Rakovina, cukrovka nebo infarkt ze stresu? Srozumitelně o vlivu psychického vypětí na zdraví

Dosavadní poznatky a objevy naznačují, že pravda leží mezi těmito póly: psychické prožívání skutečně zanechává v těle biologický otisk, a dlouhodobý stres a psychické vypětí mohou přispívat ke vzniku některých onemocnění i ovlivňovat jejich průběh. To nejspíš není nijak překvapivé, ovšem nyní už známe i řadu konkrétních mechanismů, pomocí kterých se to děje.

Stres a psychické vypětí totiž samozřejmě nejsou jen v hlavě, ale promítají se do činnosti nervového, hormonálního i imunitního systému. Krátkodobě nám to sice pomáhá zvládat náročné situace, ale pokud stres (respektive pohotovostní nastavení těla) trvá příliš dlouho, jeho chronické účinky začnou na tělo působit negativně.

Než budeme pokračovat, je důležité vědět, že z hlediska tělesných funkcí stres není jen nepříjemný pocit, ale komplexní biologická odpověď organismu na zátěž. Jeho původcem (stresorem) může být fyzické ohrožení, infekce nebo chlad, ale také dlouhodobý psychický tlak, nejistota, sociální konflikty či chronická úzkost. Naše tělo na stres nereaguje vědomě, ale při zátěži aktivuje systémy, které ho jinak udržují v rovnováze. Tato reakce je původně ochranná a má nám pomoci situaci zvládnout. Vzniká v mozkových okruzích zpracovávajících hrozbu – klíčovou roli v nich hraje amygdala – a přes hypothalamus se následně převádí do hormonální odpovědi celého těla. Obě struktury můžete vidět na mých fotografiích zde.

Stres hraje významnou roli u vzniku cukrovky 2. typu. Je-li dlouhodobý, zvyšuje hladinu hormonů, zejména kortizolu, který ovlivňuje hladinu cukru v krvi a citlivost buněk na inzulín. To znamená, že tělo musí vyrábět více inzulínu, aby dostalo cukr do buněk a udrželo hladinu glukózy v normě. Pokud tento stav trvá delší dobu, buňky se postupně stávají méně citlivé na inzulín, vzniká inzulínová rezistence a slinivka je dlouhodobě přetížená. Tento proces může u lidí, kteří jsou k cukrovce náchylní, urychlit vznik onemocnění.

Důležité je také působení autonomního nervového systému, který se podílí na regulaci metabolismu a uvolňování glukózy i inzulínu. Při dlouhodobém stresu dochází k převaze sympatiku (drží tělo v pohotovosti), což může zhoršovat kontrolu hladiny cukru v krvi a podporovat inzulinovou rezistenci.

Navíc stres často souvisí s nezdravým životním stylem – například nedostatkem pohybu, špatným spánkem nebo nezdravou stravou – a všechny tyto faktory dohromady mohou riziko ještě zvýšit. I proto je důležité nejen sledovat fyzické zdraví, ale také věnovat pozornost psychické pohodě a každodenním strategiím zvládání stresu.

U kardiovaskulárních chorob, například infarktu myokardu, je role stresu klíčová, zejména pokud je dlouhodobý nebo silný. V takových případech se zvyšuje hladina stresových hormonů, jako je adrenalin a již zmíněný kortizol. Tyto hormony zrychlují srdeční tep, zvyšují krevní tlak a mohou způsobovat vyšší napětí a nižší pružnost cév. Současně podporují zánětlivé procesy a ukládání tukových látek ve stěnách tepen, což přispívá k rozvoji aterosklerózy.

Důležitý je však i další aspekt: stres může působit jako bezprostřední spouštěč infarktu. Pokud je céva již částečně zúžená nebo poškozená, krátkodobý silný emoční stres může náhle zvýšit aktivitu nervového systému a srážlivost krve (skrze aktivitu krevních destiček), čímž se zvyšuje pravděpodobnost vzniku krevní sraženiny. Stres tak v některých situacích nerozhoduje o tom, zda onemocnění vznikne, ale kdy a jak prudce se projeví.

A opět platí, že chronický stres často ovlivňuje i každodenní návyky – lidé mohou méně cvičit, více kouřit, jíst nezdravě nebo špatně spát – čímž se celý proces dále urychluje.

O vztahu mezi stresem a rakovinou se hodně mluví, ale je důležité rozlišovat názory a fakta. Někdy se můžeme dočíst i to, že si lidé rakovinu způsobili stresem nebo špatnou psychikou. Taková tvrzení ale nejsou jen nepřesná, ale mohou být i zbytečně zatěžující, protože vyvolávají pocit viny (a tím i další stres).

Na druhou stranu je třeba říct, že úplný nesmysl to není. Přestože nelze říct, že by samotný stres dokázal rakovinu vyvolat (pro to zatím nemáme jasný důkaz), může k ní různou měrou přispět. Jak?

Každý den vznikají v našem těle drobné chyby v buňkách, které však imunitní systém obvykle dokáže rozpoznat a zničit dříve, než se mohou rozrůst v nádor. S věkem tato kontrolní funkce postupně slábne – imunitní buňky jsou méně efektivní a schopnost těla odstraňovat chybné buňky klesá. I to je jeden z důvodů, proč riziko rakoviny obecně stoupá s věkem.

Právě zde se může uplatňovat vliv dlouhodobého stresu. Chronické psychické zatížení ovlivňuje fungování imunitního systému, protože stresové hormony se vážou na imunitní buňky a mění způsob, jakým reagují a jak spolu vzájemně komunikují. Celková imunitní odpověď se tak může postupně posouvat do méně účinné podoby.

