Článek
Jak je tohle vůbec možné!?
Co je to internalizovaná misogynie? Svými slovy bych vám řekla, že je to, když se žena projevuje vůči jiné ženě jako sexistka. Mnohem lépe než já vám to ale svojí písní vysvětlí Sofia Isella v „Everybody Supports Women“. Tato skladba se zabývá složitými a někdy paradoxními vztahy mezi ženami a představou ženské solidarity. Text písně upozorňuje na to, jak je podpora žen „ideální“, dokud jedna z nich tyto představy o ženské síle nezačne praktikovat a vyčnívat nad ostatními – a jak se tehdy může podpora proměnit v závist nebo rivalitu. Internalizovaná misogynie znamená, že ženy si podvědomě osvojí postoje, které jim diktuje společnost a které ve výsledku ženy jako skupinu podceňují nebo odsuzují. Zjednodušeně jsou to ženy, co nenávidí ženy a vše ženské. Nebezpečí těchto postojů tkví v tom, že jsou často nevědomé a působí jako vnitřní nastavení. Co si pod tím představit? Například když žena tvrdí, že „ženy jsou méně schopné“, „ženské vlastnosti, případně koníčky či péče o vzhled jsou slabost“ a nebo že „úspěch ženy si zaslouží podezření nebo závist“. Případně jako situaci, kdy služebně starší kolegyně v dominantně mužském kolektivu zatápí nové, aby jí „vyškolila“, protože jí samotné taky nikdo nic v začátcích neusnadnil.
Nechce se ti to číst? Tak si to tady můžeš poslechnout: Ženy, co nenávidí ženy
Ve společnosti panují jasné, nebo spíše jasně zkreslené představy o tom, jak by měla vypadat ženská solidarita. Iluzi o tomto víceméně mýtu vám zkusím vysvětlit třeba na přístupu některých radikálních směrů feminismu, kde lze narazit například na tvrzení, že ženy, co se rozhodnou pro tradiční roli a péči o rodinu, jsou jaksi méněcenné. Ještě štěstí, že tyto radikálky nepředstavují jediný a hlavní diskurz feminismu. Pro nás, obyčejné ženy, se další typy této interní rivality projevují jako fenomény Girlboss a nebo fenomén Pick-me Girls. Oba zmíněné fenomény jsou na Instagramu velice líbivé. V realitě jde ale jen o fráze víceméně ze slušnosti a sexismu.
Girl´s code – a nebo je to jinak?
Sofia Isella kritizuje, jak se od žen očekává, že se budou navzájem podporovat, ale často se realita liší, když jedna z nich vynikne nebo se odchýlí od zavedených standardů. Hlavní myšlenka je, že ženy drží spolu jen dokud se nestanou hřebíkem, který by měl dostat přes hlavu, když začne vyčnívat. Tak jako já narážím na kritiky, co si libují v kritizování spíše mého vzhledu než práce, tak i vy sami si můžete z odstupu povšimnout, že Barbie domeček ženské solidarity prostě hlavně vypadá dobře. Dobře se o něm mluví v médiích, na sociálních sítích jsou to trháky engagementu (zapojení sledujících) a všechno to hlavně vypadá dobře. Pokud vám to zní spíše jako popkulturní fenomén než realita, jste na správné adrese.
Pokud se vám doslova vryla do paměti nyní 20 let stará reklama na Pepsi, kde figurovali popové ikony té doby coby gladiátorky, tak si zkuste představit, co by se dělo bez kamer, bez vychlazené Pepsi a kdyby vítězka gladiátorského klání dostala stipendium na Harvard pro svoje dítko. Upřímně, takový typ solidarity bych pak opravdu chtěla vidět. Líbivé marketingové kampaně nám předkládají idealizovanou iluzi ženské sounáležitosti, realita je mnohem složitější. Ve skutečnosti existují ženy, které se od ženskosti a ženského kolektivu důrazně distancují – a právě tady vplouváme do vod „hlavně nebýt jako ony.“
Ale já nejsem jako ony, holčičí věci mě neberou.
Jak jsem již mírně nakousla výše, jedním z nejčastějších projevů tohoto fenoménu by se dal nazvat „pick-me girl“, kdy si ženy podvědomě snaží získat uznání tím, že tvrdí, že se odlišují od ostatních žen, což vypadá jako přijetí stereotypu, že „ženské“ věci nebo vlastnosti jsou jednoznačně slabé nebo povrchní. Byť výše zmíněný fenomén lze považovat za totéž co meziženský sexismus, v kontextu nejde o totéž. Rozdíl tkví hlavně v motivaci a míře uvědomění, se kterou se tyto projevy objevují. Zatímco „pick-me girl“ je popis ženy, která si získává uznání mužů tím, že vyjadřuje, jak je „jiná“ než ostatní ženy. Druhá zdůrazňuje, že se chová způsobem, který muži ocení, a tím se snaží získat jejich pozornost a uznání. Internalizovaná misogynie označuje podvědomé přijetí sexistických přesvědčení o ženách samotnými ženami. Je to výsledek toho, že člověk vyrůstá ve společnosti, která diskriminuje ženy.
Tak jako si stále někteří lidé myslí, že neexistuje doslova jediný benefit, který by s manželstvím získal muž, byť statistiky sebevražd a dělby „neviditelných“ domácích prací mluví odlišně, tak ženy, co mají tendence se za každou cenu distancovat od všeho ženského, včetně feminismu, si pod sebou řežou větev a vydávají to za mužský a jaksi lepší než ženský postoj. Strach z toho, zda se považovat za ženu, nebo za lepší ženu s mužskými zájmy či převážnou částí přátel, chápu. Když prohlásíte, že jste ženou se vším všudy, podle názoru mnoha lidí to znamená, že jste i slabá, omezená, povrchní slepice. A teď, husákovy děti, raďte, kam se poděly ty opravdové ženské ženy!
