučenice z Čech. Praha: Společnost pro obnovu Mariánského sloupu a Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského, s. 21–46.

Třeštík, D. (2008) Počátky Přemyslovců. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Břeclavský deník (2013) „Království Langobardů sahalo až na Břeclavsko“. Břeclavský deník [online]. Dostupné z: breclavsky.denik.cz/zpravy_region/kralovstvi-langobardu-sahalo-az-na-breclavsko-20130129.html.

Wikipedie (bez data) „Vacho“. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. Dostupné z: cs.wikipedia.org/wiki/Wacho.

Wikipedie (bez data) „Vizigótská říše“. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. Dostupné z: cs.wikipedia.org/wiki/Vizigótská_říše.