V posledních letech se navíc ukazuje, že problémem nemusí být jen samotná hladina stresových hormonů, ale i to, jak na ně organismus reaguje. Při dlouhodobém stresu si mohou buňky na hormon kortizol postupně zvyknout a odpovídat na něj méně citlivě, což se označuje jako kortizolová rezistence. Regulace imunity pak nefunguje tak, jak by měla – naše obranyschopnost není vypnutá, ale je hůře řízená.

Zvláštní význam má tento mechanismus u buněk, které se podílejí na vyhledávání a ničení abnormálních buněk, například u NK buněk („natural killer“) a cytotoxických T‑lymfocytů. Pokud je jejich aktivita dlouhodobě tlumená nebo méně koordinovaná, tělo nemusí být dostatečně účinné při včasném rozpoznání a odstranění buněk s nádorovým potenciálem. A pak stačí, aby jediná taková buňka imunitní kontrole unikla a začala se nekontrolovaně množit…

Celý tento přehled ukazuje, že vztah mezi psychikou a tělem není jednostranný ani abstraktní. Imunitní systém není izolovaná složka, ale je úzce propojen s hormonálními a nervovými signály a neustále reaguje na to, v jakém nastavení se náš organismus nachází. Psychický stav tak může ovlivňovat aktivitu imunitních buněk, produkci cytokinů i charakter zánětlivé odpovědi.

K této regulaci se přidává i střevní mikrobiom (resp. mikrobiota), tedy soubor mikroorganismů, které přirozeně žijí ve střevech a významně se podílejí na imunitních a zánětlivých procesech. Dlouhodobý stres může složení i funkci mikrobiomu narušovat a dále zesilovat zánět a narušovat komunikace mezi střevem, imunitou a mozkem. Tomuto tématu jsem se blíže věnoval zde.

U lidí vystavených dlouhodobému stresu se opakovaně prokazují zvýšené hladiny prozánětlivých markerů a narušená imunoregulační rovnováha. To pomáhá vysvětlit, proč stres zhoršuje průběh autoimunitních i metabolických onemocnění a proč intervence zaměřené na regulaci nervového systému (například skrze práci se spánkem či pozorností) mohou vést k měřitelným biologickým změnám.

Výmluvným příkladem propojení psychiky a těla je placebo efekt, který bývá často mylně chápán jako pouhý sebeklam. Ve skutečnosti jde o skutečný biologický jev, při kterém mozek aktivuje regulační mechanismy těla. Placebo může vést k uvolnění endogenních opioidů, což jsou látky, které si tělo vyrábí samo a které tlumí bolest a navozují pocit úlevy. Dále k modulaci dopaminových a serotoninových drah (ty jsou spojeny s  motivací, náladou, očekáváním a pocitem odměny) a ke změnám aktivity mozkových center odpovědných za bolest, nepohodlí a tělesné prožívání.

Tyto změny jsou objektivně měřitelné a ukazují, že očekávání, kontext a způsob, jakým své tělo vnímáme, mohou ovlivňovat fyziologické procesy – aniž by tím byla popírána biologická realita onemocnění. Placebo efekt tak nepředstavuje alternativu k medicíně, ale spíše důkaz, že mozek je aktivní součástí regulačních procesů, nikoli pasivním pozorovatelem.

Ačkoli nemůžeme s jistotou říct, že stres sám o sobě je jedinou příčinou onemocnění, rozhodně hraje významnou (a někdy klíčovou) roli. Vždy se však uplatňuje více faktorů zároveň: genetická náchylnost, věk, předchozí zátěž organismu, životní styl, hormony, imunita a podobně.

Stres v tomto mixu často funguje jako zesilovač nebo rozhodující spouštěč. U někoho může dlouhodobý stres naklonit misky vah tak, že se nemoc projeví dříve a má těžší průběh, u jiného může být tím dílkem, který rozhodne o propuknutí nemoci.

Právě proto má smysl věnovat pozornost tomu, jak tělo se stresem zachází. Ne proto, že bychom ho měli ze života odstranit, ale proto, že nástroje jako práce s dechem, pozorností, spánkem nebo pravidelná relaxace mohou pomoci dostat nervový systém z dlouhodobé pohotovosti zpět do rovnováhy. A tím nepřímo ovlivnit i biologické děje, které v těle probíhají.

Pokud se vám moje články líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Vlastní - autor je neurovědec

Abate M, Citro M, Caputo M, Pisanti S, Martinelli R. Psychological stress and cancer: new evidence of an increasingly strong link. Translational Medicine @ UniSa. 2020;23:53-57. doi:https://doi.org/10.37825/2239-9747.1010

Osborne MT, Shin LM, Mehta NN, Pitman RK, Fayad ZA, Tawakol A. Disentangling the Links Between Psychosocial Stress and Cardiovascular Disease. Circulation: Cardiovascular Imaging. 2020;13(8). doi:https://doi.org/10.1161/circimaging.120.010931

Vaccarino, V., Bremner, J.D. Stress and cardiovascular disease: an update. Nat Rev Cardiol 21, 603–616 (2024). https://doi.org/10.1038/s41569-024-01024-y

Wehrwein, Erica A, et al. „Overview of the Anatomy, Physiology, and Pharmacology of the Autonomic Nervous System.“ Comprehensive Physiology, vol. 6, no. 3, 1 July 2016, pp. 1239–1278, https://doi.org/10.1002/j.2040-4603.2016.tb00714.x.

Yaribeygi H, Maleki M, Butler AE, Jamialahmadi T, Sahebkar A. Molecular mechanisms linking stress and insulin resistance. EXCLI J. 2022 Jan 24;21:317-334. doi: 10.17179/excli2021-4382. PMID: 35368460; PMCID: PMC8971350.