Článek
Autorem textu je Ondřej Neumajer - vedoucí oddělení Digitalizace ve vzdělávání v Národním pedagogickém institutu.
České školství naráží na problém se vzdělávacími aplikacemi. Dosud si jej moc nepřipouštělo a bohužel jej neumí moc řešit. Ačkoli stát investuje pobídkami do vývoje aplikací, k učitelům se v širší míře nedostávají, chybí vhodný kanál, jak je do počítačů učitelů a žáků distribuovat.
Do kategorie specifických ICT nástrojů používaných ve vzdělávání patří tzv. imerzivní aplikace založené na virtuální či rozšířené realitě, ale také elektronické výukové hry, myšlenkové mapy, simulace či adaptivní výukové systémy. Z mezinárodního šetření ICILS 2023 vyplývá, že oproti běžným nástrojům – jako jsou textové či tabulkové editory – tento pokročilejší software čeští učitelé tolik nevyužívají. Z šetření také víme, že oba tyto typy aplikací využívají čeští učitelé méně, nežli je průměr zemí EU. Čeští učitelé se o existenci takových programů moc nedozvídají a zpravidla je ani nemají k dispozici. Jenže právě tyto specifické softwarové nástroje mnohdy obsahují inovativní nápady pro učení žáků.
Ministerstvo průmyslu a obchodu poskytuje prostřednictvím CzechInvestu podporu vzniku a růstu nových firem, tzv. startupů. Jednou ze sedmi podporovaných oblastí je oblast CREATIVE. V oblasti vzdělávání se o podporu v minulých letech přihlásilo nejvíce startupů.
Stát tedy do startupů lije peníze, ty vytvářejí pokročilé vzdělávací aplikace, ale k učitelům se nedostávají. V čem je tedy problém?
O pořízení digitálních učebních pomůcek do školy rozhoduje její ředitel. Chce-li tvůrce aplikace svůj software do českých škol dostat, nezbývá mu, nežli oslovit pět a půl tisíce škol jednotlivě. A to je pro startupy prakticky nerealizovatelné. Tyto začínající podniky zpravidla disponují několika odborníky na problematiku vývoje vzdělávací aplikace, ale nikoli početným obchodním oddělením, které by takto náročný distribuční model mohlo úspěšně obsloužit.
Cesta přes zřizovatele je z bláta do louže, jen základní školy zřizuje přes dva a půl tisíce obcí - zřizovatelů. Cesta přes rodiče žáků je obdobná, navíc by ještě více rozvírala pomyslné nůžky s nerovnostmi. Hledání sponzorů by na lidi mohlo působit jako product placement a mnohé od používání aplikace odradit.
Příliš mnoho příliš malých škol je strukturální vlastnost Česka, kterou jsme si vyrobili před více než dvaceti lety s koncem odvětvového řízení školství. Se školskými úřady zanikl i článek, který podporoval školy ve svém okolí. Nešíření softwarových inovací do škol je jen dalším problémem, který naznačuje, že je to problém opravdu velký.
Tento problém by snad časem mohla pomoci řešit místní školská správa, jak ji popisuje Partnerství pro vzdělávání 2030 nebo střední článek podpory z dílny MŠMT.
Co s tím?
Za úsvitu nástupu počítačů do škol existovaly způsoby, které školám pomáhaly počítačové programy pořizovat a šířit o nich informace. První se nazývaly Středisko multilicencí a patřilo pod rezort ministerstva školství. V roce 2006 ale bylo bez náhrady zrušeno. V dnešní době deficitních státních rozpočtů by odvážná myšlenka na reinkarnaci takové ministerské organizace byla pro většinu politiků asi sebevražedná.
Do roku 2007 provozovalo MŠMT Evaluační web, kam mohl každý vývojář vzdělávacího software vložit svůj produkt, jehož popis byl zveřejněn společně se dvěma hodnoceními odborných recenzentů. Tehdy dokonce školy dostávaly účelově vázané dotace, které mohly používat pouze na programy, které byly vedeny na tomto webu.
Mělo by ministerstvo školství pověřit Národní pedagogický institut vytvořením obdobného nástroje, který by učitelům pomáhal s orientací v moderních vzdělávacích aplikacích dostupných na trhu? Byl by být takový krok efektivní? A nemohl by řešit i problematiku tištěných učebnic?
Podrobněji se tomuto tématu věnujeme ve stejnojmenném článku v časopise Řízení školy č. 10/2025 nebo online na stránkách Spomocníka.
Podívejte se na náš web k Modernizaci českého školství: https://revize.rvp.cz/
Pošlete nám svůj názor do diskuze!
Informace o autorovi textu:
Ondřej Neumajer
Zabývá se inovacemi ve vzdělávání, účelným využíváním digitálních technologií a vzdělávací politikou směřující k celospolečenské změně. Působil jako zástupce ředitele na základní škole v Praze 12, v Národním pedagogickém institutu má nyní na starost digitální vzdělávání. Mezi projekty, na kterých se podílel, patří například Metodický portál RVP.CZ.
