Článek
Dnes vám přinesu příběh ženy, jejíž smrt se stala impulzem pro vznik centralizovaného tísňového volání a pro popsání jevu známého jako „bystander effect“. Jmenovala se Kitty Genovese a její tragédie vedla k zásadním změnám, které dnes chrání životy nás všech.
Kdo byla oběť?
Catherine, přezdívaná Kitty Genovese, byla obyčejná žena s neobyčejnou energií. Bylo jí pouhých 28 let, když její život skončil cizí rukou. Pracovala jako servírka v New Yorku a všichni, kdo ji znali, o ní mluvili jako o laskavé, nezávislé a vtipné osobě. Kitty milovala hudbu a užívala si noční život velkoměsta. Její sny a naděje však zůstaly nenaplněné – její život skončil příliš brzy. Přesto po sobě zanechala odkaz, díky němuž je dnešní svět o něco bezpečnější.
Nechce se ti to číst? tady si to můžeš poslechnout: Jmenuje se to Femicida #2 Servírka, které nepomohl žádný očitý svědek
Byl 13. březen 1964, brzy ráno. Kitty se vracela domů po směně v baru. Kráčela ulicemi čtvrti Queens, když na ni zaútočil muž. Křičela o pomoc. Její výkřiky probudily obyvatele okolních domů, ale nikdo nepřišel. Někteří rozsvítili světla, jiní se podívali z okna, ale nikdo nezasáhl. Útočník se na chvíli vzdálil, ale když zjistil, že se nikdo nepokusil Kitty zachránit, vrátil se, aby dokončil svůj čin.
Pozdější vyšetřování ukázalo, že útok trval déle než půl hodiny a že ho slyšelo nebo vidělo nejméně 37 lidí. Tento čin nezpůsobil okamžitý skandál – ten přišel až ve chvíli, kdy se do případu vložil Abraham Rosenthal, tehdejší editor New York Times. Právě on otiskl titulek „37 lidí vidělo vraždu, ale nikdo nezavolal pomoc“, který vyvolal mediální bouři a přitáhl k případu pozornost. Počet 37 se však ukázal jako přehnaný – ne všichni viděli celý útok a mnozí slyšeli jen křik. Pozdější zprávy dokonce ukázaly, že někteří lidé se skutečně pokusili zavolat policii, i když bohužel ne včas.
Tísňové volání
Novinový titulek a smrt Kitty Genovese nenechaly veřejnost chladnou – nejen tu laickou, ale i odbornou. Lidé si začali klást otázky: Jak je možné, že tolik lidí vidělo nebo slyšelo, co se děje, a přesto nikdo nic neudělal?
Právě tato otázka vedla k vytvoření moderního systému tísňového volání 911 (u nás 112), jak ho dnes známe. Policie i úřady pochopily, že lidé potřebují jednoduchý a rychlý způsob, jak přivolat pomoc. I když tento konkrétní zločin přímo nezpůsobil vznik tísňového čísla 911, tragédie Kitty Genovese odhalila závažné nedostatky v systému reakce na nouzové situace.
Tento systém nebyl zaveden ihned – první nouzový hovor na číslo 911 byl uskutečněn až v roce 1968, čtyři roky po její smrti. Cílem bylo zjednodušit a urychlit přístup k pomoci v případě nouze. Systém nahradil dřívější nejednotná telefonní čísla, která se lišila podle typu nouzové situace a regionu. První testovací hovory proběhly v Haleyville v Alabamě a teprve později se 911 stalo celonárodním standardem.
Bystander effect, neboli efekt přihlížejícího
Tuto tragickou událost nezanechali bez povšimnutí ani psychologové John Darley a Bibb Latané. Na základě případu Kitty Genovese popsali „bystander effect“ – fenomén, při němž lidé ve skupině necítí osobní odpovědnost a raději čekají, že zasáhne někdo jiný. Tento výzkum nejen odhalil temnou stránku lidské psychiky, ale také poukázal na hlubší společenský problém – ztrátu odpovědnosti v kolektivních situacích.
Podle jejich zjištění lidé v krizových momentech často předpokládají, že pomoc poskytne někdo jiný, což ve výsledku vede k nečinnosti. Čím větší je skupina přihlížejících, tím menší je pravděpodobnost, že kdokoli zakročí. Tento fenomén je nejen chladným pozorováním lidského chování, ale především varováním – ukazuje, jak snadno může kolektivní morálka selhat.
Naštěstí tato tragédie nevedla jen k šokujícímu odhalení naší pasivity, ale i k pozitivní změně. Díky ní vznikla řada kampaní a vzdělávacích programů, které nás učí, jak efekt přihlížejícího překonat. Lidé se učí, jak reagovat na krize – nejen zavoláním pomoci, ale i aktivním zásahem. Mnohé iniciativy, které dnes nabádají k občanské odvaze, mají svůj původ právě v tomto výzkumu.
Anketa
I smrt může zachránit život
Příběh Kitty Genovese nám ukazuje, že lhostejnost může zabíjet. Zároveň nám ale připomíná, že máme moc věci měnit. Díky její tragédii dnes máme lepší nouzové systémy a hlubší pochopení toho, jak funguje lidská psychika.
Tento příběh není jen smutnou vzpomínkou – je také výzvou k akci. Každý z nás má moc něco změnit tím, že nebude jen nečinným přihlížejícím. Každý krok, ať už jde o zavolání pomoci nebo aktivní zásah, může rozhodnout o životě a smrti.
Největším ponaučením z tohoto příběhu je jednoduchá pravda: Nebýt lhostejní. Nebojme se jednat. Protože právě naše činy – nebo jejich absence – mohou ovlivnit osud někoho jiného.
