Měli před sebou měsíce, žijí roky: pacienti s glioblastomem, nebo ALS, kteří budí naději

V dnešní době jsou veřejnosti už dobře známá mnohá závažná neurologická onemocnění, mimo jiné i díky příběhům známých osobností, které ukázaly, jak těžký jejich průběh bývá a jak často nekončí dobře. Není proto divu, že když slyšíme o glioblastomu nebo amyotrofické laterální skleróze (ALS), máme tendenci vnímat je téměř jako definitivní verdikt, kde je o všem již rozhodnuto.

Když se na to ale podíváme blíž, realita je podstatně pestřejší. I u závažných nemocí, jako je zmíněná ALS, glioblastom nebo i Alzheimerova choroba, však existují mezi jednotlivými lidmi velké rozdíly. U někoho nemoc postupuje rychle, u jiného naopak překvapivě pomalu a neodpovídá tomu, co by naznačovaly průměrné statistiky. Právě tyto rozdíly připomínají, že průběh nemoci je vždy velmi individuální a někdy se může vyvíjet úplně jinak, než bychom čekali.

Přestože se zde obvykle věnuji neurologickým onemocněním spíše z odborného pohledu, tentokrát jsem chtěl toto téma uchopit trochu jinak, osobněji. Ukázat i tu povzbudivější stránku, a to že i u velmi vážných diagnóz existuje prostor pro variabilitu, pro odchylky a výjimky, kde pacienti žijí násobně déle, než by se na začátku zdálo vůbec možné.

U obávaného glioblastomu, nejčastějšího a nejagresivnějšího zhoubného nádoru mozku u dospělých, se fakt, že někteří pacienti žijí roky od diagnózy, na první pohled zdá téměř neuvěřitelný. Medián přežití se pohybuje okolo jednoho roku, ale přesto existují lidé, kteří žijí deset, patnáct i více let. Jejich počet je velmi malý, ale zároveň nejde ani o naprostou raritu: přibližně 2,5 % pacientů žije alespoň pět let, méně než jedno procento pak dokonce deset let a více.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o jakési statistické anomálie nebo čistou náhodu. Moderní výzkum ale naznačuje jiný příběh: tyto výjimky nejsou porušením pravidla, ale spíše důkazem, že samotné onemocnění není jednotné.

Glioblastom (blíže jsem psal zde) totiž není jedna nemoc, ale široké spektrum biologicky odlišných nádorů, které sdílí stejné jméno. U dlouhodobě přežívajících pacientů se opakovaně objevují určité genetické a epigenetické znaky, například změny ovlivňující aktivitu genu MGMT, které bývají spojeny s lepší odpovědí na léčbu. Jinými slovy: tito pacienti často nesou biologické charakteristiky spojené s méně agresivním průběhem onemocnění, přestože jejich nádor stále splňuje kritéria glioblastomu.

Rozdíl však není jen v genech, ale i v tom, jak se nádor v těle chová a jak na něj reaguje zbytek organismu. Některé nádory rostou pomaleji, méně se šíří do okolní tkáně a lépe reagují na léčbu. Svou roli přitom zřejmě hraje více faktorů: jaké má nádor vlastnosti, kolik je pacientovi let, kde v mozku se nachází a jak velkou část se podaří při operaci odstranit.

To ale neznamená, že bychom dokázali dlouhodobé přežití spolehlivě předpovědět. Počet těchto pacientů je natolik malý, že zatím nedokážeme přesně určit, co tyto případy odlišuje od většiny ostatních. Víme, že existuje určitý genetický profil méně agresivních nádorů a že některé buněčné dráhy jsou u těchto pacientů utlumené, ale celkový obraz zůstává neúplný. Výjimky tak nepřinášejí jasné vysvětlení, ale spíše napovídají, kde hledat odpovědi.

Právě studium těchto vzácných případů může být klíčové, protože pokud se podaří pochopit, proč se nádor u některých pacientů chová méně agresivně, mohlo by to v budoucnu pomoci zlepšit prognózu i u ostatních. Tyto výjimky tak nejsou jen zajímavostí, ale i možným vodítkem k účinnější léčbě.

Amyotrofická laterální skleróza (ALS) je mnohdy považována za jedno z nejhorších neurologických onemocnění vůbec. V důsledku postupného zániku motorických neuronů pacient ztrácí kontrolu nad kosterními svaly, což vede k narůstající slabosti a postupnému ochrnutí. Nemoc tak člověka připravuje o schopnost se hýbat, mluvit, přijímat potravu i dýchat, často při zachovaném vědomí, ačkoli u části pacientů dochází také ke kognitivním a behaviorálním změnám. ALS jsem se srozumitelně věnoval v článku zde.

