Článek
Jak jednoduše odejít z represivního režimu?
Líbilo se poválečným generacím 41 let komunismu? A proč z něj prostě neodešli, když se jim tedy tento režim nezamlouval? Každému, kdo se pokusil utéct, hrozilo, že ho zastřelí na hranicích, nebo v tom horším případě on i celá jeho rodina skončí v komunistickém lágru. V komunistických lágrech, o kterých existuje mnoho dokumentů, je dopodrobna popsáno, jak vykonavatelé vůle diktatury kontrolovali a trestali i za to, že jste byli příbuzní s disidenty.
Nechce se ti to číst? Tak si to poslechni: Jak jednoduše odejít z totalitního vztahu? (youtube.com)
Jak „jednoduché“ je utéct z lágru, víme. Ale už nevíme, že žena, která žije s tyranem, je ve stejné situaci. Dokázali by diskutéři pod mými články opravdu odporovat někomu, kdo jim nebo jejich dětem opírá Kalašnikov o čelní kost? Zdá se vám toto přirovnání moc brutální? Věřte mi, že není. Tohle je bohužel každodenní realita 25-30 % žen v populaci. Ve velkém hltáme všechny dokumenty o druhé světové válce a komunistických vyslýchacích praktikách. Z oblíbených akčních filmů a všech možných dokumentů z druhé světové války také dobře víme, že neexistuje jen jeden typ týrání vyslýchaného.
Násilí si nevybírá oběť, ale násilník
Dušek si může tvrdit, co chce (bohužel), ale stejně jako si nikdo nevybere dobrovolně rakovinu, tak si nevyberete jako oběť, zda se vám násilník rozhodne zlomit kosti nebo duši. Lidé se často snaží oddělit se od hrozivých nebo traumatických situací. Ale překvapivě, i přes prokázané hrůzy holokaustu, jsme schopni s jeho oběťmi soucítit spíše než se ženami, co se staly oběťmi domácího násilí. Je to pro nás jaksi reálnější a dokážeme se s tím lépe ztotožnit než se ženou, kterou partner za roky týrání nezlomil jen fyzicky, ale i psychicky. Je bolest obětí holokaustu pro společnost přijatelnější než ženská bolest rukou partnera? Je ironií, že lidé, kteří bagatelizují domácí násilí, by tvrdě odsoudili jakékoli zlehčování hrůz, které byly páchané během holokaustu.
Lidé raději obviňují oběti, než aby si připustili, že by se něco podobného mohlo stát i jim. Je to pro ně jednoduché, ale zároveň hluboce nespravedlivé. Tento příklad nám ukazuje, jak selektivní dokáže být soucit.
Kdo je tady ten blázen?
Taky sama nejsem výjimkou. Pravidelné lustrace všech možných komunikačních kanálů byly na denním pořádku. Problém jsem měla i tehdy, když jsem cestou z práce jen pozdravila spolužáka, a nějaký jeho dobrý kamarád mu to ihned napsal. Jak si říct o pomoc, když partner na každém kroku kontroluje veškeré vaše interakce s okolím? A dlouhé roky tvrdí celému okolí, že to VY jste ten blázen. „Měl takovej způsob, jak kontroloval, že mám zapnutý mobil,“ vypráví jedna vězenkyně z cyklu dokumentů České milování. „Odeslal mi SMSku a když jsem zapnula mobil a píplo mu, že je doručená, hned jsem ho měla za zadkem.“
Plody lásky – oběti, nebo zbraně?
Násilníci často využívají děti k tomu, aby si udrželi moc nad svými oběťmi. Nejprve oběti citově vydírají slovy: „Když odejdeš, zničíš tím naše děti,“ a děsí je tím, že odloučení způsobí dětem trauma a zabrání jim být „normální“ – a oběť za to bude považována za viníka. Také hrozí, že pokud se oběť pokusí odejít, vezmou jí děti a budou je držet jako rukojmí.
Násilník dokáže ze sebe udělat oběť, která se prezentuje jako sympatická, zatímco pracuje na tom, aby svou skutečnou oběť vykreslil jako duševně nevyrovnanou. K tomu využívá různé taktiky, a mezi jeho nejúčinnější nástroje patří právě manipulace s dětmi. Děti jsou důvěřivé, tvárné a touží po lásce a pozornosti, a tyran to umí využít.
Nejedna žena má zkušenost s tím, jak se násilník dokáže přes děti bránit a vytvořit z nich své spojence nejen proti druhému rodiči, ale také proti všem, kdo by se jí snažili pomoci. Děti díky své nevinnosti a přirozené důvěřivosti dokáží plnit roli, která podkopává důvěryhodnost oběti. Manipulace dětí proti druhému rodiči jim říká, že je příčinou všech problémů právě oběť. Může si oběť za to, že její partner zneužívá děti jako emocionální zbraně? Výsledkem je, že oběť čelí nejen izolaci, ale také bezmoci, kdy ji děti vnímají jako viníka, což její utrpení ještě zhoršuje. A tak se násilníkovi často a velice snadno daří udržovat svou moc a kontrolu nejen nad jedním životem, ale nad celou rodinou.
Dotaz na závěr
Ptám se, a zcela vážně: Sekundární viktimizaci obětí holokaustu nebo zločinů minulého režimu bychom jako společnost tvrdě odsoudili a trestali. Ale ženská bolest rukou partnera, který si na ní zvolil násilí, je přípustná?
Pokud tvrdíte, že oběti si za to mohou samy, ničím se nelišíte od těch, kdo bagatelizují fašismus. A omluvou není temperament, mužské pudy, žárlivost, alkohol, drogy nebo „láska“. Ocitli byste se v tak jednoduché situaci, že byste mohli kdykoli jednoduše odejít?
Ještě vám přijde správné tvrdit, že si tu facku zasloužila od člověka, který drží děti jako rukojmí a používá je jako zbraně proti ní? Ukažte mi, jak jednoduše odejdete od někoho, kdo vás roky vybarvuje nejen okolí, ale často i státním institucím jako šílence a vaše děti drží jako rukojmí, nebo je používá jako zbraň proti vám, aby vás udržel pod kontrolou?
