Článek
Cesty do Číny mě provází už mnoho let. Do Pekingu jsem se vracel tolikrát, že jsem postupně přestal být turistou a začal město vnímat jako zvláštní paralelní domov, přestože moje základní jazyková zkouška z čínštiny by mi nestačila ani na trhu. Město mě pokaždé vtáhné do svého vlastního rytmu, ať už stojím na hlučné křižovatce mezi supermoderními stavbami, v úzké uličce starého hutongu nebo pod bránou starého chrámu. Právě tam jsem poprvé pochopil (nebo spíše si uvědomil), jak silně dokáže prostředí přetvořit způsob, jakým přemýšlíme: Peking mě naučil dívat se, nehodnotit a jen pozorovat.
Jeden z mnoha pavilonů v pekingském parku Taoranting, v zimě.
Tenhle způsob vnímání se mi vybavil znovu, když jsem vystoupil na ulici ve vietnamské Hanoji. Ačkoli jsem podobnou energii zažíval v Číně už nesčetněkrát (zvlášť v moderním, uhlazeném a sebevědomém Pekingu, kde je chaos vždycky trochu organizovanější a přikrytý vrstvou současné prosperity), Hanoj působila jinak. Živěji, syrověji, spontánněji. Proudy motorek se tu valí jako nekonečná řeka, klaksony se slévají do jednolitého rytmu, vůně jídla, prachu, deště i benzinu (a ano, i odpadu) se mísí do směsi, kterou mozek sotva stíhá pojmout. A stejně jako v Pekingu stačí udělat pár kroků stranou do boční uličky a ocitnout se u vchodu do pagody či svatyně, kde se svět náhle promění: hluk zmizí, čas se zpomalí a prostor zaplní ticho, tlumené světlo a jemný pach kadidla.
Svatyně za rohem od rušného tržiště v Hanoji
Velkoměsta jihovýchodní Asie mají zvláštní schopnost přetížit naše smysly. Neurověda to popisuje jako aktivaci senzorické kůry a zvýšení aktivity amygdaly, která reaguje na hluk a pohyb jako na potenciální hrozbu. Prefrontální kortex musí filtrovat obrovské množství podnětů a rozhodovat, co má smysl vnímat a co je jen šum. Po několika dnech se však něco změní. Mozek začne chaos přirozeně ignorovat a najde v něm rytmus, vzorec. Zjistil jsem, že i v dopravní džungli Ho Či Minova města lze najít zvláštní druh vnitřního klidu, který nevychází z ticha, ale z přijetí. Místo boje s podněty jsem je přestal hodnotit (jak my ze Západu často děláme) a jen je nechal být.
A pak vstoupíme do chrámu. Stačí překročit jeho práh a tělo se přepne. Hluk mizí, dech se zpomaluje a mozek se uklidní rychleji, než by to dokázal doma během dlouhé meditace (o působení ticha a klidu na mozek jsem psal zde). Výzkumy ukazují, že prostory posvátných staveb samy o sobě mění aktivitu mozku – snižují aktivitu amygdaly, posilují parasympatický systém a navozují alfa a theta mozkové rytmy spojené s relaxací a introspekcí. Přesně to jsem cítil, když jsem seděl v tmavé vietnamské pagodě, kde byla cítit jemné vůně dřeva a vzduchem se nesly hluboké dunivé zvuky bubnů. Nebyla to ezoterika, ale čistá neurofyziologie v krásném kulturním obalu.
Buddhistický chrám v Pekingu
Buddhismus, se kterým se člověk v Číně a Vietnamu setkává na každém kroku, mě postupně naučil dívat se na mysl jako na proces. Myšlenky nejsou pevné, nejsou to pravdy – jsou to jen vzorce aktivity neuronů, které vznikají, mění se a zanikají. Pozorovat je z odstupu, jak to učí mniši, je vlastně forma mentální hygieny. Moderní neurověda říká, že tento způsob pozorování snižuje aktivitu tzv. sítě výchozího režimu, což je mozková funkční síť, která se rozběhne vždy, když se člověk začne zabývat sám sebou, přehrává si starosti, hodnotí svou minulost nebo řeší hypotetické scénáře. Je to jakýsi „vnitřní komentátor“, který nám neustále mluví v hlavě a který může podporovat úzkosti, pokud je příliš aktivní. Když jsem to skutečně zažil v praxi, pochopil jsem, že duchovno a věda nejsou protiklady – jsou to dvě různé řeči popisující stejný jev.
V čínských chrámech jsem většinou neviděl velké ceremonie – lidé tam jen tiše zapalují tyčinky, pokloní se a pokračují dál. A právě to mě naučilo pozorovat bez posuzování. Nikdo nic nevysvětloval, nic nebylo označené ani přeložené. Jen ticho, pár gest, drobné rituály a já, který jsem (poprvé - přiznávám) neměl potřebu chápat všechno do posledního detailu. Stačilo jen být přítomen.
Běžný rituál na jednom z mnoha míst v Pekingu
Cestování samo o sobě mění mozek. Nové jazyky, rituály, chutě a obrazy posilují neuroplasticitu (o té jsem psal zde), zlepšují flexibilitu myšlení a učí toleranci k nejistotě. V Asii je tento efekt ještě silnější, protože člověk neustále naráží na věci, které nedávají smysl podle západní logiky. Neznámé symboly, jiný vztah k času, rituály, které se neobjasňují, ale jen konají. Mozek se učí přejít z režimu „chápu“ do režimu „pozoruji“. A právě tam se rodí nový způsob myšlení.
Když se střídá chaos ulice a ticho chrámu, mozek zažívá dva extrémy, které se navzájem doplňují. Chaotické prostředí učí adaptabilitě, pružnosti a rychlému vyhodnocování situací. Duchovní prostory učí zpomalit, dýchat a pozorovat vlastní mysl. A kombinace obojího vytváří zvláštní rovnováhu, která člověka promění hlouběji než samotná meditace nebo pouhé cestování.
Vietnam mě naučil reagovat bez paniky. Čína mě naučila pozorovat bez posuzování. A obě země mi ukázaly, že klid je něco, co si člověk nosí v sobě, ne něco, co musí najít tam venku.
Dnes vím dvě věci. Prostředí formuje naši mysl mnohem víc, než si uvědomujeme: duchovno bez vědeckého pochopení je často mlhavé, zatímco věda bez duchovního přesahu je slepá. A možná právě proto mají buddhistické chrámy uprostřed hlučných měst takovou sílu: připomínají nám, že i uprostřed chaosu může mozek najít svůj vlastní, naprosto tichý střed.