Tempo postupu nemoci se může lišit, ale typické je pozvolné a neustálé zhoršování, kdy většina pacientů umírá během dvou až čtyř let od stanovení diagnózy. I zde však existuje skupina pacientů, u nichž nemoc postupuje výrazně pomaleji, přičemž ponechám stranou extrémně atypický případ fyzika Stephena Hawkinga, který s chorobou žil více než 50 let. Podle současných studií se přibližně 7 % pacientů dožívá alespoň deseti let a asi 3 % pak dokonce patnácti.

Podobně jako u glioblastomu se ukazuje, že za rozdílným průběhem stojí kombinace různých faktorů. Určitou roli hraje například věk při začátku nemoci nebo to, která část těla je postižena jako první. Pomalejší průběh bývá častější u mladších pacientů a u případů, kdy onemocnění začíná v končetinách, nikoli v oblasti hlavy a krku.

Ani to ale nevysvětluje vše. Vedle těchto klinických faktorů se zdá být důležité i genetické pozadí pacienta a především to, jak rychle nemoc poškozuje nervové buňky. Právě rychlost neurodegenerativního procesu se mezi jednotlivými lidmi výrazně liší a může určovat, proč někdo prochází nemocí rychle a jiný mnohem pomaleji.

V posledních letech se přitom ukazuje, že rozdíly v průběhu ALS mohou souviset i s tím, jak dobře si nervové buňky poradí s poškozením. Zkoumá se například, jak efektivně odstraňují nefunkční nebo nahromaděné bílkoviny, jak zvládají poruchy svého vnitřního prostředí nebo jak funguje jejich energetický metabolismus. Některé genetické varianty spojené s ALS jsou spojeny s pomalejším průběhem onemocnění než jiné.

Alzheimerově nemoci se zde věnuji poměrně často, protože jde o nejčastější příčinu demence a jedno z nejvýznamnějších neurologických onemocnění současnosti. Přestože se o této chorobě často hovoří jako o jediné diagnóze s relativně předvídatelným průběhem, skutečnost je podstatně složitější. Po stanovení diagnózy se medián přežití obvykle pohybuje přibližně mezi pěti a osmi lety, přesto však existují pacienti, kteří s nemocí žijí patnáct i více let.

Na rozdíl od glioblastomu nebo ALS se však výjimky u Alzheimerovy nemoci neprojevují ani tak mimořádně dlouhým přežitím jako spíše překvapivě pomalou progresí onemocnění. Zatímco u některých pacientů dochází k výraznému zhoršení během několika let, jiní si navzdory diagnóze uchovávají své kognitivní schopnosti a relativně dobrou kvalitu života po velmi dlouhou dobu. Právě tito lidé dnes představují jednu z nejzajímavějších skupin pro výzkum, protože naznačují, že mezi patologickými změnami v mozku a skutečnými projevy nemoci neexistuje vždy jednoduchý vztah.

V posledních letech se pozornost vědců stále více obrací k takzvané kognitivní rezistenci a kognitivní rezervě. Někteří lidé si navzdory významným patologickým změnám v mozku dokážou dlouho uchovat své mentální schopnosti. Důvody zatím nejsou zcela jasné, ale pravděpodobně se na nich podílí kombinace genetických faktorů, životního stylu, vzdělání, sociální aktivity i schopnosti mozku vytvářet alternativní nervová spojení.

Podobně jako u glioblastomu nebo ALS tak i zde výjimky naznačují, že průběh nemoci není předem pevně daný. Studium pacientů s mimořádně pomalou progresí pomáhá odhalovat biologické mechanismy, které mozek chrání před důsledky onemocnění. Právě tyto mechanismy by se v budoucnu mohly stát základem nových léčebných přístupů.

Alzheimerova nemoc tak nepřináší jen příběh postupné ztráty, ale také připomínku, že mezi pacienty existují pozoruhodné rozdíly. A právě ve studiu těch, kterým se daří lépe, než bychom očekávali, může ležet jeden z klíčů k účinnější léčbě pro všechny ostatní.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Aboubakr O, Moiraghi A, Elia A, et al. Long-term survivors in 976 supratentorial glioblastoma, IDH-wildtype patients. J Neurosurg. 2024;142(1):174-186. Published 2024 Aug 30. doi:10.3171/2024.5.JNS24393

Jovčevska I. Genetic secrets of long-term glioblastoma survivors. Bosn J Basic Med Sci. 2019;19(2):116-124. Published 2019 May 20. doi:10.17305/bjbms.2018.3717

Pupillo E, Bianchi E, Leone MA, et al. Understanding Long-Term Survival in ALS: A Cohort Study on Subject Characteristics and Prognostic Factors. J Clin Med. 2025;14(20):7351. Published 2025 Oct 17. doi:10.3390/jcm14207351