Logika strážkyně patriarchátu
Termín „strážkyně patriarchátu“ není univerzální nálepka. Například influencerky Pearl Davis i Candace Owens jsou složité osobnosti, které nemusejí nutně vědomě jednat ve prospěch patriarchálních struktur. Avšak svou rétorikou a postoji tento systém posilují a odrazují jiné ženy od snahy o změnu.
Některé ženy propagují patriarchální hodnoty, protože skutečně věří, že prospívají společnosti, zatímco jiné je mohou prosazovat, protože jim poskytují osobní prospěch – například mediální pozornost. Paradoxně, kdyby pily tutéž vodu, co samy káží, nebyla by ani jedna z nich mediálně konzervativní (a kontroverzní) slavnou osobností, ale pomáhala by budovat svět svému partnerovi z kuchyně – kam podle nich i jiné ženy patří. Ve světle kritického myšlení se pak sami stávají pokrytci nejhrubšího zrna. A proč by vám to mělo vadit?
Optikou prosté logiky lze tento rozpor vidět na první pohled. Strážkyně patriarchátu často zastávají postoje, které jim osobně a ani jiným ženám nijak neprospívají. Když například tvrdí, že ženy patří pouze do tradičních rolí (např. péče o domácnost), upírají sobě i ostatním ženám možnost volby a svobody, kterou jim v minulosti musely feministky, které dnes tak kritizují, tvrdě vybojovat. Argumentace o „přirozených rolích“ se tak stává nástrojem zpátečnictví, který omezuje potenciál jiných žen, kromě jejich vlastního. Většina známých „strážkyň patriarchátu“ těží z veřejného prostoru a moderních technologií, což jsou produkty progresivní společnosti, která jim umožňuje být slyšet. Paradoxně tak využívají svobody projevu a rovných příležitostí, aby tuto svobodu a rovnost zpochybňovaly. Kdyby ale svět vypadal tak, jak ho samy obhajují, neměly by žádnou platformu a jejich hlasy by nebyly slyšet. Ženy, které obhajují patriarchální struktury, se často nacházejí v pozici vlivu. Namísto toho, aby tuto moc využily k podpoře ostatních žen, používají ji k posilování systému, který ženám historicky škodí. Jejich postoje tak nevedou k ničemu jinému než k zachování statusu quo, ze kterého těží hlavně muži na vrcholu hierarchie.
Strážkyně patriarchátu šíří rétoriku, která rozděluje ženy, místo toho, aby je sjednocovala. Jejich postoje často odrazují ostatní ženy od snahy o rovná práva, protože normalizují genderovou nerovnost jako přirozený stav. Tím oslabují ženskou solidaritu a brzdí pokrok ve společnosti. Feminismus, který usiluje o rovnost pohlaví, je „strážkyněmi patriarchátu“ často prezentován jako nepřítel, který ničí tradiční hodnoty nebo ohrožuje rodinu. Tento zkreslený pohled však ignoruje skutečnost, že právě feminismus dal ženám práva, která dnes považujeme za samozřejmá – například volební právo, možnost vzdělání nebo práci mimo domácnost – nebo možnost být veřejnými osobnostmi, jako ony samy.
Slovo závěrem
Internalizovaná misogynie se vynořuje jako neviditelný soupeř feminismu, protože ženy, které si osvojily společenské stereotypy a podceňující postoje vůči sobě nebo jiným ženám, nevědomky podrývají myšlenku ženské solidarity a podpory. Pokud uslyšíte v naší krásné vlasti jinou ženu hovořit z pultíku o tom, že ženy by neměly mít práva rozhodovat o svém těle, a měly by se vrátit do kuchyně – můžete si být na 100 % jistí, že před sebou máte pokrytce. Pravicový extrémismus vydávaný jako ochrana tradiční rodiny je líbivá ideologická pirueta, ale pouze pokud jste v pozici právě takového pokrytce. Z druhé strany, běžného voliče – občana, to znamená návrat zpět do dob rozbíječů strojů za průmyslové revoluce a návrat lepících pásek na ústa žen – pouta na ruce, které nám vybojovali práva, díky kterým můžeme dnes vystupovat a promlouvat.
Anketa
Uvážení je na vás, zda opravdu naslouchat pokrytcům a bojovat proti tomu, co vám oni tvrdí, že „je“ feminismus. A nebo se nespoléhat na názory takových lidí a pěstovat si vlastní názory pomocí informací z ověřených a politicky neutrálních zdrojů. V Čechách je feminismu často přikládán negativní, až stereotypní nádech, a to i bez hlubšího porozumění, co skutečně znamená. Mnoho lidí má tendenci vnímat feminismus jako něco radikálního nebo dokonce jako útok na muže, místo aby ho viděli jako snahu o rovnost a práva pro všechny. Něco s tím dělat začíná s uvědoměním a přijetím toho, že tato dynamika existuje. Jedním z nejlepších způsobů, jak to překonat, je pěstovat pozitivní přístup a podporu mezi ženami, zaměřit se na vlastní hodnotu a nedovolit, aby si negativní přesvědčení osvojovala další generace. Je také důležité rozpoznávat a zpochybňovat negativní postoje nebo předsudky vůči sobě i ostatním ženám a učit se oslavovat ženskou rozmanitost, odlišnosti a individuální úspěchy. Já jsem jedna z těch, co to chtějí změnit, a vy máte tu možnost také.
Reference:
