Článek
Jestli má školní vzdělávací systém nějakou velkou výhodu, je to určitě stravování. Žádné bufety nebo prodejny se vším možným, ale regulérní jídelny s teplým jídlem. Dítě tak ve škole získá nejenom mnoho nových vědomostí a poznatků, ale dostane také teplé jídlo. Oběd a polévku. Tahle pozitiva rozhodně nelze současnému systému upřít. Ale jak na ně vzpomínám já?
Jako stádo
Chodil jsem do školy, kde množství žáků atakovalo tisícovou hranici. Jistě si dokážete představit, jak to vypadalo, když několika ročníkům skončila výuka. Obrovské stádo klidně i několika set dětí naběhlo směr školní jídelna. Utvořila se nekonečná fronta až k výdejnímu okénku, kam jsem se po několika desítkách minut otravného postávání konečně dostal.
Ty nejpříjemnější?
Dodnes si kladu otázku, jestli na druhou stranu výdejního okénka byly na směně ty kuchařky, které patřily k těm nejpříjemnějším? Protože pokud ano, nechtěl bych nikdy v životě potkat tu nejvíce naštvanou. Tyhle dvě paní by dokázaly zkazit den i tomu největšímu optimistovi. A to by ani nemusel stát několik desítek minut ve frontě.
Všem stejně
Že byly suroviny, které jsem nejedl? Smůla! Vždy na začátku každého školního roku jsem doufal, že personál bude k požadavkům svých strávníků vstřícný. Ale nestalo se. Každý dostal naprosto stejnou porci složenou ze všech položek, které měly být na talíři. Ze začátku jsem se vždy snažil vydávající kuchařky upozornit na to, co mi nemají dávat, protože to nejím. Stejně jsem to dostal. Později už jsem nic neříkal. Takže cesta dané suroviny mířila z hrnce přes talíř přímo do koše.
Prostě to sníš
Nejenom, že se na individuální chutě nehledělo při výdeji. Nehledělo se na ně ani v druhém okénku, kam se odnášelo špinavé nádobí. Kuchařky zde stojící zastávaly funkci soudce i kata. Kdo neměl prázdný talíř, toho posílaly zpět ke stolu, aby své jídlo dojedl. Co na tom, že někdo něco opravdu nesnášel. Prostě musel. Tohle se postupem času naštěstí změnilo. Ne, že by se změnil postoj kuchařek. Ale s přibývajícím věkem se každý více a více odvážil poslat danou kuchařku do patřičných míst.
Přídavek bez masa
Když náhodou nastala opačná situace, kdy se podávalo jídlo které jsem miloval (a které se kuchařkám také povedlo), mohl být přídavek. S talířem se zamířilo k těm „příjemným dámám“ k výdejnímu okénku. Dodnes si pamatuju své první přidávání, kdy jsem byl pouze s přílohou poslán pryč se slovy, že maso se nepřidává. Dodnes nechápu, proč tomu tak bylo.
A vařit opravdu umíte?
Teď s odstupem času chápu, že ne vždy se vše povede. Někdy se něco dokonale nedochutí, někdy se něco připálí, jindy přesolí. To se dá tolerovat. Ale aby nám jako dětem končily na talířích kousky masa, které jsou je samá flaksa, to se tolerovat nedá. Vše pochopitelně korunováno tím, že v omáčkách maso nebylo dostatečně provařené a zůstalo značně žvýkavé.
Hlavně tašky
Kdo si chodil po škole hrát na školní hřiště, ten viděl každodenní rituál místních kuchařek, které se snažily dva narvané tašky umístit na řídítka svého jízdního kola a takto vybavené mířily vstříc svým domovům. Už v té době mi nebylo žádnou záhadou, co asi v těch taškách může být.
Proč tam jsou?
A zamyšlení na konec - proč v těch jídelnách vlastně jsou, když je to podle nich tak špatné? Když si vzpomenu na tu kvalitu jídla, tak možná proto, že v restauraci by si neškrtly. Když si vzpomenu na ty tašky, tak možná proto, že v soukromé hospodě by tohle nikdo netoleroval. Když si vzpomenu na jejich pracovní dobu, tak možná proto, že ranní směny pouze ve všední dny jim žádná hospoda nenabídne. A když si vzpomenu na jejich chování, tak možná proto, že v soukromém sektoru by takové chování nikdo neakceptoval.
Doufám, že ty co dnes brečí nad nízkými platy, jsou od těch „mých“ kuchařek už o pořádný kus dál.
